„Je tu opět 28. řijen, letos 2008. V tomto roce 90. vyročí vzniku Československa, obdivovaného, ale i zatracovaného…, jak DOMA vzpomináte, či slavíte, neslavíte?" – tak se od protinožců zeptal Astr.
Odpověděl jsem mu: „Astře, vědomí sounáležitosti s tímto státem je těžce otřeseno díky způsobu, jakým zachází on sám – a to od samého počátku jeho existence, nejenom za bolševika – se svými občany. To, navíc, v kombinaci s porevolučním trendem, vyčuraností především mladé generace, obecně uznávanou tendencí kašlat na společnost a hospodařit jenom na vlastní kapsu. Výsledkem je např. téměř absolutní nechuť mládeže k obraně vlasti, ke službě v armádě, která je chápána už jenom jako snadná(?) možnost výdělku v zahraničních misích. Takže neslavíme a jsme takoví trochu tržní, půjdeme do hypersuper."
Nikdo jiný už nezareagoval.
Astrovi jsem teď doplnil háčky a čárky, které mu z jeho přípěvku při plavbě Indickým oceánem ožrali žraloci, u sebe pak stylistické nepřesnosti.
Pak mi to ale nedalo: je to opravdu tak zlé?
Je to mnohem horší. Za samostatný stát položili životy legionáři, kteří tak dodali na mezinárodní scéně slovům Masarykovým, Benešovým a Štefánikovým váhu. Úsilí těchto mužů bylo korunováno na konci první světové války, úsilí o samostatnost, osvobození se od národnostního útlaku a ponížení, osvobození, které by bez této války nebylo možné.
Po dvaceti létech jsme o samostatnost přišli, a před úplným národním zánikem nás zachránilo vítězství spojenců v druhé světové válce. A zase za tento stát položilo životy mnoho Čechů a Slováků, desetitisíce. Asi jim to za to stálo, nechat se zastřelit nad La Manchem nebo v Karpatech.
A znovu pomohli Benešovi a jeho spolupracovníkům v tom, aby jejich slova směrem k velmocem byla brána vážně.
Potom přišla léta, kdy se o legionářích prakticky nemluvilo, letce komunistická diktatura zavřela do Jáchymova, vždyť bojovali a umírali v nesprávné uniformě. A slavili jsme Den znárodnění, přičemž hlavní charakteristikou Masaryka bylo střílení do dělníků a Beneš byl agentem imperialismu. To vše dlouhých čtyřicet let.
Po sametově prolhané revoluci se do dvou let společný stát rozpadl. Dva pragmatici, patrně i psychopati, kteří pro pád diktatury neriskovali ani nehet na malíčku, se dohodli, že to, co budovaly a za co položily životy dvě generace Čechů a Slováků, že tenhle umělý výtvor ve středu Evropy nestojí za to, aby se rozumně (byť i obtížně) dohodli a zachovali ho. Jeden pragmatik si spočetl, že by společné síly české a slovenské levice měly v parlamentu většinu, druhý zase hověl svým primitivně nacionalistickým choutkám.
Odbojářům dnes projevujeme vděčnost, i když už zase ti vojáci, kteří měli oblečeny špatné uniformy nejsou zrovna úplně košer. Mladá generace má dějiny tohoto státu ve dvacátém století na háku, zkresleny do klipovitých hesel, která se musí, sama by tak nikdy nečinila, učit ve škole. A Beneš se zase stává personou neobdivovanou, protože se paktoval s bolševikem. Tohle by ti dnešní proameričtí pragmatici (čti: pitomci) na Benešově místě nepřipustili, zvládli by to bez Ruska.
A tak dnes už jenom za oceány vzpomíná na zaniklý stát emigrant, a občanům státu, fragmentu, který by ovšem bez předcházejícího úsilí a obětí našich předků neexistoval, vrtá hlavou, jestli jsou housky levnější v Hypernově nebo v Lidlu
Tak jedem, mámo!