O vymoženostech moderní ekologie, solárních panelech, větných elektrárnách nebo automobilových biopalivech píše kde kdo a i negativní názory jsou dostatečně dobře známy. Já vám ale přiblížím jeden velmi dobře utajovaný ekologický podvod, o němž vědí jen lidé z oboru.
Inspirovalo mne k tomu reklamní video nejmenované firmy, která se chlubí, že na její malé ČOV je již napojen milion lidí. To mne vyděsilo a jen doufám, že většina je napojena na ty větší z těch malých. Ptáte se proč?
Důvodem není to, že zmíněná firma produkovala výrobky méně kvalitní než ostatní. Jsem dokonce přesvědčen, že jsou zcela srovnatelné, ne-li lepší, než výrobky dalších deseti či patnácti podobných výrobců v tomto státě. Problémem je jedno z nejstřeženějších tajemství oboru čistírenství:
Malé, zvláště pak domovní čistírny, při praktické instalaci z principiálních důvodů nefungují!
Že tyto či jiné ano? Omyl!
Že jsou certifikované? Hloupost! Certifikáty vodu nečistí!
Že je stačí správně provozovat!? Pitomost! Předveďte to!
Že takovou máte, či znáte? Houbeles, to spíš potkáte UFO!
Důvodů, proč tomu tak je, je mnoho a dohromady tvoří objektivně těžko řešitelný problém. Shrnul bych je do tří bodů:
Prvním problémem je sama podstata technologie. Mít čistírnu znamená chovat živé organismy, bakterie. Potrava není stabilní, nedá se cíleně dávkovat, a i kyslík musíte dodávat uměle. Chovat králíky nebo papouška je daleko jednodušší. A provozovatelé malých ČOV jsou pravidelně amatéři a jejich koníčkem se tato práce zhusta nestává.
Druhým problémem je technická komplikovanost kombinovaná se zákonitě nízkým rozpočtem typických investorů, stavitelů rodinných domků. Všechna zařízení jsou principiální kopií těch velkých a to zmenšení je opravdu problém. Dmychadla, ventily, hadice, trubky, nic v běžně vyráběných malých zařízeních nesplňuje ani základní průmyslové standardy a ve zkoušce hovnem neobstojí. Ty směšné trubičky a hadičky (typické jsou na videu) se lehce ucpou a groteskní koš na shrabky ucpe jeden igelitový pytlík. Malé dmychadýlko se z důvodu chabé konstrukce za čas rozpadne, ale ještě předtím se projeví nepravidelné rozdělení vzduchu do jednotlivých elementů (bývá velmi „měkkým" zdrojem vzduchu). U biodiskových (a jiných, často bizarních hejblat) se často porouhá směšně dimenzovaný pohon a v zimě hrozí zamrznutí. Samostatnou kapitolou je statika podzemních nádrží, podřadné firmy jsou na tomto poli schopny opravdu mimořádných a neuvěřitelných výkonů. Osový směr žeber válcové nádrže nebo pravoúhlá nádrž svařená z plastových desek bez obetonování tvoří jen vrchol optimistických kreací amatérských statiků. A tento seznam technických průšvihů není ani zdaleka konečný.
Třetím problémem je nerovnoměrnost vzniku odpadní vody v malých zdrojích. Jedna vypuštěná vana u většiny mrňousků (u těch lepších třeba dvě:) spláchne část bakterií do odtoku, čtrnáctidenní nepřítomnost vyvolá potřebu nového zapracování (jedná se opětovný nárůst bakterií – týden, dva, tři…). Přesto se najdou odborníci schopní naprojektovat čistírnu k chatové osadě, která je v reálném provozu jen v létě o víkendu a taky to projde.
A nemá to nakonec přece jen nějaký smysl, ČOV vyčistí aspoň něco? Nikoli, obsah nádrží je totiž menší ekologická bomba s koncentrací znečištění minimálně o jeden řád vyšší, než je vlastní odpadní voda a objemu několikanásobku denní spotřeby. Při opakovaných poruchách se znečištění jakoby naakumuluje a pak se jednorázově vypustí. Špatně fungující ČOV je tedy daleko nebezpečnější, než odsuzovaný septik.
Jak je možné, že přesto takový podvod funguje a tzv. „ekologický" business kapesních čistíren vzkvétá? Tento stav prostě vyhovuje naprosto všem zainteresovaným, ekoaktivisté nemají dostatečnou kvalifikaci a profesionálové se podobným problémům většinou vyhýbají obloukem (rozumím, patřil jsem k nim). Kromě toho, že domovní čistírna nefunguje, je totiž ideálním řešením. Ekologové amatérští i profesionální si udělají čárku a mají dobrý pocit. Výrobci mají obrat a kapitalismus směle kráčí vpřed, a k tomu ještě "ekologicky". Zkušebny ověřují funkčnost na polygonu, vystavují graficky úhledné certifikáty a inkasují. Investoři vyplní povinnou kolonku, zařídí to jednoduše a relativně levně, ale hlavně mohou stavět na pozemcích zcela bez infrastruktury. Není v jejich zájmu ventilovat skutečnost, že instalované zařízení funguje v lepším případě jako septik. Na to hřeší i výrobci, zveřejnění nefunkčnosti je totiž pro provozovatele daleko horší, než nějaká reklamace pro firmu. Soud by možná někdy rozhodl a možná i spravedlivě, ale spláchnout exkrement potřebujete ihned po výkonu, na nabytí právní moci se čekat nedá. A nakonec, dodržujete provozní řád? Máte zápis v provozním deníku? Kdy jste promazal šestej šroubek z leva? Nepřijela k vám na návštěvu žravá tetička se třemi fakany a vy máte trojnásobnou spotřebu vody? Nenechal jste puštěnou omylem puštěný kohoutek? atd.
A tak to jde den po dni, rok po roce, všichni jsou spokojeni a ti co náhodou ne se v tom za čas naučí „chodit". Ve vlastním zájmu.
Je-li připojeno velké množství lidí na domovní či velmi malé ČOV, je to ekologická poplašná zpráva prvořadého významu, proti němuž je mediálně nepopulární supermarketová taška zdarma naprosto banální záležitost. Ekozločiny najdete často na naprosto neočekávaných místech. Často za tmavě zelenou mlnou, která by se dala krájet…
Převzato z blogu Nautilus
