Jiří Paroubek – nejlepší předseda ČSSD, jakého kdy ODS měla




Jiří Paroubek je nepochybně výraznou postavou v čele ČSSD a v řadě jejích předsedů patří mezi ty úspěšnější. Je tomu tak především proto, že není žádný doktrinální snílek, ale pragmatik, pro kterého není problém pružně změnit názor a nalézt kompromis. Až potud by se dalo čekat, že bude u politické konkurence oblíben, protože se s ním dá mluvit a domluvit. Jenže má z pohledu zbytku politické scény – tedy zejména pravice – jeden zásadní „handicap“: nenechá se vydírat obviňováním ze spolupráce s komunisty a nevzdá se vlastního programu jenom proto, že komunisté mají v nějakém bodě zrovna shodný názor.

 

Skutečnost, že se Jiří Paroubek nenechá utáhnou pravicí na vařené nudli, je jistě jedním z hlavních důvodů, proč je proti němu – a skrze něj proti celé ČSSD –za pomoci „uvědomělých“ a „objektivních“ a „vyvážených“, za všech okolností na té spravené straně stojících, médií vedena permanentní diskreditační kampaň. Takto řečeno to vypadá, že by si pravice měla na jeho místě přát někoho poddajnějšího, s kým by byla ČSSD více neškodná a méně konkurenceschopná, přesto si podle všeho může pravice blahopřát, že předsedou ČSSD je právě on.

 

Jiří Paroubek totiž není žádný charismatický rétor, není to manekýn a lamač dívčích srdcí, sršící sexappealem. Je to – ke škodě celé ČSSD a levice vůbec – marketingově nepoužitelný, i když jinak schopný politický profesionál. Není-li však marketingově použitelný ve prospěch ČSSD, je velmi snadno marketingově zneužitelný proti ní – stačí vybrat ty správné fotografie s tím správným odpudivým výrazem (což vzhledem k tomu, že Jiří Paroubek není zrovna fotogenický typ, nebývá složité) a doplnit je trochou těch pomluv bez důkazů, případně náležitě rozmáznout a do umdlení opakovat to, co se v případě pravice přechází taktním mlčením. To v dnešní mediální, na vizuální stránku věci orientované a klipovitě roztříštěné době zcela stačí. Protože proč konfrontovat ideje, když stačí konfrontovat image?

 

Žijeme v době povrchnosti, kdy je bradavice na tváři Jiřího Parobuka stejně závažný – ne-li závažnější! – argument proti, jako jsou různé podvody, defraudace, malé domů, korupce a napojení na organizovaný zločin u jiných. Jiří Paroubek je vděčný cíl pravicové, povětšině nevěcné a na principech ad hominem argumentace postavené, propagandy, které neumí účinně čelit, čímž prohrává sobě i celé ČSSD mediální bitvu.

 

A je úplně jedno, že média informují zkresleně, nespravedlivě, neobjektivně a tendenčně – taková je prostě realita a dobrý politik s ní musí počítat a musí s ní umět pracovat. Pokud to nedokáže, měl by se stáhnou do pozadí a před mikrofony a fotoaparáty novinářů nastrčit někoho, kdo bude mediálně atraktivnější a koho nebudou moci novináři tak snadno faulovat.

 

Bohužel, skutečnost je poněkud jiná. Jiří Paroubek, místo aby se snažil vyrazit propagandě zbraně z rukou, jí naopak dodává účinnou munici. A v poslední době, kdy s ohledem na blížící se volby na mediálním obrazu ČSSD obzvláště záleží, jako by se to ještě zhoršovalo.

 

Namátkou: pokus dosadit na první místo kandidátky populární herečku Brožovou a následné čachry kolem vyšachování stranického rivala Foldyny, podpora hejtmana Ratha ve sporu kolem kumulace funkcí v jeho rukou a jeho setrvání na kandidátce ve Středočeském kraji, dosazení předsedkyně DSZ (sic!) Zubové na volitelné místo kandidátky v Praze.

 

Všechny tyto „kauzy“ mají jedno společné – Jiří Paroubek se v nich dostává do sporů se svými spolustraníky, a tyto spory nezůstávají utajeny. Naopak, vyplouvají na povrch a ukazují ČSSD jako vnitřně nejednotnou, rozhádanou a proti sobě pletichařící zrovna v době, kdy by se měla semknout, hodit spory za hlavu a napřít všechny síly do volební kampaně, aby si zajistila když ne vítězství, tak alespoň slušné zisky v podzimních volbách. Namísto toho se strana prezentuje jako nečitelný spolek aparátčíků, kteří si jdou po krku navzájem, místo aby šli po krku ODS. Jak kdosi napsal: ODS nemusí pro úspěch ve volbách dělat vůbec nic, naopak udělá lépe, když nic dělat nebude, protože stačí jí počkat a média to vybojují za ní.

 

Jiří Paroubek jako by tuto realitu neviděl. Místo, aby se alespoň dočasně stáhl do pozadí a překousl nějakou tu vnitrostranickou porážku (může si to dovolit, ČSSD momentálně nemá silnějšího adepta na předsedu), chce vyhrát každou bitvu. A zapomíná, že by mohl prohrát válku.

 

Jakoby ztrácel formu zrovna v okamžiku, kdy ji nejvíce potřebuje. ODS může být ráda, že je nyní předsedou ČSSD právě on. S někým jiným by mohla být ČSSD mnohem nebezpečnější a mediálně atraktivnější, což je bohužel to jediné, na čem dnes opravdu záleží.

 

Jak již bylo řečeno: úkolem Jiřího Paroubka není porazit své stranické rivaly, ale porazit ODS, a tomu by měl podřídit vše. Pokud to nedokáže, pokud nedokáže udržet stranou pozornosti médií vnitřní třenice uvnitř ČSSD (které samozřejmě k politické straně zcela přirozeně patří) a prezentovat stranu jako jednotnou, s jasným cílem a zřetelně formulovaným programem, pak není přes všechny své kvality tím nejvhodnějším mužem v čele ČSSD.

 

Podzimní volby jsou totiž příliš důležité na to, si ČSSD mohla dovolit je prohrát kvůli vnitrostranickému boji a něčí uražené ješitnosti.

Přejít do diskuze k článku