V Čechách se po patnácti letech husitských válek podařilo poměrně rychle obnovit hospodářství. Tajemství úspěchu spočívalo v tom, že za husitských dob došlo k zabavení církví přivlastněného majetku, který se již církvi nevracel – došlo tedy k návratu asi třetiny země do ekonomiky. K něčemu podobnému v okolních zemích nedošlo, a tak se v nich podobný hospodářský zázrak nekonal a nemohly se s Čechami po ekonomické stránce srovnávat. (Díky navrácení církví drženého majetku do ekonomiky došlo na začátku husitských dob, v letech 1419-1420 dokonce k poklesu cen potravin.)
Obnovit ekonomiku se podařilo dokonce i přes nedostatek stříbra, které bývalo základem moci dřívějších „příliš silných“ českých panovníků. V letech 1420-1421 totiž Zikmund vyraboval doly v Kutné Hoře takovým způsobem, že se již těžbu nikdy nepodařilo v plném rozsahu obnovit. Těžbu stříbra se podařilo obnovit, a to jen částečně, až na samém sklonku vlády Jiřího z Poděbrad, na konci 60. let.
Tehdejší poměry vystihuje rčení: „Za krále Holce bývala za groš ovce.“ (Tím je myšlen mladičký král Ladislav Pohrobek). – Stříbra bylo málo, ale zemědělské plochy pro chov ovcí o polovinu víc.
Paradoxně díky této situaci Jiřího z Poděbrad po většinu doby podporovali i „katoličtí“ šlechtici – protože jim skýtal záruku, že za jeho vlády nebudou žádné „restituce církevního majetku“, který si i oni za husitských dob ochotně rozebrali.
Sám Jiří skupoval majetky, až se stal největším feudálním pánem v zemi, což také upevnilo jeho pozici. Se silným panovníkem se zpravidla snaží dobře vycházet i okolní vládci, a připočteme-li jeho obratnost v diplomacii, není divu, že Jiří jeden čas dokonce mohl pomýšlet i na říšskou korunu.
Další Jiřího síla vyplývala ze skutečnosti, že Češi získali během protičeských křižáckých válek pověst velmi dobrých válečníků.
Jiří z Poděbrad se narodil roku 1420. Politicky vystupovat začal až po smrti krále Zikmunda. V roce 1440 byl Jiří z Poděbrad jedním z hejtmanů mladoboleslavského kraje. Když roku 1444 zemřel Hynek Ptáček z Pirkštejna, byl Jiří z Poděbrad zvolen vrchním hejtmanem východočeského spolku kališnických landfrídů.
Na počátku roku 1445 si pak královna Barbora Jiřího vybrala jako svého ochránce a správce svého majetku. A ten nebyl malý. V Čechách jí patřila města Hradec Králové, Albrechtice, Chrudim, Vysoké Mýto, Polička, Jaroměř, Dvůr Králové, Mělník, Teplice, Chotěboř a hrady Lichnice, Svojanov a Potštejn. K tomu dostávala 60 hřiven týdně z Kutné Hory. S Barborou Jiří pravděpodobně udržoval poměr za obou svých žen, Kunky (Kunhuty) ze Šternberka, která byla jeho ženou od roku 1441, a Johany z Rožmitálu, se kterou byl ženat od roku 1450.
Roku 1448 se Jiřímu podařilo osvobodit Prahu a prohlásil se správcem země. Jako správce jej uznal říšský král Fridrich III. Habsburský, český sněm, a správcem byl i po celou dobu vlády nezletilého krále Ladislava Pohrobka. Roku 1458 pak byl na sněmu v Praze na Staroměstské radnici Jiří z Poděbrad zvolen českým králem. Často je nazýván „husitským králem“. Původem byl utrakvistickým šlechticem, nebyl z žádné královské dynastie.
Roku 1461 se Jiří dokonce stal spoluvladařem císaře Fridricha III. Ten také za to, že jej Jiří vojenským zásahem vysvobodil z obležení ve Vídní, povýšil Jiřího syny do knížecího stavu. Logicky se Jiří brzy stal panovníkem pro vkus Říma nebezpečně silným.
Roku 1462 prohlásil papež Pius II., známý více pod svým původním jménem Aeneas Piccolomini, kompaktáta za zrušená. Žádal po Jiřím, aby kompaktáta veřejně odvolal, a dále žádal, aby Jiří převedl majetek na „katolickou“ církev, a aby nastolil „katolickou“ diktaturu. Na papežský příkaz pak v roce 1463 zahájili vratislavští kolaboranti i teroristické akce.
Jiří na tento útok Říma zareagoval vypracováním pozoruhodného projektu mírové unie, který je i dnes označován jako „produkt renesančního myšlení“. Plán byl zprvu podporován Polskem, Uhrami, Francií a Benátkami. Konečná jednání však spadla do doby několik týdnů po smrti dcery Jiřího z Poděbrad – ženy uherského krále Matyáše Hunyadiho, Kateřiny. Matyáš v té době byl již zcela ovládán římskou církví. V roce 1464 vyrazilo, v záležitosti Jiřího mírového plánu, z Prahy poselstvo, vedené Albrechtem Kostkou z Postupic, k francouzskému králi Ludvíkovi XI.. (Deník této výpravy se v 19. století ztratil. Byl sice předtím ještě publikován, kvůli rakouské cenzuře však ne v plném znění.) Řím však proti francouzskému králi poštval jeho biskupy. Za vzniklé situace pak pro něj bylo těžké svolat sněm, který by uvedl plán v platnost. Francouzský král se tedy alespoň zmohl na to, že řekl biskupům: „ať se vám to líbí nebo ne“, a uzavřel s Jiřím smlouvu o přátelství.
Papež na to prohlásil Jiřího za válečného zločince a povolal jej k papežskému soudu. Jiří papeže – mezitím navíc mrtvého, přirozeně ignoroval.
Nový papež, Pavel II., Jiřího o dva roky později odsoudil v nepřítomnosti, prohlásil jej za „syna zatracení“ a „zbavil královského titulu“. Na Jiřího papežovo vykřikování na dálku, že ho zbavuje všeho majetku, příliš nezapůsobilo. Vatikán proto najal vraha, který měl Jiřího za dva tisíce dukátů otrávit. Byl však dopaden a rozčtvrcen.
Jiří rozpoutal další rozsáhlou diplomatickou kampaň (patřila k ní i okružní cesta Lva z Rožmitálu, bratra Jiřího ženy Johany, po západoevropských panovnických dvorech – včetně portugalského, v letech 1465-1467), ve které se mu podařilo evropské veřejné mínění víceméně přesvědčit, že v konfliktu Jiřího s papežem jde o zasahování církve do svrchované moci státu. Papež Jiřího dále proklínal „i s rodinou“, zelenohorští teroristé roku 1467 s podporou papeže rozpoutali proti Jiřímu vnitřní válku, ale Jiří útočníky porazil.
V roce 1468 pak uherský král Matyáš Hunyadi, na základě tajného slibu papeži z roku 1465, zahájil křižácké tažení proti Českým zemím. Následujícího roku byl Matyáš Jiřího vojskem obklíčen, zajat, a propuštěn za slib zanechat nepřátelství, který však nedodržel. V roce 1470 přešel Jiří do protiútoku, pronikl na Slovensko a pomýšlel dokonce na tažení do Uher. Matyáš sice mezitím opět vpadl do Čech až ke Kutné Hoře, byl však vyhnán vojskem, kterému velela Jiřího žena Johana.
Za dané, pro Vatikán nepříznivé situace, byl nakonec i papež nakloněn jednání o smíru. …A když se všechno tak dobře vyvíjelo, Jiří najednou zemřel.
Často se přehnaně zdůrazňuje, že aby si vynutil korunovaci, musel se Jiří tajně zavázat Římu k poslušnosti. Těžko tento slib, jehož formulace byla navíc nejasná (závazek, že na svém území nebude trpět žádné sektáře, si mohl zrovna tak vysvětlovat, že na svém území nebude trpět římskou církev, která je ve skutečnosti sektou, neboť vznikla odštěpením od pravoslavné církve), bral vážně, neboť dobře věděl, s kým má co do činění. – Již roku 1448 se papežský vyslanec Jan Carvajal pokusil ukrást originál kompaktát, který si „půjčil k nahlédnutí“. Přišlo se na to a Carvajal musel prchnout z Prahy.
Pokud Jiří vystupoval proti Jednotě bratrské, nemyslím si, že by to bylo proto, že by se držel předkorunovačního slibu papeži. Důvod byl spíš ten, že Jednota bratrská trpěla úchylkou hlásání neodporování násilí. Za dané situace, v bezprostředním ohrožení další křižáckou válkou, prostě nemohl směry hlásající neodporování násilí trpět.
Na druhou stranu byl sám Jiří tímto falešným humanismem, který Jednota hlásala, ovlivněn, patrně prostřednictvím svého šaška Palečka, který byl jejím členem. Skutečnost, že Jiří nezlikvidoval zelenohorské teroristy, ani zajatého Matyáše – vraha své dcery – a jeho obklíčené vojsko, navíc není možné vysvětlovat jako nějakou mírnost a odpouštění. Šlo nepochybně o těžké politické chyby. Nedošlo mu, že v případě Matyášova slibu, že zanechá nepřátelství, šlo opět o nordickou lest. Podobné vážné chyby se však dopustil již dříve tím, že po osvobození Prahy masového vraha Menharta z Hradce nezlikvidoval, pouze uvěznil, a když ten pak onemocněl, dokonce jej pustil. Po jeho brzké smrti pak strakoničtí teroristé drze tvrdili, že Jiří Menharta otrávil. Když pak v roce 1457 Ladislav Pohrobek náhle zemřel na leukémii, teroristé navázali na své předchozí vykřikování ohledně Menhartovy smrti, použili toho jako „precedentu“, a vykřikovali, že „Jiří už zase někoho otrávil“. Tohoto nařčení byl zbaven až v nedávné době na základě odborného prozkoumání Ladislavových pozůstatků.
Přesto možná příliš nepřeženeme, když řekneme, že Jiří z Poděbrad byl nejen posledním opravdu českým králem, ale, přes své výstřelky s falešným humanismem, také posledním skutečně renesančním vládcem.
Ale i královna Johana byla rázná žena. Možná se zhlédla v Barboře Celjské, po jejímž vzoru pak již roku 1459, za Jiřího nepřítomnosti, v Čechách samostatně vládla. …A při „úchvatné a bouřlivé scéně“, když roku 1462 papežský legát Jiřímu nadával, se prostě začala s Jiřím mazlit. Takže Johana také „předběhla“ dobu tím, že jí nebylo cizí ani make love, not war. Ale, jak víme, jenom odsud až posud…
Převzato z blogu autora
Foto: zdroj