K „flexibilizaci“ pracovního práva

Problém se zvyšováním flexibility trhu práce je v tom, že stejně jako všechna ostatní opatření vlády je i toto asymetrické: týká se jediné strany – zaměstnanců – které navíc vznikají nové povinnosti (povinnost strpět jednání zaměstnavatele), aniž by jim dávala nová práva či záruky. Pokud by šlo o asymetrii směřující k nastolení rovnováhy vyjednávacích pozic, bylo by to v pořádku, zde jde ale o asymetrii, které nerovnováhu prohlubuje a dále oslabuje tu slabší strany. Vyjednávací pozice zaměstnance a zaměstnavatele není v žádném případě stejná: zaměstnanec je existenčně závislý na prodeji své práce, kterou může ovšem vykonávat pouze za podmínek, které vlastní zaměstnavatel.

Představa, že situace zaměstnance a zaměstnavatele je rovnocenná s souměřitelná (viz J. Keller), je naprosto lichá a pohybuje se zcela v intencích „špinavé války o duši a srdce zaměstnanců“ (tohle poetizující označení je moje), jak o ní mluví například M. Fassman: „snaží se vsugerovat zaměstnanci, že je rovnocenný partner podnikatele, a tak má povinnost se dělit, nejlépe rovným dílem, o veškerá podnikatelská rizika s majitelem firmy nebo svým zaměstnavatelem.“ (http://tribun.bloguje.cz/861685-tak-si-s-nami-vytiraji.php). Uvolnění pracovně-právních vztahů může být v čase konjunktury pro zaměstnance bez výraznějšího dopadu, ale v časech krize (očekávání (sic!) krize) je poškodí, protože riziko, které nesou, je zcela neúměrné jejich profitu z pracovně právního vztah.


Ve skutečnosti jde totiž právě o to, aby zaměstnavatel mohl přenášet část svého rizika na zaměstnance, zatímco zisk si ponechá celý (přičemž nepochybně se najde nějaký lokaj, který přispěchá s tím, že si je zaslouží za to, že nabízí práci – ve skutečnosti ji ovšem kupuje – a že „vytváří hodnoty“). Podle tradiční ekonomické teorie je sice zisk prémií za riziko, realita dneška je ale taková, že zisk je spíše prémií za dominanci a riziko nesou ve stále větší míře zaměstnanci, lokální komunity a národní státy.


Další negativní efekty spočívají v tlaku na cenu pracovní síly (zaměstnance, který může být vyhozen jen tak s plezíru je servilnější a ochotný pracovat za nižší mzdu) a v rozšíření možností zaměstnavatele (kapitálu, buržoazie) zaměstnance vydírat a nutit ho být jim po vůli, například při volbách, kdy ho pod hrozbou ztráty zaměstnání (vyhazov bez důvodu a soudně nepřezkoumatelný) mohou nutit volit v jejich prospěch proti svým vlastním zájmům.


Přesto přese všechno není zákoník práce nedotknutelný a změny jsou možné, musí být pouze vyvážené a postavené tak, aby ztráty zaměstnanců ve prospěch zaměstnatele kompenzovaly. Jednou z možností je tzv. flexicurita, za níž pléduje například V. Špidla, jinou je zavedení občanské renty, která by představovala alternativu k námezdní práci.


Převzato z blogu Tribun


Přejít do diskuze k článku