Kanadští sloni a australská želva (NUC8)


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


Jak známo, v dávné minulosti si lidé představovali svět nacházející se na hřbetech tří obrovských slonů, jejichž nohy stály na krunýři ještě daleko větší želvy.


A je zajímavé, že západní uranový svět – samozřejmě bez takových tajemných, nepochopitelných a “kolektivnímu západu” tak nějak cizích zemí, jako je Rusko, Čína nebo Kazachstán, kterými se budu zabývat v příštím článku – je v něčem podobný naivním představám dávných lidí o tom jak vypadá Země:


sloni1
Kanadští sloni a australská želva. A nahoře – plochý západní svět.


V předcházejícím materiálu  jsme se seznámili s názornými argumenty, jež vyvrací strachy průměrného obyvatele ohledně radiace – což nám umožní podívat se z trochu jiného úhlu na historický proces těžby uranu na Západě, na jeho současný stav a na perspektivy odvětví těžby uranu v blízké budoucnosti.


Za základ analýzy mnoha parametrů těžby uranu na Západě záměrně beru práci Michaela Dittmara “Konec levného uranu”, protože právě ji rád cituje, například, guru “nové urychlovačové jaderné energetiky” pan Ostrecov.


A dá se říci, že celkově tato práce slouží jako celkem slušný klacek v rukách protivníků jaderné energie.


Něco jako: “Kam nás to vlečete, vždyť v příštím roce nebude už vůbec žádný uran! Fofrem zavřete ty reaktory!”.


Přesně tak. Nebude. V roce 2013. Vůbec žádný. Nikde na Zemi.


Takže si to rozebereme, pomalu a do detailu. Stádo jako celek i jednotlivé krávy – každou zvlášť.


Začneme u uranových “stařečků”. Z těch, kteří začínali těžbu uranu jako první a kterým ho už nezbylo ani co by se za nehet vešlo: z USA a z Evropy. Začneme z “placatého světa”, kde je vše jako na dlani, viditelné a přehledné.


Jak si vzpomínáme, tak právě tyto dva regiony spotřebovávají ve svých reaktorech největší množství uranu. Z 27 členů Evropské unie jich má 14 jaderné elektrárny.


sloni2
Oranžovou barvou jsou vyznačeny státy využívající energobloky “západního” typu – vyrobené v USA (Westinghouse), v Německu (Siemens), ve Francii (Areva), Velké Británii (Magnox) nebo v Kanadě (CANDU), červenou barvou jsou vyznačeny státy využívající bloky vyrobené v SSSR – bloky “ruského” typu.


Jak je vidět, na politické mapě je stále viditelně přítomna Varšavská smlouva i NATO, byť v tak specifickém oboru, jakým je jaderná energetika. Jak je vidět, v reaktorovém světě se za 20 let od zhroucení SSSR nic nezměnilo.


Evropa je na obrázku rozdělená na východ a západ a stranou stojí Finsko, které jako chytré telátko saje “u dvou matek” zároveň, a Rumunsko a Slovinsko, na jejichž území byly ještě za dob Studené války postaveny reaktory západního typu.


Pokud mě bude někdo obviňovat z podjatosti a z dělení nyní svobodného a demokratického světa podle jakéhosi “hypotetického kritéria”, řeknu jen, že dodnes t.j. 20 let po rozpadu SSSR, jaderné palivo dodávají prakticky na 100% titíž dodavatelé (nebo jejich přímí následníci), kteří svého času stavěli dané reaktory. Rusko dodává palivo pro reaktory sovětských typů, Západ – pro reaktory západní.


Ano, vím o pokusech Westinghousu na Ukrajině a v Česku a vím i o jednáních Rosatomu se Švédskem a ostatními západními zeměmi, ale zatím fakticky “Západ je Západ a Východ je Východ a nikdy se nesetkají”. Zato se to dobře kontroluje. “Každý si odpovídá za to své.”


Celkem je v Evropě v roce 2012 – 111 reaktorů západního typu a 20 reaktorů sovětského typu. Počítáme pouze reaktory pracující do veřejné sítě, všelijakou výzkumnou drobotinu nemá smysl pro účely našeho povídání započítávat.


Jenže nehledě na rozmach jaderné energetiky – která celkově dává Evropě 29,5% celkové produkce elektrické energie, což znamená, že jde o nejdůležitější zdroj evropské elektřiny – zásoby uranu jsou již v Evropě prakticky vyčerpány. Zopakuji ještě jednou: atom – je hlavním zdrojem elektřiny v Evropské unii přesto, že pouze 14 států z 27 členských států má reaktory. Vyrábí se z něj více elektřiny, než z uhlí, více než z plynu, více než ve vodních elektrárnách, o větrnících a solárních panelech je zbytečné se vůbec zmiňovat, ty jsou, jak se říká, “menší než pixel na grafu”. Ve Francii je dokonce 78% elektřiny – z jádra.


Jenže není uran. První jaderný ostrov západního “placatého světa” již nadobro vyčerpal vlastní zdroje uranu. Všechen uran je – z dovozu. Francie podle staré koloniální tradice rabuje dováží uran z Nigeru a Gabonu, ostatní shánějí uran, kde se dá. Celkově zajišťuje čtveřice Rusko, Austrálie, Kanada a Niger více než 70% uranu dodávaného do Evropy.


Znepokojuje vás Honduras závislost Evropy na dovozu plynu? Přestaňte se tam drbat.


Evropa je již naprosto závislá na dodávkách uranu, protože její vlastní uranový vlak odjel již v dalekých sedmdesátých letech minulého století, kdy byla vyčerpána ložiska v Německu, Česku, Francii, Španělsku, Bulharsku, Maďarsku a Rumunsku.


Podle těch nejkonzervativnějších odhadů potřebuje Evropa ročně přibližně 21 000 tun přírodního uranu. Z tohoto množství se v Evropě těží maximálně 3%, tedy jakýchsi ubohých 600 tun.


Zbývající rezervy evropského uranu činí zhruba 50 000 tun. Všech zemí dohromady. Například Francie má 100 tun uranu – při roční spotřebě přibližně 9 220 tun.


Německo již nemá vůbec žádný uran. A dokonce i při započítání zastavených elektráren ho potřebuje nějakých 1 800 tun ročně. Což je blbé. A pořádné kolonie, jako má Francie, Německo také nemá. Namibii přece Německu sebrali po První světové válce. Ale přitom kdyby mělo Německo pistoli důl Rossing, všechno mohlo být úplně jinak.


Jenže ve světě je dnes komu prodávat uran kromě Německa. A Německu nabídli pustit se do větru a slunce. A zhluboka dýchat.


Podívejme se nyní na druhý ostrov “placatého světa Západu”. Na Japonsko. Opět podobná situace. Jaderný ostrov je, ale jaderné palivo není. Vlastní zásoby tvoří smutných 6 600 tun. A roční potřeba činí – zhruba 7 500 tun uranu. No, potřeba… byla, dá se říci, taková potřeba. Už není potřeba, skončila.


Nepodařilo se Japoncům těžit uran v Kazachstánu a o Kanadě a Austrálii se zmíním níže. No a o Francii, která byla dodavatelem uranu do Japonska, jste si přečetli výše. Francie už uran nemá, je ráda když může zlehka oholit kolonie.


Třetí ostrov “placatého světa”. USA.


Nejzajímavější hráč.


V amerických rezervách, tedy pod zemí, by se mělo nacházet 207 000 tun uranu. Ale – 104 komerčních reaktorů v provozu. Téměř stejně jako na “ostrově Evropa”. Tomu odpovídá i spotřeba uranu, která činí 20 000 tun přírodního uranu ročně. Což má za následek, že je nutné kupovat uran všude tam, kde je to jen možné.


sloni3


Fakticky se uranu v USA těží ještě méně, než je uvedeno v grafu – maximálně 5% spotřeby neboli zhruba 1 000 tun ročně. Číslo 14,2 % získáme započtením rozředěného zbraňového uranu z amerických zásob.


Podíl Ruska v uranové bilanci USA uvedená v grafu je také tak trochu chytračením, protože fakticky ruský VOU (Vysoce Obohacený Uran) rozředěný NOU různého původu zajišťuje zhruba 38% spotřeby reaktorového uranu USA. Protože jak si pamatujeme, v reaktorech hoří jenom obohacený uran, kdežto přírodní uran hořel naposled na Zemi přibližně před 2 miliardami let.


Lehce spočítáme, že USA dováží okolo 85% spotřebovávaného uranu neboli “všeho všudy” zhruba 17 000 tun ročně. Takže co jste to tam říkali o závislosti Evropy na ruském zemním plynu? Prosím vás nedrbejte si to.


Ano, fakticky je podíl elektřiny z jádra v USA nižší než v Evropě – jenom asi 20,3%. Jenže ani oni se bez výroby elektřiny v JE nedokáží obejít, protože je to fakticky nejlevnější elektřina. To neříkám já, to říká EIA.


Zde graf ukazující jak to funguje:


sloni4
Ty fialové pixely jsou tam jaksi natvrdo…


Celkově mají USA svého uranu na 10 let fungování reaktorů a nakupovat ho musí stejně tak jako Evropa a Japonsko po celém světě. Pravda, Japonsko a Německo již nakupují uranu méně, takže jak říkával jeden soudruh “proces byl nastartován, teď je pouze třeba ho rozšířit a prohloubit”.


A nyní – o hlavním.


O tom, na čem celý ten západní jaderný svět spočívá. O kanadských slonech a o australské želvě.


Začneme z želvy. Je veliká, hezká a neohrabaná.


Nazývá se Olympic Dam — Olympijská přehrada:


sloni5
Seznamte se, největší naleziště uranu na světě.


Každý nerost má takovýto mimořádný objekt. Nafta má Ghawar, plyn má Urengoj a Severnyj, zlato Grasberg.


Uran má – Olympijskou přehradu.


Naprosto unikátní naleziště. Uran tam, mimochodem, těží coby druhotnou surovinu. Přehrada hlavně maká na těžbě stříbra, zlata a mědi. Je-li poptávka po zlatě, mědi a stříbru – vytěží také trochu uranu – přibližně 55% celkové australské těžby, neboli 3 300 tun uranu ročně. Není-li poptávka po “ryšavém” – není uran. Cpát jim peníze nemá smysl, ani ráno, ani večer – křesla (uran) se vydávají přísně v závislosti na tempu těžby drahých kovů a mědi.

(Pozn. překl. – Narážka na v Rusku zlidovělou hlášku z knihy Ilfa a Petrova Dvanáct křesel: “Ráno peníze, večer křesla”.)


3 800 tun ročně? Co je to za ptákovinu, zeptá se pozorný čtenář. To by nestačilo ani Japonsku, o Evropě a USA ani nemluvě. Proč želva?


Protože želva obsahuje 996 000 tun uranu. Naleziště propočetli do hloubky přibližně 1 000 metrů a propočítávat hlouběji rozhodli, stejně jako u uhlí, že by bylo nezpůsobné. Ložisko sice pokračuje do větších hloubek, ale tam se stejně horníci v dohledné době nedostanou.


Jednoduše spočítáme, že v přehradě se nachází přibližně 60% prozkoumaného australského uranu a zhruba 18,5% všech světových zásob uranu.


Ovšem těžit tento uran rychleji, nežli tempem 3 300 tun ročně, je prakticky nereálné.


Problém spočívá v tom, že v Austrálii se objevili “Greenpeace” a “Bellona” v jednom. V jednom cvokovi.


Kdyby se původní obyvatelé Austrálie chtěli nějak ošklivě pomstít bělochům – těžko by si dokázali vymyslet něco ničivějšího, než je tento bezdomovecky vyhlížející děda:


sloni6

Kevin Buzzacott, stařešina.


Ano, Australané poslouchají tohoto dědečka. A dědeček jim káže o “bezjaderné budoucnosti”, ekologii a “tradicích australských předků”. Asi má na mysli ty tradice, v jejichž důsledku jeho předkové všechno větší, než je klokan, vyhubili a vybudovali znamenitou civilizaci bumerangu, dřevěné motyčky a vypálené savany.


Ovšem celkově fakta jsou fakta – dědeček zorganizoval aktivní odpor proti projektu rozšíření Olympijské přehrady a dosáhl jeho odložení a zcela zastavil projekt dolu Jabiluka v Severní Austrálii. Bezdomovec se snaží a maká naplno, za což byl také vyznamenán Leninovým řádem pokrokovou veřejností rozličnými mezinárodními poctami.


Kdo a proč potřebuje jeho aktivity – to je pro mě otevřenou otázkou. Nejspíš budou uran potřebovat následující pokolení aborigenů, které si opět budou moci užívat bumerang, jeskyně a 90% dětskou úmrtnost. “Strejda Kev” ukáže cestu ke světlé minulosti v rámci “jedné nezávislé jeskyně”.


Zatím těží Austrálie přibližně 6 000 tun uranu ročně a stěží dokáže těžit více. A jestli se “Strejda Kev” stane premiérem – tak vůbec omezí těžbu jakýchkoliv nerostů. Zkrátka je jasné, koho tlačit v Austrálii dopředu. I když tihle chlapci se celkem schopně dostávají nahoru i sami.


A teď – o kanadských slonech.


První kanadský slon se nazývá McArthur River.  Tento důl sám těží 14,5% světové těžby uranu – neboli 7 686 tun uranu v roce 2011. To by Japonsku stačilo. V současnosti to stačí na USA. Zbylé zásoby dolu představují zhruba 140 000 tun uranu, ale hlavním trumfem McArthur River je obsah uranu v hornině a ten činí 15-16%.


Pro srovnání, ruda v Přehradě obsahuje pouhých 0,05% uranu. Což znamená, že kanadský slon může těžit za jakýchkoliv okolností, kdežto australská želva pouze při vysokých cenách a to ještě pouze zároveň se zlatem, mědí a stříbrem.


Druhý kanadský slon je menší, ale i tak přispívá ke světové těžbě solidními 2,7%. Jmenuje se Králičí jezero  (Rabbit Lake). Dřive byl podobný prvnímu kanadskému slonu – jak velikostí, tak obsahem uranu v rudě, ale za 35 let provozu (1975-2011) se obsah uranu v hornině snížil z 5% do 0,73% a zbylé zásoby jsou pouhých 11 000 tun. Vzhledem k tomu, že druhý slon těží zhruba 1 460 tun uranu ročně, mělo by to stačit asi na 8-9 let.


A všichni čekají na třetího slona, který se jmenuje Doutníkové jezero (Cigar Lake). V tomto slonovi leží ještě 90 000 tun kanadského uranu a jeho ruda je bohatší, než na McArthur River, obsahuje 17,4% uranu. Problém je ale v tom, že třetí kanadský sloník žije hluboko pod jezerem a kvůli tomu se už dvakrát topil (šachta je neustále zatápěna a datum spuštění se stále odkládá) – jednou v říjnu 2006 a podruhé – v červenci 2008.


Na sloníčka čekali tak intenzivně, že všichni čekající všechno snědli, a uran čekal, čekal, až hlady opuchl právě v roce 2007:


sloni7


Takže nejenom ropa stvořila krizi v září 2008. S uranem byly také jakési potíže.


Dobře, řekne pozorný čtenář. Jestliže to ale s těžbou levného přírodního uranu je ve světě takhle smutné a zanedbané, o co tedy autorovi vlastně jde? O prodloužení nezávislého banketu na 1/6 obydlené souše o nějakých 20-25 let?


Ne.


Nadešel, kamarádi, i náš čas. První máj je již i v naší ulici a svátek společné práce – právě vrcholí.


A Rusko má na toto téma co sdělit světu. Rusko nemusí objíždět svět, Rusko svůj uran má. Má zhruba 500 000 tun uranu v odvalech. Má zbraňový uran a zbraňové plutonium. A vůbec, má leccos.


Ovšem zásadní odpověď – není v přírodním uranu. Prostě konečně přišla doba uzavřeného jaderného palivového cyklu. Přestaňte se bát pánové. Je čas vlézt do kabiny.


Svět již dávno nestojí na australské želvě a kanadských slonech. A svět – to není plochý talíř s “jadernými ostrovy” USA, Evropa a Japonsko. Svět – to je koule, kde jsou všichni tak nebo onak vzájemně propojeni.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku