Kapitalistický přesčas

Vycházím na verandu a v misce nesu kocourovi večeři. Moje každodenní práce, jejíž produktivita se pohybuje v záporných hodnotách, měřeno materialisticky.


Helmut se v očekávání chová jako malé dítě. Hlavu zvrácenou nahoru k misce v mé ruce, oči dva tenisáky, obtancovává mě drobnými krůčky jako baleťák. Nedůstojný obraz, navíc přitom s dokořán otevřenou hubou krákorá jako vrána.

Jsem trochu sadista, a tak mu to zpestřuji.

„Žral bys, kocoure?" ptám se jakoby natvrdle.

Kocour by žral.

„A co prachy, prachy máš?" tak je položena další vcelku logická otázka.

Nemá ani peněženku, natož peníze, a už nám trochu začíná smutnět.

„A znáš, Helmute, přísloví Bez peněz do hospody nelez?" zní závěrečné kladivo.

Kocour se pod drtivým účinkem lidové moudrosti drolí na malé kousky a pak se sám zametá na malou hromádku neštěstí.

Poslední zcela likvidační úder používám jenom zřídka, většinou při příležitosti významného životního jubilea některého významného liberálního ekonoma: „Jestlipak víš, kocoure, že se v dnešní době musí každý o sebe postarat sám?

A chlapec se úplně rozpouští a odtéká.

Desetitisíce lidí dnes a denně čekají ve frontách, v podřízeném a poníženém postavení před tisícovkami úředníků pracovních a sociálních úřadů. Huby mají otevřené i zavřené, někdy zavírané, nedůstojně krákorají. K tomu připočtěte statisíce těch, kteří mají smůlu na zaměstnavatele a nadřízené, na ty mnohdy zcela asociální psychopaty, které zcela zmrvila normalizační výchova a kapitalistická bezohlednost dnes.

Než vyslovím nějaké soudy, proslovím samozřejmé banality. Mezi občany, odkázanými na sociální dávky a na podporu, je určité procento lidí, kterým se pracovat prostě nechce a do záchranné sociální sítě se jdou pohoupat záměrně. A rozhodně jich není málo. Pak je tam významné procento těch, kteří na tvrdé požadavky zaměstnavatelů nestačí intelektuálně a mentálně, neobstojí v konfrontaci s nároky, i kdyby se snažili sebevíc. Dále ti, na které práce prostě nezbyla, to je při statisících nezaměstnaných a desítkách tisíc volných míst matematicky zcela jasné; pitomé paušální řečičky o jejich nechuti k práci jsou tím pádem liberalistickým žvaněním, které by mělo být honorováno pěstí. A nakonec i ti, jejichž hendikepem je jejich zdravotní stav. Oddělit ty prvně jmenované od zbývajících skupin je úkol, na němž státní úředníci hanebně selhávají už léta, a výsledkem je mimo jiné i neadekvátní až sprosté zacházení se všemi postiženými.

Přitom první skupinu profesionálních flákačů by bylo možné vytřídit poměrně jednoduše: v rámci státního programu dotovat vřejně prospěšné práce mnohem víc a hlavně promyšleněji, než je tomu dnes. Vytvořit pracovní příležitosti pro zhruba tři sta tisíc lidí (komunální a sociální služby), a zamezit anarchii a korupci, která v tomhle dnes vládne (počítačové kurzy pro kopáče), neházet organizaci veřejných prací na krk starostům. Myslím, že konečný výsledek, jak finanční, morální, tak i hmotný, by musel být mnohem lepší, než je dnešní podstrkávání žebračenek. A potom by se jasně ukázalo, komu se makat skutečně nechce.

A teď nahoře inzerované dva soudy. První říká, že lidem, ponižovaným arogantními zaměstnavateli a úředníky, almužnami, za něž je vydávána jejich mzda, se musí minulý režim – jakkoliv nesvobodný, zaostalý a zaostávající – jevit subjektivně jako zhmotnělé podobenství ráje. A objektivně se pak současný systém, velmi vzdálený od svých západoevropských vzorů (proto ten hysterický odpor české pravice k Evropské unii), stává výrobnou potenciálních voličů KSČM.

Soud druhý je spíše konstatováním. V minulém století se v českých, moravských a slovenských zemích sedmkrát změnil politický a někdy i hospodářský systém, z toho třikrát dokonce o sto osmdesát stupňů. Změny byly většinou spojeny s rozsáhlými majetkovými přesuny. Průměrná doba trvání jedné státně-hospodářské formace tak v našich krajích vychází na čtrnáct let.

Kocour Helmut sedí vedle mne a čte si, co píšu. Teď bere tužku a odečítá dvě dvouciferná čísla. Zpaměti to neumí. Výsledek dvakrát podtrhne, zamyšleně se zahledí do dálky a pak řekne: „Tak to už jedete šest let přes čáru, holoubkové…"

Vstane, protáhne se, zívne. Zablýsknou se smrtonosné tesáky. Zase se posadí, zaujme svou oblíbenou pozici egyptské sfingy, a z předních tlapek mu pomalu vyjedou zažloutlé a nebezpečně vyhlížející drápy.

Na rozsáhlé majetkové přesuny je připraven.
 
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
 
Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments