Kauza Radovan Karadžič – 2.díl




Příslib beztrestnosti pro Dr. Radovana Karadžiče od Richarda Holbrooka je neplatný vzhledem k tomu, že tento bývalý diplomat a dnes člen týmu presidenta Obamy neměl mandát OSN, a i přes rozsáhlou dokumentaci, kterou Karadžič předložil a možnost svědectví v jeho prospěch, tento proces začne dle plánu soudu ICTY v Haagu.

Tak to jsme všichni rádi, že má mandát OSN ještě nějakou platnost, po několika válečných operacích USA či NATO bez tohoto „požehnání“ bylo připomenuto, že mandát OSN existuje a patrně bude po procesu opět zasunut do "šuplíku" mezinárodní organizace. Má to být zároveň upozornění, že slova tohoto významného politika nemají žádnou váhu a pan Holbrooke je jen nevýznamná politická figurka?

Česká televize také nezahálela a v Událostech na ČT1 odvysílala, že se Srbové snažili v masových hrobech ve Srebrenici a okolí maskovat své zločiny. To, že byli na očích nizozemským vojákům, a že horký červenec zvyšuje riziko nákazy v případě, že se oběti nepodaří rychle pohřbít, samozřejmě ČT neuvedla. Nikdo z jednotek UNPROFOR se nesetkal s maskováním zločinů, Srbové odhadovali počet obětí ve Srebrenici a hlavně v okolí na 2000 ozbrojených Muslimů a 1200 vlastních vojáků, kteří byli pohřbeni ve společných hrobech. Ale vrchol cynismu lze nalézt na webu ČT o této události, kde je doprovodný text, že Muslimové podnikali výpravy do okolí, aby si zajistili jídlo, které se v obklíčené enklávě nedostávalo. Mrtví, které můžete vidět v prvním dílu, a kterých bylo okolo 3000 (vesnice v blízkém okolí se srbským obyvatelstvem byly téměř všechny zničeny) jsou bráni jako srbská propaganda. Představu o kvalitě zpravodajství za naše koncesionářské poplatky si tak můžete udělat sami. Položme si jednoduchou otázku, jak je možné, že obránci byl kladen odpor, když v demilitarizované zóně neměly být žádné zbraně! 

To „obstarávání chleba“ popisuje i poslanec Izetbegovičovy muslimské strany SDA a jeden z klíčových svědků Ibran Mustafić ve své knize „Plánovaný chaos“. Sám přežil několik pokusů o atentát před dobytím města a popisuje řádění Oriće a jeho mužů. Uvádí, že Srby v lásce moc nemá, ale jeho lidský postoj mu nedovoluje mlčet o tom, čeho byl svědkem. Sám byl zajat Srby v Srebrenici a na jejich chování si nestěžoval (byl pak jako zajatec vyměněn). Další důležitá otázka zní, proč nebyl Srby po obsazení Srebrenice zavražděn a jak je možné, že ani on žádnou genocidu neviděl! Byl později velmi překvapen, kolik lidí, o kterých si myslel, že zahynuli, později potkal.

„Když jsme vzali tu skupinu zajatou v Zalazje z vězení (ve Srebrenici), abychom je vzali zpátky do Zalazje, a když začalo zabíjení, dostal se mi do rukou soudce Slobodan Ilič. Vylezl jsem na jeho hruď. Byl zarostlý a vlasatý jako zvíře. Díval se na mě bez jediného slova. Vytáhl jsem bajonet a zabodl ho přímo do jeho oka, a otočil s ním tam a zpět. Nevydal ze sebe jediný zvuk. Potom jsem ho trefil nožem do druhého oka… Nemohl jsem věřit tomu, že nereaguje. Abych řekl pravdu, to jsem se poprvé vylekal, tak jsem mu hned potom podříznul krk,“ popsal Orič doslova Mustafićovi svůj „výkon“ během jednoho večera, kdy ho Mustafić navštívil.

Vyprávění Ibrana Mustafiće, příběh jeho strýce: „Přišel Naser (Orić),  a řekl mi, ať jsem připraven okamžitě přijít s vlajkou před vězení ve Srebrenici. Ustrojil jsem se a vyrazil. Když jsem přišel před věznici, vytáhli všechny zajaté v Zalazje a nařídili mi odvést je směrem k Zalazje. Když jsme dojeli do skladiště (železniční stanice?), nařídili mi, abych zaparkoval kamion. Uklidil jsem se do bezpečné vzdálenosti. Jenomže když jsem viděl jejich divošství a když začalo vraždění, cítil jsem, jak mi z hlavy odešla všechna krev. Když Zulfo (Tursonović) rozpáral nožem hrudník zdravotní sestry Rady, zatímco se jí ptal na umístění radiové stanice, nemohl jsem se na to už déle dívat. Odešel jsem odtamtud pěšky zpátky do Srebrenice a oni potom přijeli zpátky kamiónem, který jsem poté odvezl ze Srebrenice domů do Potoćare. Vnitřek byl celý zkrvavený.“

První díl jsem končil připomenutím srpnové operace Bouře, kdy je podezření, že "mediální kauza" Srebrenica mohla mít za úkol zastínit tuto největší etnickou čistku od konce 2. světové války v Evropě, při níž muselo opustit své domovy v Republice srbská Krajina více než 200 tisíc Srbů, a ti co neutekli, byli povražděni nebo jsou nezvěstní. Média byla slepá, hluchá k faktu, že tuto akci chorvatsko–muslimských jednotek nepřežilo téměř 2000 Srbů a jiných etnik. Zde se opět předvedl pan Holbrooke, který celou situaci zlehčoval, příznivci pravdy a lásky z našeho Hradu nevolali po bombardování Záhřebu… Jak lze z videa a fotek vyčíst, „četnické matky“ se nedočkaly evakuačních autobusů na rozdíl od muslimských matek ze Srebrenice. To, co se nepovedlo v Krajině nacisticko-ustašovské koalici, se nakonec podařilo koalici jiné, po šedesáti letech. Republika srbská Krajina byla taktéž

Média zároveň většinou zmiňují v bosenském konfliktu pouze jména Karadžić a Mladić, zapomínají přitom na neméně důležitou postavu, muslimského vůdce Aliju Izetbegoviće (foto). Ten se sice na počátku konfliktu snažil vyhnout ozbrojenému konfliktu, svým krokem pro vypovězení smlouvy z Lisabonu, kdy mu byla patrně výměnou přislíbena pomoc USA, zažehl požár krvavé občanské války, kdy nikdo nebyl bez viny, a všechny strany se dopouštěly válečných zločinů. Počet civilních obětí ukazuje, že žádná strana nebyla hrůz války ušetřena. Již ve své Islámské deklaraci Izetbegović napovídá, že pokud by se v Bosně a Hercegovině dostal k moci, nastanou v soužití tří náboženství složité časy:

 „Je nemyslitelné, aby se Muslim obětoval za jakéhokoliv krále nebo vládce, ať je to kdokoli, nebo za slávu jakéhokoli národa nebo strany, protože ten nejmocnější islámský instinkt v tom spatřuje ducha pohanství a modlářství. Muslim může zemřít pouze ve jménu Alláha za slávu islámu-nebo utéct z bojiště… Nacionalismus byl vždy dovezené zboží… Islámský řád je jednota náboženství a zákona, výchovy i moci, ideálu a zájmu, duchovní obce a státu, ochoty a síly… Boj za islámský řád a obnova úplné islámské společnosti mohou být vedeny pouze osvědčenými  ideologickými měřítky svých členů…Muslim neexistuje jako samostatný jedinec… Islámské hnutí by mělo a může začít přebírat moc, jakmile je morálně a početně dost silné, aby zvrátilo nejen neislámskou vládu, ale aby mohlo vytvořit novou, islámskou… (Alija Izetbegovič: Islámská deklarace, 1990).

Zároveň je Alija Izetbegović zodpovědný za zavlečení muslimských extrémistů z Libanonu, Iránu, Afghánistánu a dalších států do Bosny. Během soudu s Miloševićem vypovídala u soudu v Haagu britská novinářka Eva Prentic, že v době, kdy si naplánovala schůzku s Izetbegovićem, a kdy čekala ve foyer jeho kanceláře, byla svědkem toho, jak je k muslimskému vůdci doprovázen sám Usáma Bin Ládin! (Usáma v polovině 90.let také získal bosenský pas). Důležitá je informace, že několik teroristů z 11. září, Londýna či organizátor útoků z Bombaje, působili v Bosně i později v Kosovu. Na informace tohoto druhu v našich médiích nenarazíte, zajimavé je, že např. televizní stanice Sky news nemá problém s odvysíláním dokumentu, který přiznává pozdější začlenění bojovníků džihádu z Balkánu do teroristické organizace Al-Kaidá. Počet "svatých bojovníků" v Bosně byl udáván na 10 – 15 000. 

Chronologie důležitých událostí na cestě k občanské válce:

18. 11. 1990 první vícestranické volby v Bosně a Hercegovině, skončily vítězstvím muslimské SDA (Izedbegovič), druhé místo patřilo SDS(Karadžič) a třetí skončila chorvatská HDZ. Nejvíce hlasů získal pro funkci prezidenta muslimský byznysmen a umírněný politik Fikret Abdić, který však svůj mandát podstoupil Alijovi Izetbegovićovi, později toho však velmi litoval, když 5.muslimský armádní sbor vpadl do demilitarizované zóny Bihać a zdevastoval v srpnu 1994 autonomní muslimskou oblast  samotného Abdiće, který byl schopen komunikovat jak se Srby, tak i s Chorvaty. 60 000 obyvatel, převážně Muslimů, uteklo do oblasti Republiky srbská Krajina! Tato malá občanská válka mezi Muslimy ukázala v celé nahotě složitost tohoto konfliktu a např. v Bijeljině Muslimové se Srby dokonce společně vyhnali extrémisty (mudžaheddíny) z oblasti. (Bosenský zdroj píše o zmasakrování Muslimů Srby – Arkanem, to jenom pro informaci).

18. 11. 1991 se měl dle ústavy a funkci rotace stát prezidentem Dr. Radovan Karadžić, což se však nestalo!

29. 2. – 1. 3. 1992 referendum o nezávislosti BaH, které neodpovídalo bosensko-hercegovinské ústavě, k volbám nepřišla díky ignoraci srbského obyvatelstva požadovaná dvoutřetinová většina, přesto byla nezávislost vyhlášena (výsledek ve volbách byl téměř stoprocentní pro odtržení).

18. 3. 1992 konference v Lisabonu o kantonálním rozdělení BaH, kterou přijaly všechny strany včetně  Izedbegoviće!

Mezitím probíhají teroristické útoky jako „Masakr na srbské svatbě“, napadání vojenských i civilních cílů, útoky v Bijeljině atd. V této době jsou zároveň vyháněni Srbové ze Srebrenice, kterých tam zůstalo po genocidě z 2. světové války pouhých 28% obyvatelstva. Útěkem si zachraňují život. Po pár dnech po nátlaku velvyslance USA v SFRJ Warrena Zimmermanna Izetbegović ruší svůj podpis, de facto se tak rozhodl pro válku.

6. 4. 1992 uznání BaH po referendu za odtržení od SFRJ evropskými státy

7. 4. 1992 uznaly Bosnu a Hercegovinu jako samostatný stát Spojené státy americké

6. 5. 1992 se setkává Radovan Karadžić s Chorvatem Matejem Bobanem. Oba souhlasí s etnickým a teritoriálním rozdělením BaH a vyslovují se pro mírové řešení. Dr. Radovan Karadžić upozorňuje, že pokud k rozdělení nedojde, propukne krvavá občanská válka s mnoha mrtvými a zničenými městy. Po této strašné válce nakonec dojde k dříve navrhovanému řešení. Bohužel se válka již nedá zadržet. (Rozdělení by bylo podobné, jaké nakonec vzniklo v Daytonu při mírovém vyjednávání na konci války). 

Následuje výčet mnoha krutostí a válečných zločinů, které lze nalézt na všech stranách konfliktu, v této souvislosti chci upozornit na tři bombové útoky v Sarajevu na tamní tržiště. Dva z nich jsou známé jako "Útoky na tržiště Markale I a II", ten první jako "Útok na frontu na chleba". Po prvním útoku (27. 5. 1992) následovany drakonické sankce proti SFJR, které měly neblahý dopad na srbské obyvatelstvo, po druhém útoku nazvaném Markale II.(28. 8. 1995 – foto) dokonce došlo k bombardování srbských pozic a později i srbských civilních cílů aliancí NATO. Ve všech případech byli z útoku obviňováni Srbové, i když je dnes známo z balistických expertiz, že útok nemohl být proveden ze srbských pozic, ale z bezprostřední blízkosti (dokonce bylo již na místě jasné, že patrně nemohlo jít o srbský minometný útok). To neznamená nic jiného, než že útok byl spáchán na sebe sama za účelem vyvolání útoků a bombardování, které následovalo na druhý den po útocích. Když už tyto skutečnosti začaly vyplouvat na povrch, byl v roce 2005 dopraven k soudu v Haagu muslimský velitel R.Delić a v tichosti obviněn a odsouzen k 5 letům odnětí svobody. Samozřejmě, že omyl nebude nikdy otevřeně přiznán, ani vyslovena sebemenší omluva, sám obviněný byl odsouzen za špatné zacházení a nezabránění mučení srbských zajatců (tím zacházením je třeba rozumět uřezávání hlav a jiný druh poprav).    

Každopádně nevěřím, že kauza Srebrenica, tak jak nám ji předkládají média, je založena na věrohodných důkazech. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že počet mrtvých Srbů v okolí Srebrenice a při následné vojenské akci je o něco větší než počet muslimských obětí. Svými pochybnostmi se dostávám do skupinky lidí, jako je např. kanadský generál Lewis MacKenzie, který je obviňován, že je Srby zkorumpovaný, a proto tuto oficiální verzi neuznává. Sám generál však měl několik vážných incidentů s muslimskou stranou, na počátku konfliktu velel konvoji UNPROFOR, který měl za úkol dopravit Izetbegoviće z letiště do budovy vedení strany v Sarajevu. Když vysadili muslimského vůdce a konvoj měl pokračovat dál, byl napaden s výsledkem několika mrtvých a zraněných přes prohlášení MacKenzieho, že UNPROFOR tu představuje svět, a i sám Izetbegović je zárukou pro bezpečí konvoje. Bohužel to nebyl ojedinělý útok na UNPROFOR během občanské války.

Zatracená matematika! Jedna z dalších věcí, která tu nějak nehraje, jsou počty obyvatel před a po údajném masakru. Encyklopedie Wikipedie uvádí stav populace v Srebrenici v roce 1991 při sčítání lidu 37 213 Muslimů a Srbů. Tento údaj není patrně v pořádku a zavedl by nás do slepé uličky, protože kdybychom odečetli více než 25% srbské populace, která ze Srebrenice byla vyhnána, ještě by nám přeživší přebývali. Ale pokud by se jednalo o muslimskou populaci, dalo by se s údajem pracovat, i soudkyně tribunálu ICTY Patricia Waldová poskytla odhad 37.000 obyvatel. Pevným bodem je údaj Světové zdravotnické organizace a bosenské vlády, kdy se u ní přihlásilo 35.632 přeživších. Pokud bychom k údaji připočetli 2000 mužů, kteří dosáhli bosenských linií u Tuzly bez informování svých rodin a dva tisíce mrtvých, kteří padli v boji, dostáváme součtem 39.632. Už tohle číslo přesahuje odhad soudkyně, musíme však počítat i s tím, že v Srebrenici mohly působit i jednotky bez patřičného zaregistrování, které počet obyvatel navýšily. Pokud bychom ještě připočetli 8000 mrtvých – zavražděných dle oficiální zprávy, dostáváme číslo, které odpovídá údajnému počtu obyvatel, ale z doby, kdy zde ještě působila srbská menšina. Jakkoliv počítám, k údajnému počtu 8000 zavražděných se nemohu dopočítat, ale může to být způsobeno také tím, že získané informace nejsou přesné.  

Mezi mediální senzace (posléze jako jedna z nejznámějších mediálních manipulací) patřil snímek srbského koncentračního tábora Trnopolje s vychrtlým Muslimem Fikretem Alićem (foto) který, a to se přiznávám, silně v té době ovlivnil i mne. Na místo se dostavil štáb ITN vedený paní Penny Marshallovou (později lež přiznala). Při prohlídce tábora, samozřejmě se souhlasem Radovana Karadžiće, zahlédla skupinku volně pohybujících se vězňů, která šla kolem místa, kde se právě nacházela a požádala je o nafilmování. Jenže ze záběrů nešlo poznat, že za ostnatým drátem objektu je ona sama a vězňové se mohou pohybovat volně v okolí. Vychrtlost Aliće způsobená patrně tuberkulózou, vyvolala dojem koncentračního tábora nacistického typu, i když ostatní vězňové vypadali celkem obstojně (neidealizuji si místo, jako jsou tábory tohoto typu při jakékoliv válce). Snímek obletěl svět, aby přesvědčil váhavé o nutnosti podpory boje Muslimů proti srbským agresorům. Zde je i nákres situace v Trnopolje, jak k manipulaci došlo.

V té době o muslimsko-chorvatských táborech média mlčela, názvy jako Bradina, Bugojno, Čelebići, Livno, Ljubuški, Odžak zůstávají pro nás neznámá.      

Snaha „přišít“ Srbům genocidu za každou cenu může mít dva důvody. Jedním z nich je ten, že se aliance NATO a Západ dopustili v konfliktu spoustu prohřešků, mnohdy zločinů, na které se musí najít nějaké alibi. A zabránění údajné genocidě a možnost „preventivních úderů“ se stejnou příčinou v budoucnu má ospravedlnit podobné vojenské akce. Navíc se tato válka bez znalosti minulosti nedá vůbec pochopit, znovu se objevily na "scéně" ustašovské a četnické uniformy, znovu se objevila muslimská vojenská divize pod názvem Handžar (dříve SS jednotka), jakoby minulá válka neskončila a bylo pouze krátké příměří. Jestli se něco Titovi nepovedlo, tak v rámci národního usmíření obecné vypořádání se s minulostí. Ten pro nás nepochopitelný výbuch emocí měl své kořeny v minulosti a tam zamíříme příště.

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

Odkazy: Dr. Rajko Doleček, messin.estranky, Youtube, ČT, Wikipedie.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments