Kauza Radovan Karadžić: 5. díl

Radovan Karadžić: „Souhlasíte se skutečností, že jsme měli velký důvod k obavám, protože pan Alija Izetbegović nosil nacistickou uniformu během 2. světové války, jako přítel spojence Hitlera, velkého jeruzalemského muftího Al-Husajního, kterého on sám pozval do Sarajeva?“

Bonbóny od Radko Mladiće

Dvě videa (odkazy na všechny díly jsou na závěr blogu) z dvacetidílné série, která napovídají více o události v Srebrenici. Jedná se o muslimské zdroje a každý si může udělat obrázek, zdali název "genocida" odpovídá průběhu tehdejších událostí. Většina obyvatel čtyřicetitisícového města je evakuovaná a muslimská divize v počtu 5000 – 6000 vojáků prchá směrem Kravica, Bratunac, Potočari. Během útěku přes nepřehledný terén je jednotka odstřelována těžkými zbraněmi, spolu s ní však prchá část civilistů, kteří buď odmítli evakuaci, nebo se z jiných důvodů nemohli připojit k většině zbylých civilistů. Někteří ozbrojenci během útěku shazují vojenskou výstroj, aby vypadali jako civilisté. Srbský voják: „Vidíte tam nahoře, jsou v uniformách! Ty pak sundají a dole se vydávají za civilisty!“ V jednom dílu dojde i na bonbóny od Radko Mladiće, což byla snad jedna z mála pravd reportáže ČT, kterou jsme mohli u příležitosti 15. výročí srebrenického masakru shlédnout v „našem veřejnoprávním médiu“.

Nemocnice Kosevo a svědectví paní Zaimović

Ve středu 5. 5. 2010 svědčila před soudem paní Fatima Zaimović ze Sarajeva, která od roku 1979 pracovala jako vrchní sestra na dětském chirurgickém oddělení v nemocnici Kosevo, v současnosti je již v důchodu. Její deník obsahoval seznam 331 zraněných dětí, které se léčily na chirurgickém oddělení, a popisovala způsoby poranění dětí – výbuchem granátu, odstřelovačem, výbuchem plynu nebo jinak popáleny. Vypovídala o tom, jak byly děti traumatizovány válkou, ostřelováním, i o tom, jak velké množství zdravotnického personálu bylo zraněno či zemřelo v důsledku výbuchů nebo rukou odstřelovače.

Paní Zaimović se netajila nenávistí k obžalovanému a své emoce nenechala dlouho skryté: “Vy jste zničil město, zničil jste tisíce životů, jak muslimských, tak i chorvatských nebo srbských. Vy jste lékař a přes přísahu jste zabíjel, kdykoliv jste chtěl!“

R. K. začal otázkou „Tehdy v nemocnici nebo v areálu nebyli žádní vojáci, žádné zbraně jako dělostřelectvo, minomety atd., že?“

Paní Zaimović odpověděla, že je tomu tak. Dále byla svědkyně tázána, zdali ví něco o 105. horské brigádě armády BaH, na což odpověděla, že neví. R. K. položil otázku: „Byl váš syn na vojně?“

„Ano,“ zněla odpověď paní Zaimović!

R. K.: “A v jaké jednotce sloužil?“

Zaimović: „Myslím, že ve 105. … !!!(?)“

Na otázku, zdali ví, kde byla jednotka umístěna, odpověděla svědkyně záporně, že nemá tušení nic o brigádě nebo vojácích v okolí nemocnice, kde se pohybovala. R. K. ukázal paní Zaimović zpravodajský dokument (exponát D122) o síle a složení 105. horské brigády a řekl: „No vidíte, paní Zaimović, tady se píše o počtu mužů 5500 až 6000. To je počet vojáků, který byl ve vašem okolí a kolem vaší čtvrti s veškerou potřebnou infrastrukturou, logistikou, se zadním velitelským stanovištěm, a vy jste říkala, že o tom nic nevíte? A váš vlastní syn byl v této jednotce… vidíte, že je zde psáno, že tamní velitelská stanoviště jsou v blízkosti denního pečovatelského centra, školek, škol a váš syn bojuje v téže jednotce. Jsou v uniformě, jsou tam všude kolem, a vy nevíte nic o této velmi silné jednotce počtem 6000 mužů, která střeží vaše okolí, že?“

Svědkyně odpověděla slovy: „Nic jsem neviděla, o ničem nevím!“

Další otázka pro svědkyni: „Vy jste znala profesora Najdoviće, který sloužil na chirurgickém oddělení, a víte, co se mu přihodilo?“

„Ne, opravdu nevím, co se s ním stalo,“ odpověděla Zaimović.

Obžalovaný připomněl svědkyni, že případ profesora Najdoviće je známý, v roce 1993 byl odveden k výslechu na muslimskou policejní stanici, zde byl zavražděn a nalezen u popelnic nedaleko nemocnice, vedle místního sportoviště. Následně 6 soudců v procesu s R. K. zrušilo přijetí obrany exponátů D121, D122, D124, D126, D127, D128, D129. Tyto exponáty byly oficiální součastí dokumentů OSN, bosenských Srbů a bosensko-muslimských zdrojů, které jsou v přímém rozporu s výpovědmi svědkyně paní Fatimy Zaimović. Svědectví napovídá o nevěrohodnosti svědkyně, bohužel během soudu došlo ke změně pravidel a dokumenty obhajoby nemohou být přijaty jako důkaz, protože svědkyně není schopna se k nim vyjádřit, potvrdit je nebo vznést k nim námitky. R. K. pokračoval ve svém výslechu: „Vy tedy popíráte, že muslimové používali odstřelovače k zabíjení vlastních lidí včetně dětí?“

„Myslím, že k tomu nedocházelo, protože by jim to nedovolila důstojnost, dělat takové věci,“ odpověděla Zaimović.

R. K. na to předkládá dokument 1D941, který však díky novým pravidlům nemůže být přijat jako důkaz(!). Ten vypovídá o kontrolních stanovištích a bodech v nižších patrech nemocnice, o sniperských hnízdech ve vyšších patrech (snipeři byli např. i ve 3. patře, kde sídlilo stomatologické oddělení).

„Já nevím, kdo byli ti lidé, já se o ně moc nezajímala, každý den jsem musela chodit pod sprškou střel vašich sniperů do nemocnice a zpět domů, a co se dělo kolem nebo dál ve městě, to ani moc nevím,“ reagovala Zaimović.

R. K.: „Vám se jenom líbí prohlásit, že jste byla pod palbou sniperů, že?“

Zaimović: „Ano!“

R. K.: „Víte, co je to dostřel pušky nebo rozsah snipera?“

Zaimović: „Ne, nevím!“

R. K.: „Chci vám pouze připomenout, že dostřel samopalu je tak do jednoho kilometru, sniperské pušky maximáně 1,5 km, a srbské pozice byly vzdáleny 2,5 až 3km od ulice, kde jste chodila do práce a zpět do vašeho domu!“ (Pozn.chybí specifikace typu dostřelu nebo typu zbraní.)

Zaimović: „Co chcete, abych vám odpověděla?“

R. K.: „Čí to tedy byly kulky, které kolem vás létaly, když srbské nemohly do tohoto místa dostřelit? A vidíte, byli tam odstřelovači a bunkry v centru města, které se obraceli nejen směrem k Srbům, ale i směrem k samotným občanům Sarajeva! Byly umístěny na Bolnické ulici nebo na ulici Mosa Pijade a jak to, že jste je neviděla?“

Zaimović: „To je šílené, …to by bylo šílené, střílet ve městě na vlastní lidi! Museli to být Srbové, kteří se pohybovali po městě, a taky jsem viděla 50 m od svého bydliště srbský tank, jak střílí na obytné domy!“

R. K.: „Tak vy říkáte, že ve městě byli Srbové, i když celé město bylo pod kontrolou muslimské armády a policie, a že ve městě střílel srbský tank, přičemž srbské tanky byly vzdáleny 3 km od místa, které popisujete. Pokud jste viděla tank, tak ten musel být muslimský!“ R. K. přišel k soudu vyzbrojen videokazetou s výpovědmi srbských a chorvatských lékařů, kteří museli uprchnout ze Sarajeva a z nemocnice Kosevo ve strachu o svůj život. Když se dozvěděli o vraždě profesora Dr. Milutina Najdanoviće (měl 14 bodných ran v těle), utekli z města v celkovém počtu cca 400 lékařů.

Zaimović: „Oni utekli kvůli vám, kvůli vašim myšlenkám!“

R. K.: „Tak oni opustili své domovy, bez ničeho, jenom kvůli mým názorům či myšlenkám, a vy jste, dámo, jediná, kdo tady mluví pravdu?“

(Dodatek k výpovědi paní Zaimović- je známou skutečností, že muslimové stříleli z oblasti nemocnice na pozice bosenských Srbů. Sám bývalý britský ministr zahraničí David Owen potvrdil tuto skutečnost ve své knize Balkánská odyssea, kde popisuje, jak po provokacích muslimů musel rychle z oblasti odejít, a televizní štáby jen čekaly na srbskou odvetu. Také francouzký generál Philippe Morillion tohle svědectví potvrdil již v procesu s Miloševićem, dokonce ho to tak rozzuřilo, že psal (D147) i samotnému Izetbegovićovi.)

Svědectví Herberta Okuna

Další svědectví před soudem přednesl pan Herbert Okun, který sloužil v bývalé Jugoslávii jako odborný poradce a náměstek generálního velvyslance OSN. R. K. započal výslech připomenutím historie BaH, kdy se v roce 1934 na pozvání mladého Aliji Izetbegoviće dostavil do Bosny jeruzalémský velký muftí Al-Husajní (spojenec Adolfa Hitlera), a jeho návštěva vyústila později ve vytvoření muslimských SS divizí Handžar a Waffen, které bojovaly po boku nacistů. V roce 1939 založil Izetbegović organizaci Mladí muslimové, která sympatizovala s nacisty. Již tehdy členové organizace toužili po vytvoření samostatného státu. Po třiceti letech (1970) Izetbegović vydal Islámskou deklaraci, součástí které bylo i právo šaría. Za podpory íránského režimu mělo docházet k rozdmýchávání islámské revoluce v prostoru bývalé Jugoslávie a soud (foto), který s ním probíhal v roce 1970, dospěl k závěru, že dosažení tohoto cíle mělo být uskutečněno bratrovražedným bojem, terorismem nebo zahraniční intervencí!

Cílem bylo vyhnání nebo vyhlazení všech nepřátel a nevěřících. Další Karadžićova otázka byla: ,,Pamatujete si, když jsem v roce 1991 vyzval Izetbegoviće, aby se vzdal Islámské deklarace jako vládního programu a on to neudělal?“

Okun: „Ano, pamatuji se!“ (Islámská deklarace byla a je volně publikovaná v Sarajevu).

R. K.: „Připouštíte, že jsme měli dobré vztahy s jinými muslimy, jako byl např. Fikret Abdić (vítěz voleb v r. 1991)?“

Okun: „Nevím konkrétně, ale myslím, že docela dobré!“

Dále bylo u soudu připomenuto zavraždění dvou francouzkých vojáků muslimy v Sarajevu za účelem očernění bosenských Srbů. Tohle připomenutí Okun okomentoval, že nic nenamítá a že je to v pořádku. R. K. citoval z Okunova notebooku slova Jidáše Kumina (1992): „V Srbsku se zhoršuje situace, sankce těžké, mnozí muslimové utíkají do Srbska, reakce na příliv uprchlíků dobrá. Je potřeba sdělit dárci, že pomoc která jde do BaH a Chorvatska, je taky potřebná v Srbsku!“ Další zpráva UNICEF – o nedostatečné podpoře mezinárodního společenství v Srbsku!

Z dalších záznamů vyplynulo, že z východní Bosny muselo uprchnout 170 000 Srbů a ze západní 150 000. Okun hovořil o prohlídce (spolu s Tudjmanem) iránského letadla Boeing 747 v Záhřebu, které obsahovalo zbraně pro muslimy a plynové masky (některé zdroje hovoří o chemických zbraních připravených v BaH). Šlo o jednoznačné porušování zbrojního embarga, zbraně šly i ze Spojených Států. Další dokument, který R. K. předložil, byl pod číslem D80. V němž se hovoří o bosenském muslimovi Senadu Sahinpasićovi, který se pokoušel získat jaderný materiál, a byl obviněn mnichovských soudem v roce 1993. Okun potvrdil Karadžićovo tvrzení – ano, desetkrát ano – bylo porušováno zbrojní embargo, protože v očích Západu byli muslimové bráni jako oběti konfliktu bez ohledu na to, zdali je to dobře, nebo špatně. Další ze zajímavých dokumentů (D117) připomínající výpověď pana Harlanda (o střelbě muslimů na elektrické izolátory), vypovídá o záporném vztahu k obnově dodávek vody, protože by se tím snížil obrázek utrpení civilistů v Sarajevu. Muslimští úředníci blokovali dodávku vody proto, že sami s vodou obchodovali a dováželi ji z pivovaru Bacevo.Tak že ne Srbové, ale muslimové blokovali přívod vody do Sarajeva (tehdy v roce 1992 navrhoval obžalovaný, aby byla voda po opravě vodovodu pod kontrolou UNPROFOR.

Kdo byl vlastně A. Izetbegović, byl to sympatizant nacistů nebo spíše islámský fundamentalista? H. Okun se snažil bagatelizovat jeho myšlenky tím, že prý byly staré 10 až 20 let. V roce 1993 byl Izetbegović pozván na otevření muzea holocaustu do Washingtonu, na které se však nedostavil. Jedním z důvodů jeho neučasti mohla být nechuť znepřátelit si islámské extrémisty (foto), kteří mu tak pomáhali v jeho svaté válce. Srbové, kteří umírali v ustašovských koncentračních táborech po statisících, pozvání do Washingtonu nedostali!