Kauza Radovan Karadžić

"Budu popírat vše, kromě počasí a cítím se nevinen ve všech bodech obžaloby"- to jsou jedny z posledních slov představitele bosenských Srbů, Dr. Radovana Karadžiće z Haagu, připravujícího se na obhajobu v procesu  obvinění z genocidy na Muslimech spáchané v Srebrenici. 

S blížícím se srpnovým začátkem procesu začínají média uveřejňovat různé články, týkající se této události z července roku 1995. V jednom článku popisuje nizozemský příslušník modrých přileb Rob Somer své noční  můry ze Srebrenice, kde dnes hledá klid ve své duši. Zároveň lze však v textu najít něco rozporuplného. Koupil si pozemek blízko hřbitova, kde je pohřbeno 3000 obětí války. Dále uveřejňuje zajímavou větu: „O masakru jsem se dozvěděl ze sdělovacích prostředků. Říkal jsem si, že to není možné! Byl jsem tam a nic jsem neviděl“. Je zde mnoho nesrovnalostí, i když nemám v úmyslu tuto tragédii jakkoliv zlehčovat a je mi líto každých civilních obětí konfliktu. Z 3000 hrobů je zhruba polovina obětí z období bojů v letech 1991-1995, dále máme údajně pět tisíc nezvěstných, z toho se 3000 zúčastnilo pozdějších voleb. Ani po čtrnácti letech se nepodařilo nalézt masové hroby z nezvěstnými oběťmi. Nevím, jestli Rob Zomer navštěvoval po události psychologa, každopádně oční ambulanci by navštívit měl. Vždyť neviděl údajný největší masakr od doby 2. světové války a přitom stál od místa události jen pár set metrů, jak sám říká. Možná měl taky vidět, jak jeho kolegové přehlížejí fakt, že jsou do Srebrenice dopravovány tajně zbraně, a jak následné výpady Oričových mužů přinášejí katastrofu pro okolní srbské vesnice.  

Svědek vypovídá: Setkal jsem se s ním v lednu 1994. Orič … krvežíznivý bojovník, jako křižák na bojišti, unikl ze Srebrenice před jejím pádem. Byla chladná a zasněžená noc, seděl jsem v jeho obýváku a sledoval pohoršující video verzi toho, co by mohlo mít název "Greatest Hits of Naser Orič". Byly tam hořící domy, oddělené hlavy, prchající lidé… Šklebící se Orič říká: "přepadli jsme je ze zálohy" když se na obrazovce objeví množství mrtvých těl. Potom si pochvaluje ruční práci /s nožem/. Na dalších záběrech jsou vidět těla roztrhaná granáty. "Vystřelili jsme ty lidi na měsíc" dodává Orič. Když se na obrazovce objevuje prázdné město duchů, kde jsou všude jen stopy po kulkách a kde není vidět žádná mrtvola – Orič rychle vysvětluje: "tady jsme zabili 114 Srbů". Později jsou na kazetě nahrány typicky muslimské písně, kde muži typicky rozviklanými hlasy oslavují svého "velitele".

Nespolehlivost některých jednotek UNPROFOR přiměla Srby k nutnosti dobýt Srebrenici. O tom, že Srebrenica nebyla demilitarizovaná zóna OSN, ale muslimská vojenská základna, kde jsou tajně přepravování muslimští radikálové a zbraně pro ně, jsem již psal ve svém prvním blogu. Srebrenici měli za úkol osvobodit srbští vojáci, kteří pocházejí přímo z ní, nebo z postižených okolních vesnic. Proto je individuální pomsta jako válečný zločin pravděpodobná, ale pro genocidu zde není jediný vážnější důkaz. Válečný zločin Škorpiónů, ke kterému se ještě vrátím, a který zaplavil jako důkaz média, s událostí neměl nic společného… A zde je řádění Oričových mužů v okolí Srebrenice.

"Bosenský hrdina" Orič (foto) místo toho, aby bránil město s 5 500 dobře vyzbrojenými vojáky 28. divize bosensko-muslimské armády, dostal dva dny před dobytím rozkaz k evakuaci, a srbské síly v počtu asi 200 mužů vstoupily do téměř prázdného města 11. července 1995. Tím, že vyprovokoval Srby, aby obsadili Srebrenici bez odporu, chtěl muslimský prezident Izetbegovič spustit zásah NATO. Ti, co byli  v Srebrenici, tak zůstali bez velení záměrně Srbům napospas! Část civilistů mohla zahynout při ústupu směrem na Tuzlu, když se promíchali s muslimskými bojovníky a připletli do boje, část mohla najít smrt v minových polích. Na archivních videích jsou vidět jako součást ozbrojených muslimských jednotek i děti jako "svatí bojovníci".

V kontrastu s oficiálními vyjádřeními je prohlášení odborníka Republikánské strany sněmovny reprezentantů USA p.Yoseffa Bodanovskeho: “Nazývá počet 7 000 mrtvých dezinformací a uvádí, že veškeré nezávislé forenzní důkazy ukazují na muslimské ztráty na úrovni stovek, pravděpodobně mála stovek. Nebo vyjádření nizozemského plukovníka Toma Karremanse, který o srbské operaci prohlásil: “Bitva kolem Srebrenice byla ze strany Srbů korektní vojenská akce." Další nizozemský voják M. Schouten prohlásil, že kdyby se konaly popravy, museli by to Srbové sakramentsky dobře ukrýt. Proto tomu ani trochu nevěří. Po pádu Srebrenice přišel 13. července do Bratunce a zůstal tam osm dnů. Mohl jít, kam chtěl, dostalo se mu všemožné podpory, nikde nebyl zadržen. 

Zkusme to vzít od začátku, o co vlastně od začátku v Bosně šlo, napoví nám článek amerického senátora Jesse Helmse(1995):

 „Během osmdesátých let si tvůrci politiky USA uvědomili, že čelit expanzi sovětského komunismu nevyžaduje  angažování amerického pozemního vojska při každém zablesknutí ve světě. V každé zemi světa,  vystavené sovětské agresi, byli motivováni lidé – my jsme je nazývali v osmdesátých letech bojovníci za svobodu – kteří chtěli bojovat své vlastní války za osvobození. Oni po nás chtěli, abychom jim zajistili finanční, politickou a vojenskou podporu, aby oni mohli sami bojovat a vítězit. Tímto způsobem bojovali a vyhráli své války Contras v Nicaragui a mudžaheddýni v Afghánistánu, bez angažování amerických sil. Je na čase, abychom se tak chovali k bosenským Muslimům, jak jsme to  činili u Contras a mudžaheddínů – jako bojovníkům za svobodu…. Negativisté, kteří argumentují tím, že taková politika nemůže uspět v Bosně, by si měli připomenout americký úspěch v Afghánistánu. Když jsme mohli pomoci mudžaheddínům vyhnat mocnou sovětskou Rudou armádu z Kábulu, jistě můžeme pomoci Bosňanům vyhnat Srby ze země, kterou Srbové nezákonně dobyli. Je to jen otázka politické vůle…“ Radost z vítězství mudžaheddínů přináší v dnešní době trpký úsměv na rtech a jeho neznalost z historie Bosny, kdy nechápe,  že tamní muslimové jsou vlastně potomci poturčených Jihoslovanů, kteří po prohraných válkách dobrovolně či nedobrovolně přijali Islám jako své náboženství. To lze také pochopit z dopisu Radovana Karadžiče Muslimům, který o celé situaci v Bosně a Hercegovině dost dobře vypovídá a který vnímá Muslimy jako Srby.

Prohlášení Radovana Karadžiće z roku 1992 k Muslimům žijícím v Republice srbské:

Muslimové a Muslimky, nešťastný rozpad Jugoslávie a protiústavní odtržení Bosny a Hercegoviny (BaH) z Jugoslávie, a k tomu násilnická politika chorvatsko-muslimské koalice, uvrhla nás do nejhorší z občanských válek, do mezináboženské  a mezietnické. Proces rozpadu Jugoslávie přivedl i k transformaci BaH do tří celků. V srbské BaH bude žít určitý počet Muslimů a Chorvatů, podobně jako určitý počet Srbů bude žít v muslimské a  chorvatské BaH. Možná, že právě vy budete žít v muslimské a možná že i v srbské BaH. To bude záviset na politické domluvě, ke které nakonec musí dojít. Pro tuto chvíli jste v srbské BaH, a je zapotřebí, abyste měli stejná práva jako Srbové.

Mnohé muslimské vesnice vydaly své zbraně a mají plnou ochranu Srbského vojska a srbských státních  orgánů. Protože se jedná o mezináboženskou válku, my je nezavazujeme, aby bojovali na naší straně, ale ve všem ostatním jsou si rovni se Srby. Muslimové se léčí v našich nemocnicích, které jsou tím i jejich nemocnicemi. Muslimky šťastně rodí své děti v nemocnici v Sokolci. Potravu si stejně obstarávají Srbové i Muslimové, kteří nebojují proti Srbům.  Proč vy válčíte proti Srbům? Copak nemůžeme zachovat mír a počkat na politické řešení? Proč mají vaše rodiny hladovět, žít v lesích, kde vás zastihne zima? Kolik ještě zahyne Srbů a Muslimů pro pološílené ideje o islámském státě, který se nikdy neuskuteční, protože to ani Západ nedovolí, protože si Západ přeje, abyste vy, Muslimové, zmizeli v bojích se Srby a Chorvaty.

Vy jste pokrevně nejblíže Srbům, protože jste vznikli ze Srbů. Copak váš přechod, vlastně přechod vašich předků k jinému náboženství, má z nás udělat nesmiřitelné nepřátele, když jste vyrostli ze stejného kmene. Vy nemáte nikoho bližšího nežli Srby. Kdykoli jste povstali proti Srbům ve prospěch někoho třetího, byla to vaše i srbská katastrofa. To se v tomto století stává už potřetí. Už dost utrpení. Podívejte se, jak klidně žijí Muslimové v Bijeljině a v Janji. Oni neválčí proti Srbům a Srbové neválčí proti nim. Po první krizi v Bijeljině extrémisté umlkli a teď Muslimové a Srbové žijí v klidu a v hojnosti.

Muslimové, my si nepřejeme, abychom vás porazili a nad vámi zvítězili, my si přejeme, abychom se s vámi domluvili. Ale to musí být pevná domluva, kterou nepošlapete, když to někdo ze Záhřebu nebo Sarajeva bude chtít po vás. My si nepřejeme, aby vaše děti hladověly, ale i vy musíte být přátelé svých dětí a začít vyjednávat se srbskými úřady. My si přejeme, abyste žili v klidu ve svých domovech, musíme si ale být jisti, že nás nepřepadnete zezadu. Proto musíte odevzdat zbraně a stát se civilisty, abyste požívali ochranu, která patří civilistům podle Ženevské konvence. Podle té konvence my vám zabezpečíme jistotu, abyste zůstali ve svých domovech. Podle stejné konvence vás propustíme se všemi vašimi věcmi, abyste odešli tam, kam si to přejete, s právem návratu, když skončí válka. Přerušme nepřátelství tak, jak jsme to udělali v Bijeljině. Začnete jednat se srbskými úřady, které mají povinnost, aby vás chápaly. Ve vašich žilách teče slovanská, srbská krev. Přerušme nepřátelství a krveprolévání, čím dříve, tím lépe.

V procesu se S. Miloševičem také zaznělo, že před útokem Srbové přistavili evakuační autobusy pro civilisty, kterých odvezli cca 20000 (doloženo videem z dokumentu BBC), přitom měli sami málo nafty. Radovan Karadžič vydal rozkaz k šetrnému postupu vůči civilistům a k dodržování Ženevských konvencí. Až opět vypukne mediální prostituce a hon na Karadžiče, položme si otázku, kolik autobusů přistavily Spojené Státy či NATO v Iráku nebo Afghánistánu nebo jiných zemí včetně Jugoslávie?

Jak se vyvíjely poválečné osudy nejvýznamnějších aktérů celé kauzy? Karadžič a Mladič byli na útěku, Karadžič se snažil pokračovat ve své původní profesi, psychiatrie a léčitelství, avšak v omezené podobě. Generál Mladič je stále na útěku, do Haagu pouze vzkázal, že je ochoten se dostavit, pokud se dostaví i američtí generálové z Vietnamu. Orič také pokračoval ve své profesi, avšak kriminální. Nejprve si odpykal "trest" dvou let za prokázání "pouze" sedmi vražd! V současné době je uvězněn v Bosně za obchod s drogami, inu zvláštní „spojenec“.

Celý proces může být velmi zajímavý, ve prospěch Radovana Karadžiče jsou ochotni svědčit i nizozemští vojáci, Holbrookův slib beztrestnosti mají u soudu dosvědčit americký generál Douglas Lute a podplukovník John Phill, a tak se z bývalého diplomata a vyjednavače míru v Bosně Holbrooka může nakonec v záři reflektorů vyklubat lhář. Zdá se, že arogance moci už leze krkem více slušným lidem, než si dovedeme představit.  

Jestli měla kauza Srebrenica mediálně zastínit již v té době připravovanou operaci muslimsko-chorvatských jednotek  Bouře, při které bylo vyhnáno nejméně 220 000 Srbů z obývaného území Krajiny a po níž zbylo bezmála 2000 mrtvých nebo nezvěstných, si řekneme příště.

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz