Z reakcí české veřejnosti na události v Tunisku a Egyptě lze vyčíst tři nejdůležitější obavy ohledně budoucího vývoje arabského regionu: Budeme ještě moci létat do levných přímořských letovisek? Bude benzin dražší? A ovládnou tamní státy islámští radikálové?
S obnovením zájezdů do Egypta padla naléhavost první otázky a ropa zatím výrazně nezdražuje. Zůstává jen třetí strašák: islámský radikalismus.
Odhlédněme na chvíli od toho, zda jsou ony tři výše položené otázky ve své důležitosti hodné společnosti, která prožila vlastní občanskou vzpouru proti autoritářskému režimu. Strach z islamismu a potažmo islámu je hluboko skrytý i v srdcích vzdělané české střední a vyšší třídy, jejíž členové jindy nepodléhají alarmismu bulvárních plátků a účelově sestřihaných záběrů komerčních televizí. Na jednu stranu se nelze divit, se všemi těmi bin Ládiny a jejich otřesnými činy. Na druhou stranu je to také výsledek selhání českých elit včetně politiků, profesionálních žurnalistů nebo komentátorů. České politické a společenské elity se totiž vezou na vlně zjednodušování a základních instinktů, protože je to jednodušší a bezpečnější než se zprotivit nepopulárním poučováním. Tedy za předpokladu, že pro takové poučování existuje odpovídající intelektuální kapacita.
Přitom kdo jiný se bojí možného úspěchu Muslimského bratrstva kromě české veřejnosti? Paradoxně je to al-Káida. Usáma bin Ládin bratrstvo doslova nemůže vystát – a není to proto, že by si byly obě organizace přímou konkurencí. Bratrstvo založené ve dvacátých letech 20. století je praotcem politického islámu s několikasettisícovou členskou základnou po celém islámském světě. Naproti tomu al-Káida vznikla o nějakých šedesát let později, bratrstvu navzdory. Podstata al-Káidy je založená na fyzické a násilné interpretaci džihádu a namyšlence, že je třeba skoncovat s neislámskými diktátorskými režimy s pomocí ozbrojeného boje. Demokracie je globálními džihádisty, na rozdíl od muslimských bratrů, zcela odmítána jako západní import. Není náhoda, že mezi oblíbenými cíli sebevražedných útoků irácké al-Káidy byli právě členové iráckého Muslimského bratrstva. Hamás, palestinská odnož Muslimského bratrstva, si ze strany al-Káidy vysloužil ostrou kritiku už jen za samu účast v demokratických volbách. Vzájemná nevraživost vyústila v tvrdý zásah Hamásu proti skupinám přidruženým k bin Ládinovi v pásmu Gazy.
Bylo by také vhodné připomenout si reakci Muslimského bratrstva na teroristický útok al-Káidy proti Spojeným státům z 11. září 2001. Mustafa Mašhúr, tehdejší představitel Muslimského bratrstva, odsoudil útoky jako strašlivou událost „proti všem lidským a islámským normám“. Zabíjení nevinných lidí, připomněl Mašhúr, je přímo v rozporu s Koránem. Al-Káida na oplátku označila Muslimské bratrstvo za kolaboranty a zrádce. Už v roce 1988 sepsal druhý muž al-Káidy, Ajmán al-Zavahrí, knihu s názvem Hořká sklizeň, ve které ostře útočil na Muslimské bratrstvo za rezignaci na revoluční ozbrojený boj a za obhajobu demokracie a její kompatibility s konceptem islámského státu.
Přestože mnozí současní radikální islamisté mají své kořeny v Muslimském bratrstvu, došlo mezi nimi a bratrstvem k úplnému rozchodu. Al-Káida byla založena právě na platformě odmítnutí umírněného směru, který si bratrstvo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vytyčilo. V souboji o to, který z těchto dvou směrů politického islámu vyjde vítězně, prohrává al-Káida na celé čáře. Její členstvo tvoří maximálně několik set radikálů a její krvavá taktika popudila většinu muslimů, kteří nelibě nesou dopady teroristických akcí na obraz svého náboženství.
I proto musí být pro al-Káidu pohled na úspěšnou neislámskou a nenásilnou občanskou revoluci v Egyptě, za asistence umírněně vystupujícího Muslimského bratrstva, zdrcující. I proto se jindy mediálně aktivní al-Káida během egyptských protestů naprosto odmlčela. Výjimkou bylo prohlášení patnáct dní od začátku protestů, které vyzývalo k mučednickým akcím. Tato výzva však padla na naprosto neúrodnou půdu.
Účast Muslimského bratrstva na politickém životě nového Egypta je tak nejúčinnější ideologickou zbraní proti al-Káidě, kterou si Západ může přát. A to i přesto, že Muslimské bratrstvo nebude hrát roli věrného spojence Západu tak, jako ji hrál Mubarak. A al-Káida? Ta už bere sílu jenom a pouze z faktu, že přítomnost koaličních sil v Afghánistánu je v islámském světě vnímána jako okupace a invaze do Iráku jako nesmírná lidská tragédie.
Napsáno pro Mf Dnes
Převzato z blogu autora na Aktuálně
Foto: zdroj
