Kdo zaplatí vyřešení krize veřejných financí?

Krátit veřejné výdaje a zvyšovat příjmy ke stabilizaci veřejných financí se dá různými způsoby. Politické strany a experti s politickými ambicemi se často omezují na východiska, která politiky příliš nebolí, a na dílčí řešení, kterými se lze vymezit proti politické konkurenci. Strategických návrhů oproštěných od politického kalkulu je nedostatek.

Žádná z našich kandidujících stran nenabízí strategickou vizi a ucelený program potřebných systémových reforem. Nicméně je povzbudivé, že strany nabízejí více než pouhá pohodlná východiska. Vesměs nabízejí jednotlivé prvky reforem. ODS například prosazuje elektronizaci státní správy, ČSSD zase služební zákon pro úředníky. Potřebné rozsáhlé zeštíhlení a zefektivnění státní správy by mělo zahrnovat oba tyto prvky.

Pro budoucí fiskální stabilitu vlastně ani tolik nezáleží na výsledku těchto voleb, ale na tom, jestli se strany po volbách dokážou přenést přes často umělé rozdíly mezi svými programy a zabudovat do budoucích systémových reforem všechny potřebné prvky. Tedy především asi na tom, jestli k systémovým reformám budou nějak přinuceny.

Čemu se vyhnout, a co by v návrzích na stabilizaci veřejných financí v České republice nemělo chybět?

Tradiční pohodlná „řešení“ známe až příliš dobře. Plošně se omezí růst platů učitelů a státních lékařů, důchody a sociální dávky. Zruší nebo omezí se programy, za kterými nestojí žádná organizovaná síla. Politicky pohodlná řešení jdou většinou na úkor těch, kdo kromě svého jednoho hlasu u voleb nemají žádný jiný politický kapitál a vliv.

Systémové reformy politicky pohodlné nebývají. Zvláště pokud dlouhodobé úspory vyžadují krátkodobé náklady (jako například při důchodové reformě) anebo snížení počtu úřednických a politických postů. Anebo pokud by reformy měly posvítit do tmavých míst, kde politici a úředníci „monetizují“ svou moc. Do míst, kudy unikají státní prostředky – ať už reálné (třeba v podobě předražených veřejných zakázek) nebo potenciální (dírami v daňovém a regulatorním systému a v právní jistotě a vymahatelnosti práva).

Vezměme si například důchodovou reformu. V kontextu rostoucích fiskálních a demografických tlaků je systémová reforma (na rozdíl od drobných parametrických úprav) nutná. V souladu se současnými mezinárodními koncepty a zkušenostmi je možno zvážit, aby stát poskytoval z rozpočtu pouze základní důchod ve smyslu sociální dávky na ochranu proti chudobě ve stáří. Základní důchod by plnil funkci přerozdělovací a poskytoval základní minimum. Nad hranici základního důchodu by mimo oblast veřejných financí existovalo důchodové připojištění, které by výši důchodu vyměřovalo jednoznačně jako funkci výše minulých příspěvků. Takto koncipované důchodové připojištění by bylo odděleno od veřejných financí a nebylo zatíženo přerozdělovací funkcí. Návrhy tímto směrem s detailním rozpracováním možných parametrů už v České republice existují a je čas podrobit tyto návrhy závěrečnému kolu veřejné diskuze.

Reforma zdravotnictví? Z finančního pohledu bude úkolem zaměřit veřejné finance na zajištění standardní péče pro všechny, odstranit znevýhodnění státních zdravotníků, a přenechat nadstandardní péči komerčnímu připojištění odděleného od veřejných financí. Mezi politickými stranami se v tomto směru začíná projevovat určité přiblížení. Možná se teď mohou zavázat ke společnému ustavení odborné komise, která by potřebnou reformu rozpracovala a navrhla konkrétní možná řešení rovnice mezi náklady, sociální spravedlnosti a rozsahem standardní péče.

Reforma státních investic? Otázkou je dlouhodobá strategie ekonomického a sociálního rozvoje, kterou by státní investice měly podporovat, systém pro objektivní vyhodnocování projektů, transparentní udělování veřejných zakázek na základě přesných kritérií a přehledných pravidel, a účinný dohled nad prováděnými projekty a veřejnými zakázkami. Oproti důchodové a zdravotnické reformě je reforma státních investic a veřejných zakázek odborně mnohem jednodušší. Mnohé země už otevřely návrhy investičních strategií a projektů transparentní analýze a hodnocení nezávislými experty, zavázaly politiky, aby se expertními hodnoceními řídili, a zavedly mechanismy, jejichž cílem je splnění všech zadaných kritérií a minimalizace nákladů při uskutečňování veřejných zakázek.

Reforma veřejné správy? Kromě elektronizace a služebního zákona je čas přehodnotit celý systém byrokracie. Například jak zjednodušit nejrůznější byrokratické procedury a zlepšit tak podnikatelské prostředí i spokojenost občanů a zároveň snížit počty státních zaměstnanců a jejich kanceláří a kancelářských budov? Je čas přehodnotit skladbu a funkci jednotlivých ministerstev a organizací ve veřejném sektoru. Především je čas vyžadovat, aby každé ministerstvo a organizace veřejného sektoru, každý odbor, oddělení a úředník, vykazoval svoje konkrétní výsledky a své náklady a výdaje v kontextu svých výsledků.

A nezapomeňme na reformu politické praxe. Bez té se jakékoliv reformy veřejných financí a veřejné politiky mohou stát jen dočasným a povrchním úkonem. Jak zmenšit prostor pro korupci? V mnoha vyspělých zemích jsou naprosto běžná například majetková přiznání politiků a jejich příbuzných, a informační povinnost vůči kontrolnímu úřadu ohledně stavu a pohybu na bankovních účtech vedených politikem a jeho příbuznými kdekoliv na světě. Jak posílit úlohu zákonů a soudů k omezení a postihu korupce a klientelismu? Po dvaceti letech fungování je také možno přehodnotit úlohu Senátu a dalších zastupitelských a rozhodovacích orgánů. Mají přidanou hodnotu nebo se bez nich obejdeme a ušetřené veřejné prostředky můžeme vynaložit účinněji?

Fiskální krize, která nám hrozí na střednědobém až dlouhodobém obzoru, je příležitostí pro prosazení dlouho očekávaných systémových reforem.

Zatím si strategické reformy můžeme dovolit. České republice nehrozí okamžitá fiskální krize. Závislost na vydávání státních dluhopisů sice roste, ale zatím nejsou signály, že by Česká republika měla s umísťováním státních dluhopisů problém. Není třeba škrtat plošně a na úkor budoucnosti.

Pohodlná ani dílčí řešení bez systémových reforem nás k fiskální rovnováze a především k vyšší účinnosti v mobilizaci a využití veřejných prostředků nepřivedou. Tolerance voličů pro pohodlná řešení a demagogii politických proklamací navíc také poskytují politikům únik od nutnosti zabývat se jakoukoliv dlouhodobou strategií dalšího rozvoje.

Třeba bychom se jako občané měli více angažovat. Občanská sdružení, nevládní organizace a think tanky by měly zpřístupňovat potřebné analýzy a doporučení, na základě objektivních analýz mobilizovat média i veřejnost a tak celkově vyvíjet na politiky mnohem větší a neustálý tlak. Bez naší občanské angažovanosti bude krize veřejných financí nejspíše vyřešena zase hlavně na náš účet – účet občanů, jejichž jeden hlas u voleb, zdá se, zas až tolik neznamená.

 

Převzato z blogu autorky na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments