Kdo ztratil Turecko?

Dominique Moisi

PAŘÍŽ – „Kdo ztratil Turecko?“ Tato v minulosti častokrát pokládaná otázka se znovu dostává do popředí po prudkém vzplanutí vášní tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, jenž během nedávného Světového ekonomického fóra v Davosu náhle opustil panelovou diskusi, jíž se účastnil i izraelský prezident Šimon Peres. Turecká otázka má přitom obrovský význam, protože se dotýká některých nejvrtkavějších a nejznepokojivějších diplomatických sporů ve světě.

 

Pokud jsme Turecko skutečně „ztratili“, pak za to nesou zodpovědnost Evropská unie, Spojené státy, Izrael i Turecko samotné. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy jednoznačně vyjádřil sílící výhrady EU vůči členství Turecka. V USA nese část viny bývalý prezident George W. Bush kvůli válce v Iráku. Rovněž Izrael má svůj podíl viny na odcizení mezi Tureckem a Západem v důsledku libanonské války v roce 2006 a nedávných vojenských operací v Gaze.

 

Všechny tyto události Turecko rozrušily a dezorientovaly a vzniklou situaci ještě zhoršují dopady nejhorší globální hospodářské krize od 30. let na tuto zemi.

 

Sekulární a prozápadní turecké elity mohou samozřejmě dál pokládat EU a USA za významné, byť nikoliv nepostradatelné spojence a partnery, zatímco islámský fundamentalismus, Hamás, Hizballáh a Írán možná považují za reálné nebo přinejmenším potenciální hrozby. Přesto jsou i ony přesvědčeny, že se Evropa chová vůči Turecku nepatřičně, když své krátkodobé populistické reflexy kombinuje s absencí dlouhodobé strategické vize.

 

Turecká otázka je pochopitelně složitá. Zeměpisná poloha Turecka je převážně asijská, cítění Turků je stále více blízkovýchodní ve smyslu muslimského náhledu na izraelsko-palestinský konflikt, avšak turecké elity zůstávají rezolutně prozápadní a proevropské. Jak dlouho však ještě?

 

Na počátku jednadvacátého století, kdy je dialog s islámským světem jedním ze stěžejních úkolů světa západního, by se Evropa dopustila historické strategické hrubky, kdyby Turecku zavřela dveře. Takový krok by odstrčil dědice Osmanské říše zpět na asijskou, muslimskou a blízkovýchodní historickou trajektorii.

 

V otázce vstupu Turecka do EU má cesta větší význam než cíl. Reformy, které Turecko za velmi krátkou dobu díky statusu kandidáta vstupu do EU uskutečnilo, jsou impozantní. Měli bychom my Evropané skutečně tento pokrok ohrožovat tím, že budeme až příliš hlasitě vyslovovat „ne“?

 

EU zoufale potřebuje strategického a diplomatického partnera, jenž dokáže podstatně zvýšit její vliv na Blízkém východě. Evropa také potřebuje dynamiku mladistvého Turecka. Především však potřebuje vyslat islámu poselství usmíření, které by vstup Turecka do unie představoval.

 

Přát si Turecko v unii je pochopitelně akt vůle, nikoliv akt víry, která je v mnoha ohledech kontraintuitivní. Většina Evropanů nevnímá Turecko jako „evropského dalšího“, nýbrž jako „neevropského dalšího“. Dokonce i v Istanbulu, který je ze všech tureckých měst nejvíce ovlivněn Západem, se člověk záhy po sejití z hlavních dopravních tepen ponoří do blízkovýchodní nebo asijské kultury.

 

Izrael v Evropské unii není, ale i jemu hrozí obrovské nebezpečí, že Turecko ztratí. Jeho poslední dvě vojenské avantýry, nejprve v Libanonu a nyní v Gaze, ani zdaleka neposílily jeho bezpečnost, ale vedly k jeho další izolaci a ztrátě sympatií světa. Nikde nebyl tento jev silnější než v Turecku, kde vojenské eskapády Izraele napjaly strategické spojenectví obou zemí téměř k prasknutí.

 

Ještě je příliš brzy hovořit o Obamově politice vůči Turecku; omezme se na konstatování, že americký prezident je se svou ochotou zahájit s islámem uctivý dialog jediným západním vůdcem, jenž kráčí správným směrem. Mohou však pozitivní americká gesta směrem k Turecku jakožto klíčovému členu NATO postačovat k vyvážení necitlivé, ne-li přímo bezohledné politiky Izraele? Odpověď není zřejmá.

 

Také Turecko ovšem nese svůj díl zodpovědnosti za současný proces stále většího odcizování se. Erdoganovo chování v Davosu bylo přinejmenším nezodpovědné. Doma si možná získal popularitu, ale v dnešní obtížné ekonomické době je pokušení uchylovat se k lacinému populismu nebezpečnější než kdykoliv dříve. Hrát si se sirkami vedle hromady suchého dříví se zkrátka nevyplácí.

Dominique Moisi je hostujícím profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Geopolitics of Emotions (Geopolitika emocí).


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky