Kdo zvítězil, nevládne?

Když někdo zvítězí v boji o moc, což jinak než násilím morálním, duševním, fyzickým, politickým, vojenským či jiným nelze, musí se starat o její udržení. Pokud tak činí s ohledem na blaho celé společnosti, lid záhy pocítí dobrý vliv jeho vlády, smíří se s ní, přijme status quo, a předešlé hříchy uchvatiteli třeba i v dobrém případě odpustí.

Podobně tomu mělo být podle hlásání demokratických věrozvěstů při transformaci z totality na demokracii a při privatizaci. Prostě se prý zhasne, vlci se porvou, a vítěz by se měl starat o celou společnost – rádoby výše popsaným způsobem. Ten vlastně pochází z dob feudálních, kdy péče o krajinu, tedy životní prostředí, a lid ještě nesla znaky ekologie, a člověk neměl dost sil na to, aby si sám pod sebou podřízl větev, na které se sedí. Rozvoj obchodu a průmyslu však ohledy k vlastní větvi či půdě pod nohama zničil. Vlastní zemědělskou výživou obyvatelstva hned tak nezbohatnete. Mnohem lépe to jde obchodem a podvodem, což ví snad každý, ačkoliv se snad každý snadno nechá nachytat.

 
Aby obecný lid věděl, jak se má chovat, vláda musí být zjevná a nikoliv zákulisní. Nesmí to být divadelní soubor, který občanům namlouvá, že vládne, a který je nutí chovat se způsobem, jenž se nakonec vždy pro občany ukáže být jako špatný. Lidé pak nemají od státu žádné záruky, mimo té, že budou vždy škodní, a že bude hůře. Starobní důchod, zdravotní a sociální péče, úspory v bankách atd., nic jim dnes neposkytuje ani zdání jistoty ze strany superparazitního státního zřízení. Jedinou jistotou je nejistota.
 
Většina se s ní však nedokáže vypořádat, a tak morálně, duševně, fyzicky i sociálně chřadne, chátrá a upadá. Nenamlouvejme si, že to nebylo tím konečným účelem oné zákulisní vlády. Co na tom, že občané to tak vždy nechápou, neboť zotročující a ponižující ukájení spotřebních pudů považují za svobodu? Spotřebou se dnes stalo vše – vztahy k sobě i ke společnosti počínaje a pohlavním uspokojováním konče. Demokracie, socializmus, protektorát, monarchie, Bílá hora (8.11.1620) – dál raději nepůjdeme, a vlastně ani nemusíme, abychom si uvědomili recyklační schopnost našich dějin, a fakt 388 let zástupného způsobu vlády založeném na divadelní souboru. Jednou je třeba nazývaný parlamentem, jindy národní frontou, někdy sněmem atd. Vždy však vládne podle příkazů skutečné zákulisní vlády, a občanům namlouvá, že plní jejich vůli, aby neztratili životní elán, pracovní morálku, chuť k jídlu, budování, odříkání nebo konzumu.
 
Myslíte si, že lze setrvačnou rotaci takového spícího kolosu jakým je tzv. Český stát, a která trvala nějakých 370 let, za nějakých 18 let nějakým zásadním způsobem změnit a obrátit? A navíc bez nárazu? Nic tomu nenasvědčuje, zvláště když mdloby a uspávání z mediálního jeviště nabývá čím dále tím větších rozměrů. A přitom i tento kolos na hliněných nohách je v globálním hledisku jen jedno malé bezvýznamné kolečko kolosu ještě většího. My to ovšem chápeme jako další pohodlný pokyn k mdlobnému snění. Prostě se probudit nechceme, čekáme až to za nás udělají jiní. Není to zcela směšné, že spící člověk chce spát, a odmítavě sní, že procitne, když se probudí někdo jiný místo něj? A navíc v takové vybrané společnosti, kde se obelhávání, okrádání, využívání, zneužívání, podvádění a utlačování vyhlašuje za demokratické a humánní právní normy celého sanatoria?
 
Obvyklou taktikou je svádění setrvačnosti na předcházející formu stejného režimu. Čtyřicet let jsme si užili svádění viny na kapitalisty, imperialisty, přežitky a pozůstatky. Nemohli jsem se mít všichni ihned dobře, tak jenom ten předvoj. Protože taková kolektivní snaha o blahobyt selhala, musí být nahrazena snahou privátní. Zasněný dav uvážlivě a spokojeně pokyvuje hlavou nad takovou modrostí, a vůbec mu nepřijde, že je to stejná hloupost v bleděmodrém, jak byla to předešlá v rudém. Moudrosti v hnědém již většina z nás nezažila, ale dovedeme si je jistě představit. Zajímavé by bylo slyšet ony moudrosti v barvě Rakousko-Uherské monarchie. Už jenom četba prohlášení „Mým národům“ při vyhlášení I. světové války nás svojí naivitou rozesměje. Nikoliv ovšem to, co po ní následovalo. Divíme se, že na ni občané reagovali tím, že se nechali odvést na příšerná jatka, a raději nezemřeli doma za pecí jako sabotéři a dezertéři. Dnes však takových fabulací, a mnohem větších, lítá po světě mnohem více. Člověk se musí ptát, co přijde a jak bychom se zachovali?  

Přejít do diskuze k článku