Přiznám se, že v posledních týdnech se střídavou mírou napětí a zvídavosti čekám, jak se k nynější vnitropolitické situaci postaví sociální demokracie. Čekám ovšem marně, protože socdem se k situaci nestaví nijak, vlastně se tváří, jako by tu ani nebyla, a pěkně v tichosti si mezitím líže rány — v době, kdy by bylo potřeba jasně říct, co dál. Jako poslední mě o jakémsi duševním vyčerpání přesvědčil Lubomír Zaorálek, kterého jinak (s určitou dávkou nadějí – každý přece potřebuje věřit v to lepší) považuju za člověka, který je s to postavit se do čela nového – nejen myšlenkového – proudu. Ve svém blogu Schwarzenberg ničí dědictví Masarykovy republiky vyčítá staronovému šéfovi české diplomacie, že v rámci úspor hodlá zrušit vcelku citelný počet českých ambasád ve třetím světě. Jasně, argumenty o „politické, kulturní, a obchodní reprezentaci nového státu" jsou v zásadě správné, ovšem alibisticky promotané s jakýmsi naším „bojem proti terorismu", s jakousi „rolí v NATO"… Proboha! O čem že je to řeč?!
Česká republika posledních dvacet „svrchovanosti" neumí vydefinovat svůj národní zájem a její zahraniční politika je plně podřízena té americké (potažmo NATO), bez ohledu na to, která politická strana je u nás zrovna u moci. Jen s trochou nadsázky se lze ptát, k čemu vůbec nějaké ambasády v zahraničí vlastně potřebujeme? Možná by v rámci úspor stačilo, kdyby na ministerstvu zahraničí zůstal vždy jen ministr (a dostal by třeba čtyři mobily, ať nežeru, aby stíhal brát všechny příkazy), který by pak podle pokynů svého aktuálního nadřízeného z Bílého domu (nebo nějakého jeho podržtašky, samozřejmě, i ten je mu nadřazen) kýval na tom či onom mezinárodním fóru podle zadání (které nemusí mít s hypotetickým českým národním zájmem už na pohled nic společného a může s ním být i v rozporu), a bylo by vymalováno. Ostatně, pan Schwarzwenberg (a bohužel nejen on) už beztak roky nedělá nic jiného, jen se k tomu tak nějak navíc platí rozsáhlý aparát.
Jinými slovy, plakat nad rušením velvyslanectví v době, kdy neexistuje zahraniční politika svrchované České republiky (a tak nějak se demontuje i stát samotný), možná vypadá státotvorně – na pohled jeví se nebuřičsky a svým způsobem i politicky korektně — z praktického hlediska je ale vcelku zbytečné. V době, kdy jsme už dávno vyklidili všechna bývalá silná působiště ve prospěch „našich přátel a spojenců", a kdy jsme se ocitli v situaci, že bez váhání poslušně zavíráme oči před očividným porušováním mezinárodního práva nebo nad válečnými zločiny, je to problém zástupný až trapný.
Třeba Holanďané si řekli, že v prohrané afghánské válce už dál nebudou nikomu dělat kašpary a své vojáky stáhli, byť je k tomu jistě jejich „role v NATO" a „boj proti terorismu" zavazovaly stejně jako Českou republiku. Rozum ale u nich zvítězil nad bláboly. A po nich budou následovat Poláci.
Myslíte si, že by nějakého tak samostatného uvažování byla schopná i Česká republika a její zahraniční politika?
Imagine!
Převzato z Czech Free Press!
