NEW YORK – Americký dolar jde ke dnu, ekonomika se hroutí a zeměmi po celém světě otřásá krize identity. Čím jsou tedy Američané v tomto kritickém okamžiku posedlí? „Oktamámou“: ságou Nadyi Sulemanové, mladé svobodné matky z Los Angeles, která podstoupila umělé oplodnění, třebaže už dříve porodila sedm dětí, a teď si domů odnáší osmerčata.
Tato historka by jindy byla pouhou kuriozitou. Jenže od chvíle, kdy Sulemanová prorazila do zpravodajského přívalu, začaly desítky mediálních agentur s jistým chorobným zhnusením přinášet novinky o každém jejím kroku. A jako by nebylo dost příšerné být titulována „oktamáma“, přihlásily se o slovo popové hvězdy jako Cher, aby ji pranýřovaly, vznikly blogy, které pátrají po podrobnostech jejích plastických operací, a zábavní weby vyslaly reportéry, kteří ji pronásledují a píší zostuzující odhalení o tom, že prodlela u regálu s drahou kosmetikou.
Je pravda, že odsouzeníhodného je mnoho: Sulemanové rodina žije z poukázek na potraviny, děti, které už má doma, nemají dost dětského nábytku a její vlastní rodiče dávají médiím rozhovory, v nichž její rozhodnutí kritizují. Její tiskový zástupce rezignoval a označil ji za „blázna“.
V americké populární kultuře byla před Sulemanovou spousta mediálních hvězdiček, které se nakrátko zablýskly. Její příběh ale žije dál a dál a emoce, které se na něj nabalují, se zdají být podivně rozběsněné a pomstychtivé.
Jsem přesvědčená, že posedlost Američanů Sulemanovou je projekcí jejich viny a studu za svá vlastní nedávná rozhodnutí. Sulemanová sice nemá pořádnou práci, ale podařilo se jí pořídit si nákladnou léčbu plodnosti a mohla si dovolit řadu drahých kosmetických operací. Ještě horší je, že její plastiky jsou podle všeho navržené tak, aby připomínala herečku Angelinu Jolie. Nějak se jí zdařilo mít prostorný dům, ale už ne pořádné postele pro děti.
V jiných dobách by Sulemanovou v objekt veřejného opovržení proměňovala nepřítomnost muže. Dnes se to ve srovnání s ostatními tématy sotva zmiňuje: dělnice či nezaměstnaná se opovážila mít ambice vypadat jako člověk přehnaně vysokého postavení a utratila přespříliš peněz za početí příliš mnoha nevinných dětí, které si zaslouží ochranu a péči a teď jsou kvůli sobeckému rozhodování své matky vystaveny riziku. Okouzlena symboly zámožnosti a mírou spotřeby, již si nemohla dovolit, chovala se sama jako dítě a nemyslela na budoucnost.
Zní to povědomě? Připomíná vám to někoho známého?
Američany právě teď vyvádí z míry realita toho, co sami vyvedli. Bublina realit se nafoukla a praskla zčásti proto, že miliony Američanů si půjčily víc, než si mohli dovolit splácet – a věděli to. Bolest těch, kdo teď přicházejí o dům, se nijak nezmírní postřehem, že se stalo cosi podivně amerického a poněkud zvráceného: miliony Američanů zlákala vidina krásného velkého domu, ač měli jen vágní představu o svých plánech do budoucna, a přesto byli plni bláhové důvěry, že to nějak vyjde. Americký optimismus se stal prokletím stejně jako požehnáním.
Zadření úvěrů je zčásti dílem bankéřů a manažerů hedžových fondů, kteří jednali tak jako Nadya Sulemanová, když pákou dluhu zdvihali současnost kvůli neuskutečnitelné budoucnosti. Jde ale také o důsledek konání běžných Američanů, kteří si z kreditních karet nabrali víc dluhů než kterákoli předchozí generace.
Američané se chovali jako Nadya Sulemanová i v obchodních centrech nebo doma na internetu: zlákáni kabelkami, botami, zkrášlováním, dovolenými a životem, jaký berou za samozřejmost hvězdy, které obdivují. A jelikož školství i zdravotnictví upadalo a finanční zajištění sociálního zabezpečení je vystaveno riziku, jejich děti jsou teď v ohrožení zčásti kvůli dřívějším rozhodnutím svých rodičů.
Zvládnutelný a úctyhodný americký sen 50. let minulého století – slušné, cenově dostupné vysokoškolské vzdělání, vlastní domek, naděje, že děti se budou mít lépe než já – se v posledních patnácti letech vytratil. V nové verzi tohoto snu, připomínající reality show, začal bezpočet Američanů očekávat, že dokážou žít, vypadat, tančit a flámovat jako celebrity, jinak že jim zbude jen pocit neschopných břídilů. Mít dost už nestačí.
Právě s tímto americkým snem se Nadya Sulemanová ztotožnila a Američané se prostřednictvím své posedlosti touto ženou vypořádávají s tím, jak dalece sešli z cesty. Ostatně jak teď spotřebitelská ekonomika s rachotem brzdí, do vědomí Američanů proniká zvláštní pocit úlevy.
Tato úleva pramení z toho, že nemají ctižádost utrácet jako Sulemanová či Britney Spears ani jako sousedi odvedle. Vychází z úvahy, že snad skutečně stačí, když si člověk může si dovolit malý domek, vysokoškolské vzdělání a děti, které už má.
Naomi Wolfová je politická aktivistka a sociální kritička. Naposledy vydala knihu Give Me Liberty (Dejte mi svobodu) s podtitulem Rukověť amerických revolucionářů.
Převzato z Project Syndicate, © 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
