Také spadáte do skupiny rumových chytráků a pivních negativistů, do které řadí obhájci světové lyžovačky ve Vesci své odpůrce? Nezoufejte! Mohlo být hůř.
Dokladem budiž zkušenosti z Bulharska: také tam se od 28. února do 1. března závodilo (alpská kombinace, Ski areál Bansko); také tam byl šampionát neoficiálně prohlášen národním zájmem. A rovněž tam se postupně ukázalo, že příprava pořádného závodu není jen tak.
Předně se objevila klasická potíž se střetem zájmů: Tseko Minev, předseda Bulharské lyžařské asociace, je zároveň spoluvlastníkem První investiční banky. Ta v Bansku koordinovala toky peněz a dohlížela na přerozdělování dotací. Právě skrz Minevův podnik protekly miliony leva; právě on hospodařil tak, že se Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj z celého projektu raději stáhla.
Dále se ukázalo, že investoři „zbudovali potřebnou infrastrukturu“ na pozemcích o rozloze 247 hektarů, ačkoliv ministerstvo životního prostředí povolilo zastavět jenom třetinu. Ski areál Bansko leží v Pirinském národním parku, obdobě českého KRNAPu. Přesto se v prostoru desíti kilometrů čtverečních kácely lesy, zpevňovaly silnice a cíleně plašila všechna zvířata, která by mohla závodníky rozptylovat.
A konečně i tady šlo o všelijak pokroucenou politiku: úspěšnou organizaci světového podniku si pochvalovala vláda, na rozhazování a korupční příznaky poukazovala opozice. Vzhledem k tomu, že Bulharsko nyní spravuje velká koalice socialistů premiéra Staniševa, pravých liberálů z Národního hnutí pro stabilitu a pokrok, které zformoval poslední car Simeon II., a strany turecké menšiny, nedá se věru mluvit o rozdílném pohledu na sport či o nějakém sporu idejí.
Lidé kolem Mineva (bulharští novináři naznačují vazbu na někdejší tajné služby) navíc nejsou troškaři: v rámci příprav na šampionát v Bansku začali plánovat i zvelebení dalšího lyžařského střediska, tentokrát v Národním parku Vitoša. Zdůvodnění? „Bulharsko je ideální zemí pro organizaci zimních olympijských her.“ A jak je „v každé normální zemi známo“, na pořádnou olympiádu jeden ski areál nestačí. Mimochodem: Bulharsko neorganizovalo žádný ze světových šampionátů v lyžování od roku 1984; vedení společnosti, která areál ve Vitoše vlastní, sídlí na Panenských ostrovech; a tři nepoučitelní, hlasitě protestující ředitelé bulharských národních parků (Vitoša, Strandža a Vračanski Balkan) byli z ničeho nic odvoláni.
Také v Bulharsku se kvůli šampionátu drobně protestovalo; také v Bulharsku se díky tomu změnilo spíš nic než něco. Proč tedy úvodní optimismus? I v Bulharsku na závodech kdosi vydělal, něco káplo místním a státní rozpočet to všechno vydržel. Na rozdíl od českého pokusu však nadšení bulharských organizátorů nepolevilo: i napřesrok se má v bulharských parcích kácet, stavět a budovat, závodit, skákat i lyžovat – peníze nepeníze, v zájmu sportu i národa. Řeči českého premiéra o celkovém prošetření (s náznakem případného bručení) svědčí naopak o tom, že u nás jsme po letošku přeci jen o něco poučenější.
Á propos, což takhle konečně přestat s výroky o „každé normální zemi“, „standardní demokracii“ či „běžných podmínkách“ a začít prostě srovnávat?
Dokladem budiž zkušenosti z Bulharska: také tam se od 28. února do 1. března závodilo (alpská kombinace, Ski areál Bansko); také tam byl šampionát neoficiálně prohlášen národním zájmem. A rovněž tam se postupně ukázalo, že příprava pořádného závodu není jen tak.
Předně se objevila klasická potíž se střetem zájmů: Tseko Minev, předseda Bulharské lyžařské asociace, je zároveň spoluvlastníkem První investiční banky. Ta v Bansku koordinovala toky peněz a dohlížela na přerozdělování dotací. Právě skrz Minevův podnik protekly miliony leva; právě on hospodařil tak, že se Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj z celého projektu raději stáhla.
Dále se ukázalo, že investoři „zbudovali potřebnou infrastrukturu“ na pozemcích o rozloze 247 hektarů, ačkoliv ministerstvo životního prostředí povolilo zastavět jenom třetinu. Ski areál Bansko leží v Pirinském národním parku, obdobě českého KRNAPu. Přesto se v prostoru desíti kilometrů čtverečních kácely lesy, zpevňovaly silnice a cíleně plašila všechna zvířata, která by mohla závodníky rozptylovat.
A konečně i tady šlo o všelijak pokroucenou politiku: úspěšnou organizaci světového podniku si pochvalovala vláda, na rozhazování a korupční příznaky poukazovala opozice. Vzhledem k tomu, že Bulharsko nyní spravuje velká koalice socialistů premiéra Staniševa, pravých liberálů z Národního hnutí pro stabilitu a pokrok, které zformoval poslední car Simeon II., a strany turecké menšiny, nedá se věru mluvit o rozdílném pohledu na sport či o nějakém sporu idejí.
Lidé kolem Mineva (bulharští novináři naznačují vazbu na někdejší tajné služby) navíc nejsou troškaři: v rámci příprav na šampionát v Bansku začali plánovat i zvelebení dalšího lyžařského střediska, tentokrát v Národním parku Vitoša. Zdůvodnění? „Bulharsko je ideální zemí pro organizaci zimních olympijských her.“ A jak je „v každé normální zemi známo“, na pořádnou olympiádu jeden ski areál nestačí. Mimochodem: Bulharsko neorganizovalo žádný ze světových šampionátů v lyžování od roku 1984; vedení společnosti, která areál ve Vitoše vlastní, sídlí na Panenských ostrovech; a tři nepoučitelní, hlasitě protestující ředitelé bulharských národních parků (Vitoša, Strandža a Vračanski Balkan) byli z ničeho nic odvoláni.
Také v Bulharsku se kvůli šampionátu drobně protestovalo; také v Bulharsku se díky tomu změnilo spíš nic než něco. Proč tedy úvodní optimismus? I v Bulharsku na závodech kdosi vydělal, něco káplo místním a státní rozpočet to všechno vydržel. Na rozdíl od českého pokusu však nadšení bulharských organizátorů nepolevilo: i napřesrok se má v bulharských parcích kácet, stavět a budovat, závodit, skákat i lyžovat – peníze nepeníze, v zájmu sportu i národa. Řeči českého premiéra o celkovém prošetření (s náznakem případného bručení) svědčí naopak o tom, že u nás jsme po letošku přeci jen o něco poučenější.
Á propos, což takhle konečně přestat s výroky o „každé normální zemi“, „standardní demokracii“ či „běžných podmínkách“ a začít prostě srovnávat?
- Petr Jedlička je zástupcem šéfredaktora listu. Vede rubriku Zahraničí.
- Text vyšel v Literárních novinách 2009-11 na straně 4.
- Publikováno online 6.3.2009
Foto: Pirin
