Když byl Václav Klaus malý, tak se – vedle stavby barikád a hry na foukací harmoniku – rád houpával na houpačce, na čem jiném. Zůstalo mu to dodnes.
A tak vedle naprostých nesmyslů zastává i názory rozumné, skutečně státnické. Nebojí se dát najevo nekonformní ale politicky prozíravý a čestný postoj, vzápěti vyrobí strašlivou minelu. Matematický skeptik by řekl, že se opačné, krajní body v pohybu lodičky na houpačce vzájemně vyruší a zůstává jenom to nepříjemné největší přetížení v dolním bodě, ale co s matematikou na Hradě, na kterém nikdo nepochází z opice.
Setkání prezidentů zemí Visegrádské čtyřky přineslo další z řady dolních úvratí českého prezidenta. Odborník na fšechno se tentokrát věnoval své profesi, ekonomické, kterou cizeloval ve Státní bance československé a k dokonalosti dovedl v Prognostickém ústavu Československé akademie věd.
„Dnešní problémy Evropy vznikly stále se zrychlujícím procesem více a více Evropy. To je naprosto evidentní věc a pan Barroso nepřichází s jiným návrhem, než že když to více a více Evropy vyvolalo dnešní problémy, tak zkusme jít ještě dále a ještě více. Já myslím, že to je fatálně mylný přístup.“
Jestliže Klaus řekne, že je něco evidentní a od toho se odpíchne, můžete vzít jed na to, že to evidentní není. Dnešní potíže vznikly v daleké Americe, pádem banky Lehman Brothers (a také díky dalším okolnostem, ekonomickým i politickým, které mají původ v Bushově zločinné éře), která v nejsvobodnějším tržním prostředí zcela obyčejně zkrachovala. Šla do kytek. Položila se na záda a udělala hačačí. A po ní se do kopiček hnoje začal rozkádat celý ten svět parazitů jak ve finančním světě, tak ve světě vlastníků, kapitalistů, novodobých otrokářů. Jejich virtuální svět virtuálních peněz, který jim má umožnit jediné: vydělávat další a další reálné miliardy bez ohledu na to, že svět se hroutí do těžké krize. Vydělávat i na krachu ekonomického systému a jednotlivých států, na krachu tohoto světa, ve kterém obyčejní lidé musí žít i bez dividend, benefitů a stometrových jachet.
Americká a po ní i evropské vlády (které nemají pár krejcarů na podpory v nezaměstnanosti) těmhle novodobým Bičům Božím, Attilům z Wall Streetu a frankfurtské burzy, nasypaly biliony dolarů i eur. Nikdo se neptá po návratnosti těchto peněz. Nikdo se neptá, proč dnes už zase viníci krachu kapitalistického finančního světa berou své miliardové osobní odměny. Nikdo téhle pakáži není schopen zakroutit krkem. Těm, kteří toho schopni byli, se kroucení krkem tak zalíbilo, že na tomhle nakonec doskákali na smetiště dějin, tam, kam tak rádi posílali jiné.
Podle Klause ale za současné potíže může rozšíření Evropské unie.
„Nešťastným vítězstvím politiky nad ekonomikou bylo před více než deseti lety vytvoření jednotné evropské měny eura. To byl opět příklad, kdy politika se pokusila znásilnit a zvrátit ekonomické zákonitost. A důsledky tohoto kroku vidíme, myslím, velmi jasně všichni v dnešní Evropě.“
Jednotná měna je v podstatě formalita, jako jsou kravaty a obleky státníků, kteří se v Budapešti sešli k dalšímu z nic neřešících jednání (které stojí daňového poplatníka miliony eur a občan si z nich odnese jenom čmelíky, kteří ze státníků vypadali, když si na mediální scéně natřásali své peří). Jednotná měna usnadňuje a zjednodušuje obchodní záležitosti, zrušením národních měn se však omezil prostor finančním spekulantům (nezapomeňme na to, kde Klaus začínal), protože proti silnému euru se útočí mnohem hůře než proti drachmě nebo liře. Občana zajímá jediné: jaký je poměr jeho mzdy k cenám zboží a služeb, ať už je to obojí vyjádřeno v eurech, korunách nebo groších, to za krále Holce. Sama měna tedy nemůže vůbec za nic, potíže nastávají opět až ve chvíli, kdy finanční spekulanti začnou proti některé světové měně útočit (viz příklad Sorose a jeho miliard, které vydělal na pádu kurzu britské libry).
„Komunismus byl charakterizován mimo jiné tím, že politika diktovala ekonomiku,“ poznamenal Klaus. Situace se ale podle něj nyní opakuje. Apeloval, že je znovu nutné „být na stráži i teď, i dnes“.
Možná zapomněl dodat, že na stráži kapitalismu a válek, abych parafrázoval komunistické heslo. Jistě, Klaus je spokojen ve chvíli, kdy ekomomika diktuje politice a občanům. Rozdíl je v tom, že politici představují demokraticky (jak kdy, samozřejmě) volenou sílu, reprezentují zájmy voličů (jak kdy, samozřejmě), zatímco ekonomika dnes reprezentuje zvůli hrstky bohatců, bankéřů, kapitalistů a jejich drábů, manažerů. A to je svět, který je podle Klause v pořádku.
Jako další příklad uvedl prezident pojem sociálně tržní ekonomika. „Stačila by tržní ekonomika. Adjektivum ,sociální‘ už je politický přídavek, který kazí a ničí.“
A úplně nejlepší by bylo, kdyby se – místo na mráz vyhozeného sociálna – použilo jiné adjektivum, otrokářská. Tržní otrokářská ekonomika, jak libě to sousloví zní, podmalováno melodií vycházející z foukací harmoniky a doprovázené Jaklovou kytarou. A Hájek do toho recituje úryvky z Biblí Svaté.
Směrem ke studentům prezident prohlásil, že znalost ekonomie je vynikající výbavou pro politiku. Zavzpomínal v této souvislosti na časy, kdy byl předsedou vlády. „Vždy se mi osvědčilo nechat si přinést na zasedání vlády tabuli a kreslit na ni ekonomické křivky a grafy,“ prozradil Klaus.
Tyhle hodiny kreslení skončily po sedmi letech krachem, politickým i ekonomickým, po kterém se musel poděkovat. Během Klausova malování se rozkradla podstatná část národního majetku a místo výnosů z jeho prodeje zůstal bilionový dluh. Co se nerozkradlo, to se alespoň rozfrcalo. A co se nerozfrcalo, to se odvezlo do šrotu. Premiér Islandu dnes stojí před soudem za škody milionkrát menší.
Na houpačkách a kolotočích se užije spoustu legrace. Citlivějším žaludkům se na nich chce zvracet.
(Diskuze je otevřena ZDE.)
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
Autor obrázku: Petr Kubín
