Klín klínem




Před několika týdny zanikly Literární noviny, tak jak jsme je znali, nastupující nová redakce z nich nepochybně udělá noviny jako každé jiné, nepochybně ekonomicky prosperující.

 

Podobný osud možná čeká i jiná kulturní periodika, zanikla brněnská revue Konec konců, A2 se z finančních důvodů změnila na obtýdeník a v knihkupectví, patřícím Academii, musel Tvar udělat místo atraktivnějším titulům, těm na odbyt. Tak bych mohla pokračovat ještě dlouho; ostatní časopisy zápolí s existenční nejistotou, klasik by řekl clavus clavo, vytloukají klín klínem číslo od čísla.

 

 Na blogu aktuálně.cz jsem se v příspěvku pana Hvížďaly dočetla, že se Literárky (zřejmě pod vedením Patočkovým) „staly časopisem marginální sekty“. Jako jejich občasného spolupracovníka mne ta informace zaujala, až do té doby jsem o svém sektářství neměla ani potuchy. Patrně ani jiní, jen namátkou jmenuji Ludvíka Vaculíka, Jaroslava Šabatu, Alenu Zemančíkovou, Olgu Šulcovou, Milana Jungmanna a mnoho dalších. Spíše se zdá, že neblahým příznakem současné doby je skutečnost, že každé periodikum, bude-li usilovat o jistou nezávislost a nebude vyžadovat příspěvky rázu sekaná mix, pestré a názorově mlhavé, „nic proti ničemu“, čeká podobný osud. V české společnosti se jako marginální cejchují téměř všichni, kteří ještě neusedli do – no, řekněme – společnosti dobře zapsaných v každé době.

 

Ať už výtky vůči Literárkám a zejména vůči jejich šéfredaktorovi Jakubu Patočkovi byly jakékoliv, jednu přednost ty noviny rozhodně měly – zněl zde jiný hlas. Vždy reflektovaly i to, co jiným novinám nestálo ani za poznámku pod čarou, ať šlo o zákon, umožňující týrání zvířat nebo o svérázné hospodaření s bytovým fondem; samostatný, nedirigovaný pohled přinášely i na válku v Iráku, Afghanistánu, nebo na izraelsko-palestinský konflikt.  Osobně mě mrzelo snad jen to, že politika a ekologie se v nich více nenazírala skrze literaturu, že se více nezabývaly tím, za jakých okolností literatura žije, a nekladly větší důraz na její sjednocující postavení v systému všech druhů umění. Ale to už je pláč nad rozlitým mlékem; bude-li nyní tendence řídit Literárky především ekonomickou úspěšností, bude stejně vše promarněno.

 

Odjakživa ležely Literárky v žaludku mnohým; jen málokterý šéfredaktor kulturního periodika musel čelit tolika útokům jako Jakub Patočka. Když nevyšel pokus přičíst mu, jako vedlejší job, obchod s dětmi v Kuřimské kauze, zklamání bylo velké. Tak byl alespoň úspěšně napadán z politických ambic, nesnášenlivosti, zkrátka a dobře – málokdy byl ušetřen… Jen brilantnost vyjadřování mu ani nejzavilejší nepřátelé nemohli – naštěstí – upřít. Předem bych prosila, abych byla ušetřena demagogické připomínky, že i Goebbels se brilantně vyjadřoval…  

 

Zbytek redakce Literárek na tom ovšem nebyl lépe, nikdo se nikdy nezahřál na výsluní oficiální přízně; žádnému z mladých a talentovaných novinářů, například Petru Jedličkovi za přemýšlivé zahraniční komentáře, nikdy nepřiletěla žádná Křepelka. A že by si ji zasloužili, to je jisté. Nic. Žádná televize, rozhlas. Ticho jak po pěšině v lese. 

 

Podobná situace je i v dalších kulturních novinách a časopisech. Pan bývalý ministr kultury považoval dokonce literární časopisy u nás nyní vycházející za až zbytečně pestrou záležitost (sic!).

Jenže ten stav si už vybírá svoji daň – nekulturnost; v točení kolem kdečeho, jenom ne kolem skutečných problémů. Věčně proklamovaná otevřenost a různorodost. Ta slova sice vypadají dobře, zdání však klame. 

 

Před lety se vzdělanější část populace musela pousmát, když nejvýznamnější český politik, který mohl pro kulturu ledacos učinit, ale neudělal nic, při návštěvě Univerzity Palackého v Olomouci děkoval, že „má tu čest promlouvat z míst, kde studoval Palacký…“  Že Palacký na této univerzitě nikdy nestudoval, mu jaksi uniklo! A slavné  laudatio  bývalému předsedovi vlády jaksi splynulo s Lauda, tyjo! Zato ve slovních obratech třetí říše vynikají všichni. Jinde by za své znalosti stáli na hanbě. Ale jiný kraj, jiný mrav.

 

Sami tak více či méně přispívají k tomu, že si dnes už téměř nikdo nevšímá toho, jaká lavina nám mohutní přímo za zády. Žijeme v zemi, kde i maturanti čtou ponejvíce jen Harryho Pottera a nejprodávanější autorkou je Bára Nesvadbová, zatímco učitel požadující básničku nazpaměť, riskuje, že bude popotahován kvůli přetěžování žáků;  je tedy věru na pováženou házet klacky pod nohy nezávislým a kulturním časopisům.

 

Kauza Literárky je jen jedna z dalších. Český mediální píseček brzy patřit už jen těm, kdo mají moc a umějí manipulovat.  

 

(Redakčně upraveno)

 

Článek původně vyšel v Tvaru 12/2009

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky