Myslíte si, že existují mezi pravicovými politiky takoví, co to myslí vážně? Úplně vážně? Bez postranních úmyslů, že jsou přesvědčeni o svém poslání konat dobro?
Není náhodou délka „dělání politiky“ úměrná sklonu k „zabezpečení“ sebe a svého okolí? Vydrží člověk i s průměrným IQ v přesvědčení, že lze zůstat zásadový ve vlčích smečkách toulajících se po parlamentu? Je možné ze Strakovky dohlédnout na nejzažší konec republiky? Má pos(l)(r)anec oprávnění zastupovat ty, kteří by ho nikdy nevolili? Je vůbec oprávněn hovořit s tak minimálním mandátem, který ho přilepil na levý břeh Vltavy, a dělat nehoráznou protilidovou politiku hraničící s vlastizrádným jednáním?
Je schopen průměrný poťouchlý Pražák přes napěchovaný nákupní košík rozpoznat nebezpečí, které latentně číhá a přijde si při svém apetitu nakonec i pro něj? Anebo se zase vyčůránkovsky domnívá, že jeho se to ještě netýká, a možná že to ve skutečnosti Prahu obejde, a ti vesničani, balkánci, ostraváci a ostatní burani ať si trhnou, že ho to nezajímá? Vše při vědomí toho, že Velká listopadová začala právě u nich a postup přidávání se k Praze byl v opačném gardu a zodpovědnost za své děti by přece být měla – nebo ne?
Nejsme jako ti feťáci, bezdomovci a jiná asociální "verbež" nemající úctu k tomu, co do nich společnost investuje?
Vždyť to jho, kterého jsme se v 89 zbavili, bylo nepředstavitelné. Nebyly banány, hranice neprostupné, vložky nedostupné, toaleťák na příděl a bezdomovci ještě v plenkách, hnědočeši makali, a ti co odmítali, byli v lochu, nezaměstnaní nebyli, vše patřilo lidu, kdo krad, ten seděl, kdo žvanil, ten taky, a kdo nežvanil, ten neměl existenční problém.
Pokrok je nezadržitelný. Staromilci nemají v nové společnosti co pohledávat! Dobře bude, až vymřou! Generační obměna je holá nutnost. Je dobré poslouchat, z čích úst tyto vzdechy utíkají. Nejsou to titíž, co nám dali v listopadu 89 do cesty značku přikázaný směr? Přes odbočku u sousedů v Británii a přes objížďku přes oceán, a v každé jsme byli nuceni zaplatit vstupní víza, se kterými máme problémy, a díky nimž už není ani na úrok z nich samých. A kormidelník stále horuje, abychom si odlehčili od zátěže, že majetek tíží – sám notně podporován zbrojařským spropitným.
Existuje hranice, za kterou člověk nevkročí. Ta hranice je individuální. Myslím, že společnost tuto hranici posunuje k jejím nejzranitelnějším jedincům. Hrozí reálná ztráta orientace, po překročení magického bodu již nenajdeme správnou cestu.
