Kolik mají divizí?

Bezmála před sedmdesáti lety, během druhé světové války, byl ve městě Leningradu spáchán ohavný zločin. Po více než tisíc dní banda extremistů, která si říkala „Rudá armáda“, držela miliony obyvatel města jako rukojmí a zevnitř obydlených čtvrtí provokovala odvetu německého wehrmachtu. Němcům nezbylo než bombardovat a ostřelovat obyvatelstvo a zahájit totální blokádu, která způsobila smrt stovek tisíců.


O něco dříve byl podobný zločin spáchán v Anglii. Churchillův gang se schoval mezi obyvateli Londýna, přičemž zneužil miliony občanů jako lidské štíty. Němci tak byli přinuceni vyslat luftwaffe a neochotně srovnat město se zemí. Říkali tomu Blitz.

 

Podobné popisy by se objevily v učebnicích dějepisu – kdyby Němci druhou světovou válku vyhráli.

 

Absurdní? O nic víc než každodenní popisy v izraelských médiích, které do omrzení opakují: teroristé Hamasu používají obyvatele Gazy jako „rukojmí“ a zneužívají ženy a děti jako „lidské štíty“, nedali nám jinou možnost než zahájit masivní bombardování, při němž, k naší hluboké lítosti, jsou zraněni a zabiti tisíce žen, dětí a neozbrojených mužů.

 

V této válce, stejně jako v každé jiné moderní válce, hraje propaganda klíčovou roli. Nerovnost mezi oběma stranami, izraelskou armádou – se stíhačkami, bezpilotními letouny, tanky, bitevními loděmi a dělostřelectvem – a několika tisícovkami lehce vyzbrojenými bojovníky Hamasu, je jedna ku tisíci, možná k milionu. Na politické aréně je mezi nimi rozdíl ještě větší, ale v propagandistické válce mezi nimi zeje rovnu propast. Takřka všechna západní média zprvu opakovala oficiální izraelskou propagandu a takřka plně ignorovala palestinskou stránku příběhu, nemluvě ani o každodenních mírových demonstracích pořádaných izraelským mírovým táborem. Odůvodnění izraelské vlády („Stát musí bránit své občany proti raketám kásam“) přijímala jako nejvyšší pravdu. Pohled z jiné strany, že rakety kásam jsou reakcí na blokádu, která moří hlady půldruhého milionu obyvatel Gazy, nikdo ani nezmiňoval.

 

Světové veřejné mínění začalo pomalu měnit názor, až když se na televizních obrazovkách objevily záběry z Gazy. Ve skutečnosti přitom západní a izraelské stanice ukázaly jen zlomek hrůz, které se objevují 24 hodin na arabském kanále televize Al Džazíra, ale jeden obrázek otce s mrtvým dítětem v náručí je silnější než tisíc důkladně naformulovaných sentencí izraelské armádní mluvčí. 

A právě to nakonec také rozhoduje.
 

Válka – každá válka – je doménou lží. Ať už se tomu říká propaganda nebo psychologická válka, všichni jaksi souhlasí, že země má právo lhát. A každý, kdo bude říkat pravdu, riskuje, že bude označen za zrádce. Potíž je v tom, že propaganda nejvíc přesvědčuje samotného propagandistu. A jakmile přesvědčíte sami sebe, že lež je pravda a falzum je realita, už nemůžete dále přijímat racionální rozhodnutí.

 

Příkladem tohoto procesu mohou být tanečky kolem zatím nejtěžšího zločinu této války: dělostřelecké palby na školu Fachúra, kterou v uprchlickém táboře Džabalíja spravovala OSN. Hned se jak se o této hrůze doslechl celý svět, armáda „odhalila“, že hned od školního vchodu ozbrojenci Hamasu stříleli z granátometu. Jako důkaz zveřejnila fotografii, na které byla opravdu škola i granátomet. Zakrátko však armádní lháři museli přiznat, že ona fotografie byla přes rok stará. Jinými slovy: falzifikace.

 

Později oficiální lhář tvrdil, že „naši vojáci byli ostřelováni zevnitř školy“. Neuplynul ani den a armáda musela personálu OSN přiznat, že i tohle byla lež. Nikdo na ně nestřílel ze školy, nebyli v ní žádní bojovníci Hamasu, jen stovky vystrašených uprchlíků.

 

Přiznání lži už ale nic moc nezměnilo, protože v té době už byla izraelská veřejnost ve své většině přesvědčena, že „stříleli ze školy“ a moderátoři televizních zpráv to podávali jako samozřejmý fakt.

 

A tak to bylo i s dalšími zločiny. Každé dítě se v okamžiku své smrti přerodilo v teroristu z Hamasu. Každá vybombardovaná mešita se okamžitě stala základnou Hamasu, každá obytná budova skladištěm zbraní, každá škola velitelským stanovištěm teroristů, každá civilní administrativní budova „symbolem vlády Hamasu“. A díky tomu si izraelská armáda udržela svou čistotu coby „nejmorálnější armáda na světě“.

 

Pravdou je, že tato zvěrstva jsou přímým důsledkem válečného plánu. A ten zase odráží osobnost ministra obrany Ehuda Baraka – muže, jehož způsob myšlení a jednání je jasným příkladem „morální nepříčetnosti“, sociopatické poruchy.

 

Skutečným cílem (vedle získání vládních křesel v nadcházejících volbách) je zlikvidovat vládu Hamasu v pásmu Gazy. V představách válečných plánovačů je Hamas vetřelec, který ovládl cizí zemi. Realita je, samozřejmě, zcela jiná.

 

Hamas získal většinu v ukázkově demokratických volbách, které se konaly v Gaze, na západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě. Zvítězil, protože Palestinci dospěli k závěru, že mírový přístup Fatahu nedokázal na Izraeli získat vůbec nic – ani zmrazení židovských osad, ani propuštění vězňů, ani žádné zásadní kroky směřující k ukončení okupace a vzniku palestinského státu. Kořeny Hamasu jsou hluboce zapuštěny mezi obyvatelstvem – nejen jako hnutí odporu bojující proti okupační mocnosti, stejně jako to dřív činily Irgun nebo Stern – ale i jako politická a náboženská síla, která lidem poskytuje sociální, vzdělávací a zdravotnické služby.

 

Z pohledu prostých Palestinců nejsou bojovníci Hamasu kýmsi cizím, ale jsou to synové rodin z Gazy a dalších palestinských oblastí. Oni se „neskrývají mezi civilním obyvatelstvem“, naopak, to obyvatelstvo je vnímá jako své jediné ochránce.

 

Už proto je celá ta nynější válka založena na mylných předpokladech. To, že jim proměníme život v peklo neznamená, že povstanou proti Hamasu, ale naopak, přimějeme je všechny se za Hamasem sjednotit a podpořit tak jeho odhodlání se nevzdat. Ani obyvatelé Leningradu nepovstali proti Stalinovi, stejně jako Londýňané proti Churchillovi.

 

Ten, kdo dal rozkaz k takové válce vedené s takovými metodami v hustě obydleném regionu věděl, že způsobí hrůzná civilní jatka. Nijak mu to podle všeho nevadilo. Nebo možná věřil, že „oni změní názor“ a že to „probudí jejich vědomí“, a tak se už v budoucnu neodváží Izraeli vzdorovat.

 

Hlavní prioritou válečných plánovačů byla minimalizace ztrát mezi vojáky, protože věděli, že se zprávami o ztrátách se změní i názor značné části veřejnosti. To se stalo například při první i druhé libanonské válce. A tato obava hraje důležitou roli obzvlášť nyní, protože celá válka je součástí volební kampaně. Ehud Barak, který už od prvních dnů války ovládl žebříčky popularity, ví, že jeho obliba padne, jakmile by televizní obrazovky zahltily obrázky mrtvých vojáků.

 

Proto byla přijata nová doktrína: ve snaze vyhnout se ztrátám našich vojáků, je třeba zničit vše, co jim stojí v cestě. Plánovači byli připraveni nejen zabít 80 Palestinců, aby zachránili jednoho vojáka, jak se také stalo, ale klidně i 800 Palestinců. Předcházení obětem na naší straně je tím nejvyšším přikázáním, které způsobuje rekordní počty civilních obětí na straně druhé. To předpokládá naprosto vědomé nastoupení obzvláště krutého typu války, který je ale zároveň její Achillovou patou.

 

Člověk bez představivosti, jakým Barak je (jeho volební slogan zní: „Žádný fešák, ale vůdce“), si neumí představit, jak budou slušní lidé po celém světě reagovat na akce jakými jsou například zabití celých rozvětvených rodin, zničení domů přímo nad hlavami jejich obyvatel, řady chlapců a dívek v bílých plátnech připravených k pohřbení, zprávy o tom, jak lidé vykrváceli, protože k nim celé dny nesměla projet sanitka, zabíjení lékařů a zdravotníků jedoucích zachraňovat životy, zabití řidiče OSN vezoucího potraviny. Záběry z nemocnic, kde mrtví, umírající a zranění leží vedle sebe na podlaze, protože jinde už není místo, šokovaly celý svět. Žádný argument nic nezmůže proti záběru zraněné malé holčičky, která se na podlaze svíjí bolestí a volá svou mámu.

 

Plánovači si mysleli, že se jim podaří zabránit světu, aby tohle všechno viděl, tím, že zabrání médiím v přístupu. Izraelští novináři, ke své hanbě, souhlasili, že jim k práci budou stačit zprávy a fotografie poskytované armádní mluvčí, jako kdyby to byly skutečné zprávy, zatímco sami budou sedět kilometry daleko od popisovaných událostí. Zahraniční novináři do Gazy nesměli také, a když začali protestovat, rychle z nich vybrali ty pravé a v malých skupinkách je pod přísným dohledem povozili předem vybranými oblastmi. V moderní válce ale taková snaha o sterilní předem zpracovaný pohled nemůže nikdy uspět docela – v pásmu Gazy jsou kamery a uprostřed všeho tamního pekla je nikdo nemůže kontrolovat. Al Džazíra vysílá reportáže po celý den a do celého světa.

 

Bitva o televizní obrazovku je jednou z bitev, které tuto válku rozhodují. Stovky milionů Arabů od Mauritánie po Irák, miliarda muslimů od Nigérie po Indonésii, ty obrázky vidí a jsou v šoku. To má na válku silný dopad. Mnozí diváci považují vládce Egypta, Jordánska a palestinské samosprávy za kolaboranty s Izraelem, kteří mu pomáhají nanášet všechny ty hrůzy jejich palestinským bratřím.

 

Bezpečnostní služby v arabských zemích registrují mezi lidem nebezpečné vření. Egyptský prezident Husní Mubarak, který je kvůli svému nařízení uzavřít před očima vyděšených uprchlíků přechod v Rafahu na tapetě nejvíc, začal tlačit na Washington, který do to doby blokoval všechny snahy o příměří. I v Bílém domě však už nejspíš pochopili, že válka je smrtící i pro jejich zájmy v arabských zemích a zničehonic změnili postoj – k naprosté konsternaci samolibých izraelských diplomatů.

 

Orálně nepříčetní lidé nedokážou pochopit motivy normálních lidí, a tak musejí jejich reakce jen odhadovat. „Kolik divizí má papež?“ ušklíbl se kdysi Stalin. „Kolik divizí mají lidé se svědomím?“ může se podobně ptát i Barak. Jak to vypadá, pár jich mít mohou. Nejsou nijak početné. A dokonce ani nereagují nijak rychle a nejsou silné a organizované. V určitém okamžiku, kdy zvěrstev začne být moc, se masy odpůrce dají dohromady. A rozhodnou válku.

 

Neschopnost pochopit podstatu Hamasu předznamenává neschopnost dohlédnout předvídatelných výsledků. I kdyby se izraelské armádě podařilo pozabíjet všechny bojovníky Hamasu do posledního muže, i tak vyhraje Hamas. Bojovníci Hamasu budou vnímáni jako vzor arabského národa, hrdinové palestinského lidu, vzor, kterému se bude chtít každý mládenec v arabském světě vyrovnat. Západní břeh padne do rukou Hamasu jako přezrálé ovoce, Fatah se utopí v moři opovržení a arabským režimům bude hrozit zhroucení.

 

Pokud válka skončí a Hamas bude stále na nohou, zakrvácený ale neporažený, tváří v tvář mocné izraelské vojenské mašinérii, bude to vypadat jako fantastické vítězství, vítězství ducha nad hmotou.

 

A do povědomí se vryje Izrael jako krvežíznivé monstrum připravené kdykoli spáchat jakýkoli válečný zločin a nenechat se přitom zviklat žádnými morálními zábranami. To bude mít kruté důsledky pro naši dlouhodobou budoucnost, pro naše postavení ve světě, na naši šanci dosáhnout míru a pokoje.

 

Koneckonců, tahle válka je zločinem i na nás, zločinem proti státu Izrael.
 

Autor je publicista, bývalý poslanec Knessetu a spoluzakladatel izraelského mírového hnutí Guš šalom

 

Překlad: Tereza Spencerová

 

Převzato z www.czechfp.cz

 

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments