Komu vděčíme za našeho skvělého prezidenta – panu kardinálovi?

Svůj článek k výročí Velké Listopadové Demokratické Revoluce jsem již napsal s předstihem. takže se dnes mohu věnovat něčemu jinému.


Myslím, že nejsem zdaleka jediný, kdo považuje za velmi nešťastné, že byl Václav Klaus zvolen, dokonce podruhé, prezidentem. Po svém prvním zvolení řekl: „Chci být prezidentem aktivním, ale nikoli aktivistickým” – je více než zřejmé, že to asi myslel jako vtip.

Jeho klimatologické či protizářivkové aktivity či rady k řešení (resp. neřešení) globální ekonomické krize by snad bylo možno pojímat jako zajímavé kuriozity a snahy ambiciózního intelektuála o originalitu za každou cenu.

Ale jeho stále bojovnější postoje proti EU, které jsou v zásadním rozporu se zahraničně politickou orientací vlády a v rozporu s názorem většiny parlamentu i veřejnosti, prostě závažně poškozují republiku. Vrcholem bylo, když před několika dny konečně podepsal Lisabonskou smlouvu, ale přitom řekl, že s touto smlouvou nesouhlasí. Proč tedy jednal v rozporu se svým svědomím a raději neabdikoval?

Myslím, že tento prezident se stal pro Českou republiku podobným břemenem jako kdysi z úplně jiných důvodů pro Rakousko Kurt Waldheim. Pozoruhodné ovšem je, že průzkumy veřejného mínění ukazují, že V.Klaus, podobně jako kdysi K.Waldheim, se těší u veřejnosti značné osobní popularitě.

Komu vděčíme za to, že tento člověk je českým prezidentem?
Samozřejmě v první řadě ODS – této neblahé straně je ale asi těžké to vyčítat; nic jiného od ní nebylo možné čekat. S určitou škodolibostí je ovšem možno kvitovat, že i tato strana na to nyní doplácí; divím se, že se ještě žádní novináři nezeptali např. M.Topolánka, jak svoji loňskou volbu hodnotí nyní.

Stejnou „zásluhu“ na tom ovšem má ČSSD, která neuvěřitelným způsobem zpackala prezidentskou volbu v roce 2003 (a také na to těžce doplatila).

U té druhé volby zřejmě rozhodlo to, že se část lidoveckých poslanců a senátorů odhodlala ke zdánlivě mazanému výměnnému obchodu – „my vám (ODS) pomůžeme zvolit Klause, vy nám za to pomůžete prosadit velkorysé restituční finanční náhrady katolické církvi“. Cyril Svoboda onehdá zcela otevřeně přiznal tuto motivaci; lidovečtí zákonodárci nic nedali na to, že jim tento nemravný a hloupý obchod rozmlouval třeba T.Halík. Samozřejmě, že ODS nakonec tyto velice nepopulární finanční kompenzace nepodpořila…

Václav Klaus se tak paradoxně stal prezidentem kvůli chamtivosti vedení české katolické církve.
Tímto výrazem jsem jistě pohoršil značnou část katolických spolubratří (i já se považuji za katolíka, i když po pravdě řečeno jaksi „sui generis“), ale nemohu si pomoci – úporné lpění na těch stamiliardových restitučních kompenzacích za majetek zabavený před mnoha lety komunistickým režimem způsobilo, že katolická církev ve společnosti rychle ztratila velké polistopadové sympatie. Hlavní dojem, který ve společnosti zanechala je, že právě tyto ekonomické zájmy jsou pro vedení církve (konkrétně pro kardinála Vlka) tím nejdůležitějším tématem.

Podle mého názoru je obrovská škoda, že nebyla využita šance k tomu, aby naše největší církev byla lidmi vnímána hlavně jako mravní autorita, která bojuje proti spoustě zlořádů a nepravostí provázejích naše budování svobodné společnosti.

Očekával bych např., že se církev bude energicky angažovat proti neuvěřitelnému rozmachu doslova zločinného podnikání v oboru hazardních her (v Česku je zřejmě více herních automatů než ve zbytku Evropské unie). Ničeho podobného jsem si nepovšiml – naopak: ministr financí za stranu, která má jako jediná křesťanství v názvu a která neúnavně bojovala za církevní restituce, rozmach tohoto odvětví systematicky podporoval, a KDU-ČSL nikdy proti tomuto zlořádu nic nepodnikla. Nynější tvrzení C.Svobody, že KDU-ČSL má boj proti hazardu jako jeden z hlavních politických cílů,“ nevypadá proto příliš věrohodně.

Pokud jde o ty církevní restituce, resp. finanční kompenzace – ano, v principu je jistě správná ona Luxova zásada „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Věřím, že církev by se svým majetkem hospodařila dobře a že by výnosy používala k bohulibým účelům.

ALE – ve srovnání s dobou před šedesáti lety, kdy k té konfiskaci (a posléze většinou devastaci) církevního majetku došlo, je dnes počet aktivních členů církve mnohem menší, takže by se dnes velká většina občanů-nekatolíků (kteří nemají nejmenší vinu na tom, co způsobili komunisté před 60 lety) skládala na malou menšinu.

Ano, ekonomická nezávislost církve na státu by asi byla pozitivní, ale obávám se, že by se nakonec mohlo stát, že obhospodařování miliardových majetků by ještě více odvádělo církev od toho hlavního, co by měla dělat.

Osobně jsem přesvědčen, že ty obrovské prostředky by stát mohl použít na jiné, naléhavější účely, a že současný model vztahu mezi církvemi a státem by klidně mohl být zachován. Kdyby se katolická církev svých nároků vzdala (nebo je výrazně omezila) a zaměřila se na důstojnější priority, jistě by si tím získala zpět alespoň část ztracených sympatií.

Nemohu se zbavit dojmu, že v tom, jak nevyšel lidovcům (a potažmo zřejmě panu kardinálovi) nedůstojný kšeft s volbou prezidenta, jako by se ukazoval nějaký „prst Boží“. Ten podle mého názoru ukazuje i na onu nešťastnou majetkovou kauzu, která nemůže církvi vposledku přinést nic dobrého…

Uvidíme, jak se zachová nový arcibiskup pražský a primas český, ať už jím bude kdokoli. Popravdě řečeno – nedělám si iluze…

 

Převzato z blogu autora na www.aktualne.centrum.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments