Komunismus, krvavý ideál

Berlínská zeď, která padla přesně před 20 lety, byla asi nejvýstižnějším symbolem komunismu. Ztělesňovala historicky bezprecedentní snahu bránit lidem, aby „hlasovali nohama“ a opustili společenské zřízení, které jim není po chuti. Berlínská zeď však byla pouze nejviditelnějším segmentem rozsáhlého systému překážek a opevnění, neboli takzvané Železné opony, která se táhla tisíce kilometrů kolem celého „socialistického tábora“.


Patřím k lidem, kteří touto bariérou úspěšně pronikli, konkrétně v listopadu roku 1956, kdy byla částečně a dočasně pootevřena na rakousko-maďarských hranicích. To, co jsem zakusil v komunistickém Maďarsku, kde jsem přebýval do svých čtyřiadvaceti let, na mně zanechalo nesmazatelnou stopu po zbytek života.


Mí noví spoluobčané ve Spojených státech amerických sice o komunismu ve 40. a 50. letech často a vášnivě debatovali, ale ať již k němu chovali sympatie, nebo nenávist, ve skutečnosti toho o něm příliš mnoho nevěděli. A stejně málo se dnes tady v Americe mluví o velkolepém rozpadu bývalého sovětského impéria. Vlažný zájem médií o převratné události přelomu 80. a 90. let minulého století si v ničem nezadá s jejich dřívější lhostejností k realitě života za Železnou oponou. Americká veřejnost zůstává dodnes blaženě nevědomá k nelidské brutalitě, masovému vraždění a pošlapávání lidských práv, k nimž docházelo v komunistických diktaturách. Jaký to rozdíl oproti tomu, jak dobře si jsou Američané vědomi hrůz holocaustu a nacismu. Množství filmů, dokumentů či televizních pořadů o komunistických společnostech je ve srovnání s těmi, jež se zabývají nacistickým Německem, veskrze zanedbatelný a jen hrstka univerzit nabízí výukové programy věnované bývalým či zbývajícím komunistickým státům. Pro většinu Američanů zůstává komunismus a jeho nejrůznější podoby jen neurčitou abstrakcí.


Rozdíl v morální reakci na nacismus a komunismus na západě spočívá pravděpodobně v tom, že lidé vnímají komunistická zvěrstva coby nešťastný vedlejší důsledek ušlechtilé myšlenky, kterou zkrátka nebylo možné zavést do praxe bez určitého donucení. Oproti tomu nacistické ukrutnosti jsou považovány za čiré zlo, které neospravedlňuje žádný vznešený cíl či přitažlivá ideologie. O nacistických masakrech dnes existuje neporovnatelně více hmatatelných důkazů a nacistické metody exterminace byly vysoce sofistikované a odpudivé, zatímco spousta obětí komunistických režimů zemřela spíše v důsledku nelidských podmínek v žalářích a gulazích. Komunisté většinou nezabíjeli své nepřátele prostřednictvím vyspělého průmyslového aparátu.


Komunistické systémy se vyskytovaly v mnoha podobách, od malinké Albánie po obří Čínu, od vysoce industrializovaných východoevropských zemí po primitivní africké státy. V mnoha ohledech se navzájem lišily, společný však měly základ v marxisticko-leninistické filozofii, která jim dodávala legitimitu, dále vládu jedné strany, kontrolu nad ekonomikou a médii a všemocný politicko-policejní aparát. Sdíleli rovněž oficiální cíl vytvořit morálně nadřazenou lidskou bytost – socialistického člověka.


Politické násilí v komunistických režimech mělo idealistické kořeny a vznešený, téměř očistný záměr. Pronásledovaní a popravovaní nepřátelé byli označeni za politicky a morálně zkažené a za hrozbu vyspělejšímu společenskému zřízení. Marxistická doktrína třídního boje posloužila jako ideologická podpora masového vraždění. Lidé byli perzekuováni nikoli za to, co vykonali, ale pro jejich příslušnost k nežádoucím či podezřelým společenským skupinám.


Ani pád Železné opony řadu západních intelektuálů neodradil od přesvědčení, že kořenem všeho zla je kapitalismus. Tito lidé tradičně chovali ke kapitalismu nevraživost a vždy alespoň váhavě (často však vášnivě) obhajovali politické režimy, které odmítaly ziskový motiv a proklamovaly své odhodlání vytvořit humánnější společnost, rovnostářské zřízení a nesobeckého člověka. To, že komunismus nezměnil lidskou přirozenost, však neznamená, že každý takový pokus je předem odsouzen k nezdaru. Lidé však mohou k tomuto cíli postupovat jen krůček po krůčku a pouze dobrovolně, nikoli pod pohrůžkou násilí.


Sovětský komunismus se zhroutil z mnoha důvodů, včetně ekonomické neefektivity, která vyústila v chronický nedostatek potravin a spotřebního zboží, a všudypřítomné a lživé propagandy, která dále podtrhovala do očí bijící rozdíl mezi teorií a praxí, mezi sliby a realitou. Také politická vůle vůdců za Železnou oponou časem uvadala – částečně díky Nikitu Chruščovovi, který v roce 1956 odhalil světu pravdu o zločinech Josifa Stalina, ale také protože si sami nejlépe uvědomovali nedostatky svých režimů. Později už neměli sílu likvidovat disidenty tak rázně jako v počátcích. V 80. letech pustil Michail Gorbačov do éteru další informace o vadách a špatnostech komunismu, a dál tak podkopal legitimitu komunistického vedení.


Vzestup sovětského komunismu nás učí, že lidé jsou ve jménu vznešených ideálů schopni páchat nevýslovné krutosti – s čistým svědomím. Avšak jeho pád je rovněž důkazem toho, že za jistých okolností dokážou rozeznat dobro od zla. Spolu s historickým vývojem komunismu, od jeho nadšeného přijetí, po jednoznačné odmítnutí, probíhal také morální a intelektuální vývoj obyvatel komunistických států – od bláhového a destruktivního idealismu až po střízlivé poznání, že lidská nátura se příčí utopickým zřízením a že základní podmínkou vytvoření a udržení zdravé společnosti je pečlivé vyvážení účelů a prostředků.


xxx


Paul Hollander je emeritním profesorem sociologie na Massachusettské univerzitě v Amherstu a členem Centra rusistických a euroasijských studií při Harvardově univerzitě.


Překlad: Aleš Drobek


Převzato z blogu Aleše Drobka na www.aktualne.centrum.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments