Před sto lety tomu říkali „dolarová diplomacie“. Po druhé světové válce, ale zejména po rozpadu Sovětského svazu v roce 1989, se tato politika zvrtla v „dolarovou hegemonii“. Jenže, po všech těch letech značných úspěchů spěje dominance dolaru ke konci.
Říká se, a správně, že pravidla určuje ten, kdo má zlato. Dříve platilo, že dobrý a poctivý obchod vyžadoval výměnu za něco, co mělo reálnou hodnotu. Byl to zkrátka především výměnný obchod. Pak se zjistilo, že zlato je všeobecně atraktivní a vhodnou náhradou při většině těžkopádných výměnných obchodů. Zlato nejenže usnadnilo výměnu zboží a služeb, ale sloužilo k uchování majetku těm, kteří si chtěli našetřit pro horší časy.
Ačkoli se peníze vyvinuly přirozenou cestou na trhu, s nabývající mocí postupně převzaly monopolní kontrolu nad penězi vládci. Zpočátku bývali zárukou jakosti a čistoty zlata, ale časem se naučili vydávat různé výnosy. Nové nebo vyšší daně vždy vyvolaly nesouhlas lidí, takže netrvalo dlouho a králové a císaři se naučili jak uměle vyšroubovat své měny snižováním množství zlata v mincích – vždy s nadějí, že jejich poddaní neobjeví tento podvod. Jenže lidé na to vždy přišli a vehementně protestovali.
To napomáhalo vyvíjet tlak na vůdce, aby usilovali o více zlata podrobením jiných národů. Lidé si zvykli na život nad poměry a užívali si chléb a hry. Financovat rozhazovačnost podrobováním cizích zemí se tedy jeví být logickou alternativou tvrdší práce a zvyšování produkce.
Poražené národy nepřinesly jen zlato, ale kromě toho i otroky a možnost zdanění národů na dobytých územích se stala popudem k budování impéria. Tato forma vlády nějaký čas fungovala dobře, ale pokles občanské morálky vedl k neochotě produkovat pro sebe. Jelikož zde byl jen omezený počet zemí, které mohly být připraveny o bohatství vždy to nakonec přineslo zánik impéria. Když nemohla získat další zlato, jejich vojenská síla se rozpadla. Za těchto dnů ti, kteří měli zlato, skutečně psali zákony a žili si dobře.
Toto obecné pravidlo se pevně udrželo po celé věky. Když bylo užíváno zlato a zákony na ochranu poctivého obchodování, tvořivé národy prospívaly.
Jakmile bohaté národy – ty s mocnými armádami a zlatem – usilovaly jen o impérium a snadné zbohatnutí k podpoře vlastní prosperity, brzy zmizely v propadlišti dějin.
Dnešní principy jsou stejné, jen postupy docela jiné. Měnou říší už není zlato, ale papírky. Skutečností dneška je: „Ten kdo tiskne peníze, tvoří zákony“ – tedy alespoň zpočátku. Ačkoli už není užíváno zlato, cíle jsou stejné: přinutit cizí země produkovat a vydržovat zemi s vojenskou převahou, kontrolující tiskařské lisy na peníze.
Protože tisk papírových peněz má blízko k dobývání, musí být emitentem mezinárodní měny vždy země s vojenskou silou, skýtající záruku udržení kontroly nad systémem. Toto velkolepé schéma vypadá jako perfektní systém k docílení stálého nadbytku pro zemi, která de facto vydává světovou měnu. Nicméně je zde problém spočívající v tom, že tento systém ničí charakter lidí národa podrobitelů – stejně tak, jako když ještě bylo měnou zlato získávané jinými vítěznými národy. Popudy k úsporám a produkci zakrní, zatímco povzbuzovaná zadluženost vede ke snižování prosperity.
Domácí tlak na inflaci měny přichází od společenských příjemců sociální péče, stejně jako těch, kteří požadují almužnu ke kompenzaci svých potřeb při rostoucím bezpráví na jiných. V obou případech je odmítána osobní odpovědnost za takové působení.
Když jsou papírové peníze odmítnuty nebo když zlato dojde, je po bohatství a politické stabilitě. Země pak musí přejít ze žití nad své možnosti k žití pod svými možnostmi, dokud se hospodářské a politické systémy nepřizpůsobí novým pravidlům – zákonům, které ovšem už nepíší ti, kteří provozovali teď už zrušené tiskařské lisy.
„Dolarová diplomacie“, politika, již zavedli William Howard Taft a jeho státní sekretář Philander C. Knox, byla navržena k zvýšení obchodních investic USA v Latinské Americe a na Dálném východě. McKinley v roce 1898 zosnoval válku proti Španělsku a (Teddy) Roosevelta, logicky vycházejícího z Monroeho doktríny, předcházel Taftův agresivní přístup využití dolaru a diplomatického vlivu k zajištění amerických zahraničích investic. Tento postup získal populární název „dolarová diplomacie“. Smyslem Rooseveltovy změny bylo, že poté jsme mohli naše intervence omlouvat pouhou „domněnkou“, že země našeho zájmu byla politicky nebo finančně závislá na evropské kontrole. Nejenže jsme tvrdili, že na to máme právo, ale bylo dokonce oficiální „povinností“ US vlády chránit naše obchodní zájmy před Evropany.
Tato nová politika přišla v patách diplomacie „dělových člunů“ s koncem 19. století, což znamenalo, že jsme mohli kupovat vliv dříve, než jsme se uchýlili k hrozbě silou. Jakmile „dolarovou diplomacii“ jasně artikuloval William Howard Taft, bylo zaseto sémě amerického impéria. A bylo mu souzeno vyvíjet se v plodné politické půdě země, která zapomněla na svou lásku a respekt k republice odkázané tvůrci Konstituce. Ale nakonec se to skutečně stalo.
Netrvalo dlouho a z dolarové „diplomacie“ se ve druhé polovině 20. století stala dolarová „hegemonie“.
Tento přechod mohl nastat jen po dramatických změnách v peněžní politice a povaze samotného dolaru.
Kongres roku 1913 vytvořil Federální rezervní systém. Mezi tímto datem a rokem 1971 byla podstata zdravé měny systematicky podkopávána. V těchto letech Federální rezervní systém shledal mnohem snadnějším libovolně expandovat peněžní zásobu k financování války či manipulacím v ekonomice bez nějakých větších námitek Kongresu – k prospěchu zájmových skupin, ovlivňujících státní moc.
Dominantní postavení dolaru získalo obrovský impuls k rozvoji po druhé světové válce. Byli jsme ušetřeni zkázy, která postihla mnoho jiných národů a naše pokladny přetékaly světovým zlatem. Jenže svět se nechtěl vrátit k disciplíně zlatého standardu a politici tomu tleskali. Tisk peněz k placení účtů byl mnohem populárnější než daně nebo zbytečné fiskální výdaje. Ve prospěch krátkodobých výhod byla pro příští desetiletí institucionalizována pasivní bilance. Dolar, ztužený v roce 1944 Brettonwoodskou dohodou jako nadřazená světová rezervní měna, nahradil britskou libru. Zásluhou našich politických a vojenských svalů, a protože jsme měli obrovské množství fyzického zlata, svět ochotně přijal dolar – definovaný jako 1/35 zlaté unce – jako světovou rezervní měnu. Říkalo se, že dolar je „stejně dobrý jako zlato“ a převoditelný pro všechny zahraniční ústřední banky v uvedeném poměru. Jen pro americké občany zůstalo vlastnictví zlata nadále ilegálním. Tento zlatý směnečný standard byl ovšem odsouzen k neúspěchu už od počátku.
USA dělaly přesně to, co mnozí předvídali. Tiskly stále větší počet dolarů, pro které nebylo žádné krytí zlatem. Ale svět je nadále spokojeně a bez větších problémů přijímal po více než 25 let – dokud Francouzi a další koncem šedesátých let nepožádali, ať dostojíme slibu vyplatit jednu unci zlata za každých 35 dolarů doručených Ministerstvu financí USA. To mělo za následek ohromný odliv zlata a praktický konec uboze vymyšleného klamného zlatého standardu.
Všechno pak skončilo 15. srpnem 1971, kdy Nixon definitivně uzavřel zlatou přepážku a odmítl vyplatit cokoli z našich zbylých 280 miliónů zlatých uncí. V podstatě jsme tehdy deklarovali platební neschopnost a každému bylo jasné, že za účelem stabilizace trhu musí být vymyšlen jiný peněžní systém.
Tento nově vymyšlený systém překvapivě umožnil, aby USA udržovaly tiskařské lisy světové rezervní měny v činnosti bez omezení – a dokonce i bez nějakého předstírání zlaté konvertibility! Ačkoli tato nová politika byla ještě mnohem mizernější, přesto otevřela dveře k rozšíření dolarové hegemonie…
Svět pochopil, že přišlo něco nového a závratného, když elitní finančníci za mimořádně silné podpory autorit USA, uzavřeli smlouvu s OPEC, zajišťující celosvětový prodej jejich ropy výlučně za US dolary. Dolar, v podstatě „krytý“ ropou, tím ihned získal mimořádné postavení mezi světovými měnami. Oplátkou USA slíbily rozličným na ropu bohatým královstvím v Perském zálivu ochranu proti hrozbě invaze či domácího převratu. Toto nastavení značně pomohlo podnítit radikální islámské hnutí mezi všemi, kteří nelibě nesli náš vliv v této oblasti. Opatření poskytlo dolaru umělou podporu, přinášející Spojeným státům obrovské finanční výhody. Dovolilo nám exportovat naši monetární inflaci prostřednictvím nákupů ropy a dalšího zboží s výraznými slevami, protože vliv dolaru rostl.
Tento post-brettonwoodský systém je ovšem ještě mnohem zranitelnější, než systém z let 1945 až 1971. Ačkoli je spojení dolar/ ropa prospěšné, není zdaleka tak stabilní jako klamný zlatý standard z Bretton Woods. A rozhodně ještě nestabilnější než zlatý standard z konce 19. století.
V sedmdesátých letech se dolar téměř zhroutil, jelikož ceny ropy stoupaly a zlato vyletělo až na 800 dolarů za unci. Od roku 1979 byly k záchraně systému potřebné 21% úrokové sazby. Tlak na dolar v sedmdesátých letech, nehledě na s tím spojené rostoucí výhody, odrážel nezodpovědné rozpočtové schodky a monetární inflaci šedesátých let. Trhy se nedaly oklamat tvrzením L. B. Johnsona, že si „můžeme dovolit obojí – „zbraně i máslo“.
Dolar však byl opět jednou zachráněn, a tím započal věk skutečné dolarové hegemonie, trvající od počátku osmdesátých let až dodnes. Zásluhou mohutné spolupráce s ústředními a mezinárodními komerčními bankami je dolar akceptován, jako by byl zlatý.
Předseda FEDu, Alan Greenspan, při různých příležitostech před Bankovním výborem Sněmovny, reagoval na mé námitky, týkající se změny jeho dříve odlišného názoru na zlato, prohlášeními, že on i ostatní ústřední banky mají k dispozici dolarový systém – čili papírové peníze platící za zlaté. Vždy jsem s ním důrazně nesouhlasil a poukazoval na to, že dosažení takového výkonu by bylo proti staletím ekonomické historie prokazující, že penězi musí být něco, co má reálnou hodnotu. Stavěl se vždy arogantně a sebejistě proti tomu.
V posledních letech se ústřední banky a rozličné finanční instituce, všechny s nezadatelnými zájmy na udržení přijatelného dolarového standardu, netajily s prodejem a půjčováním velkých množství zlata na otevřeném trhu, a to dokonce i tehdy, když klesající ceny zlata vynášely vážné otázky o rozumnosti takové politiky. Nikdy nepřijali fixní cenu zlata, ale jsou zde hojné důkazy toho, že žijí v domnění, že i kdyby cena zlata padla, zůstane víra v trh a jsou pevně přesvědčení, že opravdu dosáhli úžasné přeměny papíru na zlato.
Rostoucí ceny zlata jsou historický indikátor nedůvěry v papírové peníze. Nedávná snaha se příliš nelišila od toho, když americké ministerstvo financí v šedesátých letech, prodávalo unci zlata za 35 dolarů; v rámci pokusu přesvědčit svět, že dolar má skoro stejně dobrý zvuk jako zlato.
Ještě v období deprese bylo jedním z prvních Rooseveltových činů zamezení obchodu se zlatem při jeho volných cenách, které jsou znamením defektního peněžního systému. Tím se vlastnictví zlata stalo pro americké občany ilegálním. Jeho úsilí nakonec limitovaly ekonomické zákony, jako třeba na počátku sedmdesátých let, když se naše Ministerstvo financí a MMF pokusily upevnit cenu zlata tím, že ho vypustily na trh celé tuny, k utlumení entuziasmu těch, kteří v něm hledali bezpečný přístav před klesajícím dolarem poté, když vlastnictví zlata bylo opět legalizováno.
V letech 1980 až 2000 bylo úsilí ošidit trh co se týče tržní hodnoty dolaru opět neúspěšné. V posledních pěti letech se dolar vůči zlatu propadl o více než 50%. Nemůžete si po celou dobu jednoduše tropit žerty ze všech lidí, a to ani pomocí velkých tiskařských strojů a Federálního rezervního systému, vytvářejícího peníze.
Vliv dolaru ovšem vzrůstal při všech nedostatcích nekrytého peněžního systému. Výsledky se jevily jako blahodárné, ale hrubé deformace vestavěné do systému zůstaly. A popravdě řečeno, až příliš úzkostliví washingtonští politici řešili rostoucí problémy bilančními kosmetickými úpravami, přičemž nechápali špatnou výchozí politiku a neuměli se s ní vypořádat. Uchylovali se k protekcionismu, fixaci směnečných kursů, represivním clům, politicky motivovaným sankcím, subvencovali korporace, mezinárodní obchodní management, regulovali ceny a úrokové míry a kontrolovali mzdy, zaujímali supervlastenecké postoje, vyhrožovali použitím síly a dokonce i válčili – to všechno, aby uměle řešili problémy vzniklé v důsledku špatného monetárního a ekonomického systému.
Emitent nekryté rezervní měny zpočátku může dosáhnout ohromného ekonomického prospěchu. Jenže to se nakonec stane pro zemi vydávající světovou měnu hrozbou. V tomto případě jí jsou Spojené státy. Dokud cizí země přijímaly naše dolary za skutečné zboží, byli jsme vpředu. To byla výhoda, kterou mnozí v Kongresu nerozpoznali, když buší do Číny, aby s námi udržovala pozitivní obchodní bilanci. Ale současně to vedlo k ztrátě pracovních příležitostí ve výrobě ve prospěch zámořských trhů, a navíc jsme se stali závislejšími na ostatních a méně soběstační. Cizí země shromažďují naše dolary v důsledku vysoké míry svých úspor a laskavě nám je zapůjčují za nízké úrokové sazby k financování naší nadměrné spotřeby.
Mnohým to snad může připadat jako ohromný kšeft, jenže pouze do doby, která nastane poté, když naše dolary začnou být kvůli znehodnocení přijímány v cizině se stále menším nadšením nebo dokonce odmítány. To může znamenat počátek úplně nové hry a donutí nás zaplatit cenu za předchozí život nad naše možnosti a produkci. Posun v postoji k dolaru již začal, ale nejhorší ještě přijde.
Zdroj: http://www.lewrockwell.com/paul/paul303.html
