Wikipedie praví: "Korupce (latinsky corrumpere = kazit, oslabit, znetvořit, podplatit) … je zneužití postavení, funkce k osobnímu prospěchu – v politice, veřejné správě, hospodářství. Je opakem integrity."
Korupce je tedy definována jako porušování či narušování funkční integrity mnohých, jinak prosperujících stavů, vztahů a vůbec věcí společenských. Morálně a filosoficky vzato, je to však především porušování vlastní cti těch, kdož se na korupci podílejí. Ale … vadí jim to vůbec?
Jestliže chceme najít odpověď, pak musíme mít nejprve jasno, kdy právě toto tvrzení platí a proč. Proč korupce někdy právě těm stejným (nejen) politikům zcela konvenuje a jindy naopak jim vůbec nevyhovuje. Závěr je jednoduchý: Nevyhovuje tehdy, nepřináší-li zisk jim, ale jen „těm druhým“, také zúčastněným v této hře na pravdu a lež. A proč se korupce děje? Protože vždy někomu právě toto jednání soukromě velmi prospívá. Cílem je tudíž zisk a pouze vedlejším produktem toho procesu je stav, který jiným ve stejném levelu této hry jde proti srsti. A důvod? Oni totiž sami z té korupce – a třeba jen právě dnes – žádný momentální užitek nemají. Zkrátka ti druzí těm prvním závidí prospěch.
Stanou se z nich tudíž pro tu danou chvíli papíroví bojovníci proti korupci, i když ve skutečnosti jsou jen bojovníky za stejný zisk. Zisk, který by chtěli mít především oni sami – a jen pro sebe. Jejich „svatý“ boj za odstranění korupce není vůbec bojem za prospěch veřejný, ale jen pouhá závist prospěchu individuálního, který má protivník. Závist, že ten druhý nepoctivým být může a já momentálně nemohu – to pravicového politika vždy ze židle spolehlivě nadzdvihne. Dá rozum, že právě toto a právě takto – to ten náš politik troubit do světa nemůže. Nicméně, má alespoň šanci, (u hloupější části občanstva), že si zvláště před volbami mediálně vylepší svou politicko – charakterovou fasádu. A to se počítá. Pan Radek John a jeho melody boys and girls by mohli vyprávět.
Jak už to bývá, původ současného korupčního stavu je velice prostý. Po dvaceti letech českého neokapitalismu můžeme směle konstatovat, že slovíčka já, můj majetek a můj zisk se stala „ekonomickou“ mantrou současných politických ideologů. Ideologů, kteří vůbec neparadoxně ale naopak zcela programově „jako“ neznají pojmy tunel, podvod, zlodějna, rozkrádání či špinavé peníze. Jejich myšlení primárně vychází jen z teze sobectví. Přestože se tváří coby svatoušci, z jejich činů je jednoznačně vidět, že pouze hrabivost, nepoctivost a nečestný způsob jednání je pro ně jedinou volitelnou cestou ke zdrojům blahobytu. Tvrdí, že jim jde o usilovnou a tvrdou práci pro blahobyt všech, myslí však jen na kravaťácké využití myšlenek a práce druhých a na blahobyt jen ve svém vlastním domě a na svém vlastním účtu. Solidaritu, poctivost a spravedlnost považují za projevy myšlenkové impotence a téměř nechutné osobní slabosti. Přetvářku, bezohlednost a zákeřnost naopak oceňují jako organizační schopnost. Občas si najímají charakterově povolné psychology, aby jim tito pánové pomohli před veřejností zdůvodnit, že je to „jenom“ nutná a nevinná asertivita v zájmu ovčanů. Zato pana profesora Koukolíka obloukem obcházejí. Co kdyby v některém z nich poznal dalšího deprivanta?
Pro normálního poctivého človíčka z toho plyne logický závěr – zvrhlejší měřítko hodnot a ubožejší životní filosofii si snad již nelze ani představit.
Jeden paradox tu však je: Jak ví už i televize NOVA, lidé v byznysu mají sice často velké majetky, ale zároveň i nejeden výhradně privátní problém. Například s lidsky prázdnou vlastní osobností. Chtějí vždy jen dělat to, na co jsou zvyklí – kupovat si sympatie a lásku druhých pomocí bohatství. Nechápou, že donekonečna korumpovat i vlastní rodinu nelze. Často se až infantilně diví, že kompenzování intimních vztahových problémů přepychem nefunguje. Denně hledají důvod, proč při rodinném materiálním dostatku mají problémy se svými partnery a dětmi. Partnery a dětmi, kteří to všechno denně doma vidí a brzy i pilně napodobují. Je přece normální, mít snobské, sobecké a citově povrchní manžely či rodiče, žijící profesionálním pokrytectvím a bezskrupulózním lhaním, které se prezentuje jako láska. Jednoho dne to totiž jejich manželky i děti poznají a nakonec to také přijmou jako svůj morální standard. A začnou být stejní. Jablko nikdy nepadá daleko od stromu. A výhled do budoucna? Až jednou tatínek s maminkou zestárnou, tak stejnou sobeckou mincí jim jejich potomci zaplatí své poučné a „překrásné“ dětství.
Jak je to tedy s tím klasickým „cui bono, cui prodest“ v řeči sympatizantů dnešní pravice?
Vadí skutečně a doopravdy typickému pravičákovi korupce? Obecně lze říci, že „ano – ale“… Vadí mu právě tehdy, jde-li o korupci, která sice nepřináší ani jemu samotnému nějakou podstatnou individuální ztrátu, ale jinému přinese individuální prospěch. Například: Majitel firmy je blízko k zešílení, když zjistí, že jeho ekonomický referent bere úplatky od představitelů jiných firem, aby právě majitele těch druhých firem upřednostnil při zadávání subdodavatelských zakázek. Našemu zaměstnavateli sice vůbec nevadí, že jeho vlastní firma má tak zajištěno na další rok plynulé zásobování výrobními surovinami a polotovary, ale rozčiluje jej, že ten úplatek nedostal on sám, protože jeho manažér přece firmu nevlastní. Všeho-schopný pan majitel musí mít zlost i depresivní pocit zároveň, že ho ještě všeho-schopnější pan zaměstnanec vlastně „okrádá“. Korupci zde podnikatel musí vnímat jako svou vlastní a individuální ztrátu jen proto, že manažéra vyhodit by možná bylo strategicky nerozumné a přitom je nucen snášet ponižující pocit, že vlastně svému zaměstnanci těžce závidí. Řekněme si to upřímně: Kdo nemá Alzheimera, dostal by z toho schizofrenii. Jen si to představme – ten denní nápor na psychiku soudobého českého kapitalisty!
Stejně tak je majitel každé firmy velmi rozčilen, když musí slouhovsky škemrat a podplácet kdejakého úředníka s důležitým razítkem jen proto, aby získal příslib půjčky, změnu v územním plánu, lukrativní zakázku, dotaci či úřední souhlasné rozhodnutí s nějakým svým „podnikatelským záměrem“. Pravičáci vždy velmi horují pro státní outsourcing, ale důležitého vlastního zaměstnance by půjčili cizí firmě jen se zaťatými zuby a ještě jen a pouze tehdy, když by potřebovali udržet svou vlastní firmu nad vodou. Pravičák všem těmto jevům říká korupce a vůbec nechápe, že v systému kapitalismu je přece toto jednání metodou naprosto fundamentální a tudíž i normální. Základní tezí podnikání je přece „optimalizace daní“ a maximalizace současných i budoucích vlastních zisků. A to jakýmkoliv způsobem, který zákon nezakazuje. Ostatně … mladý pán Benda dobře ví, že zákony už beztak právě takové máme a je přece rovněž jasné, že podnikání nikdy nebude provozováním charity pro partnery v byznysu, klienty, či nedejbože i vlastní zaměstnance!
Dá se tedy říci: Mějme politickou odvahu a přiznejme si, že pro jistý lidský druh ve spektru vpravo – pokud jde o korupci – není co řešit. Anebo jinak: Nechá-li se zkorumpovat politik levicový, nemá už právo stát na levici, protože si tím činem pravicově zprivatizoval věc veřejnou na svůj zisk soukromý. Levicová strana, která korupčníka okamžitě nezbaví všech funkcí a ze svých řad jej nevyhodí, stane se stranou nedůvěryhodnou.
Proč tedy politici všech barev tolik korupci kritizují, ale přesto s ní nikdy nic neudělají? Principiální odpověď je velmi jednoduchá: Korupce jim velmi vyhovuje jako systémový nástroj. Nástroj vlastní předvolební agitace – když s ní virtuálně bojují – i nástroj povolební manipulace a moci – když pomocí korupce vládnou a zvětšují bohatství své a svých spřízněných partnerů v rodině, politické straně či v byznysu. A pak je tu ještě ten zlatý hřeb globálního neokapitalismu: Korupční outsourcing privátních firem na uměle vytvořených a přitom zcela zbytečných státních zakázkách! No neberte to, vždyť je to přímo mana nebeská jak pro pány politiky, tak i pro podnikatele! Pak se dá překousnout i sem tam nějaký ten domácí či eurounijní úřednický parazit s důležitým razítkem, či zelená nebo humanistická lobby se svými otravnými návrhy na maření zákonů podporujících války a ještě větší zisky. Zisky do soukromých kapes z bezedného státního finančního pytle. On totiž každý rok vybere stát dost peněz na daních a tak je co utrácet. A když nevybere? Natiskne si další nové dluhopisy, za které „jako“ vykoupí své dluhopisy staré, kterým již končí splatnost. A jede se dál, hvozdem černým, kol temných skal. Odesílatel známých stodvacetitisícových složenek a český finanční mistr světa a okolí v seskoku do vysoké politiky na děravém vojenském padáku, ten přece ví, jak na to.
Pravičák bude sice vždycky tvrdit, že stát nepotřebuje, ale jen opak je pravdou. Okrádat neosobní stát je daleko snazší, než odírat konkrétně nějaké zaměstnance. A když už jsme u těch pracovně-právních vztahů: Odírat zaměstnance svého vlastního státního aparátu – na to však může přijít už jen notorik těsně před deliriem, anebo střízlivý hlupák. Pak se totiž vláda takového státu chová jako mladý pes, který se točí v kruhu a chce sežrat vlastní ocas. A rozčileně se přitom diví, že když nakonec kousne, tak ho to bolí. Ale budiž, já vím. Zkusit se to muselo. Co kdyby to vyšlo?
Ano, a málem bych zapomněl: Jeden druh státu náš pravičák opravdu spolehlivě nepotřebuje – revoluční diktaturu. Tam se totiž za korupci proti státu vždy a okamžitě stavělo ke zdi. A pak se už hned do té zdi střílelo. Skrzevá ty korupčníky. A to pro ně nikdy dobré vůbec nebylo.
