Kradou moji duši

Červenec 03, 2011

Podobně jako většina z vás, i já jsem každý den vystaven množství informací o stavu naší i globální ekonomiky. A stejně jako vy jsem značně frustrován zjištěním, že rozkradené ekonomiky vlastně zachraňují nikoliv viníci (zkorumpovaní politici, nenasytné nadnárodní firmy a banky, které ochotně půjčují i když vědí, že dluh nebude nikdy splacen a oni se tak prostřednictví nucených privatizací dostanou ke státnímu majetku), ale řadoví občané skrze nově schvalované zákony zvyšující DPH, daně, snižující platy atd.

Kypí ve mně hněv, když si uvědomím, že takto získané finanční prostředky budou stejně opět rozkradeny v nikdy nekončících předražených veřejných zakázkách. Kypí ve mně hněv mísící se s bezmocností. Ta je dána jednak tím, že šance cokoliv ovlivnit, je díky čtyřletým volebním mandátům k beztrestnému rozkrádání v podstatě nulová a jednak tím, že trochu znám historii.

Historie je nemilosrdná milenka. Jasně nám ukazuje, že kdykoliv se v minulosti změnil systém vlády, kdykoliv byli vyměněni lidé u moci, bylo jen otázkou času, kdy se vše vrátí do starých kolejí. Ideálně nefungoval otrokářský systém, feudální, kapitalismus, o socialismu ani nemluvě a bezzubá demokracie je na tom podobně. Za celou dobu své historie lidstvo nenašlo společenské uspořádání, které by přineslo skloubení ekonomické prosperity a sociálního státu. Zkusili jsme už všechny systémy a nevím o žádném, který bychom měli v záloze. Zdá se, že stojíme na pokraji, že jsme došli na konec cesty, že všechny možnosti byly vyčerpány.

Uvědomuji si, že v podstatě mohl fungovat dobře jakýkoliv systém, pokud by ti, kteří ho vedli, byli jiní. Je to pouze o lidech. O jejich morálním nastavení.

Jedna moudrá kniha říká, že kořenem všeho zla je láska k penězům. A má pravdu. Je to v nás a proto ať už vymyslíme jakýkoliv systém, vždycky časem zkrachuje, vždycky bude masa těch, kteří budou trpět a strádat a druzí prosperovat. Lidé se nemění. Snad jen zázrakem Božím. Ale Bohem tohoto světa a těch, kteří ho vedou, jsou spíš šustivé papírky. Rád bych udělal cokoliv pro to, aby se společnosti dařilo lépe, aby byla spravedlivější, aby se nekradlo a nerozkrádalo. Ale vím, že vzhledem k výše uvedenému je to utopie. Bere mi to sílu podniknout cokoliv s vírou, že už konečně bude lépe.

Jsem křesťan a jako takový si silně uvědomuji, že to nejcennější co mám, není dům, zlato ani žádný hmotný statek, ale vztah s Bohem a k lidem. Ke všem lidem. Ale jsou lidé, které nemám rád. Jsou to naši politici, kteří kradou a kteří kradou přímo z našich účtů i peněženek.  Ale nejhorší je, že kradou nejen můj majetek, ale rozkrádají i moji duši. Kradou mi moji lásku ke všem lidem, i k nim. A já ztrácím to jediné, na čem nejvíc záleží. Bojím se, že kdybych byl v Řecku, místo ruky ke smíru a ochotě odpustit, bych měl v rukou zápalnou láhev. A to mě děsí, z toho mám strach.

Jak to prožíváte vy? Jak neztratit sílu k zápasu za lepší svět a při tom nesklouznout do propasti hněvu a nenávisti? Jak milovat a zároveň bojovat za změny? Jak nerezignovat a přitom neztratit svoji duši?

Převzato z Umlaufovin

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments