Kritika slov IV

XXIII

PŘÍRODA

Toto slovo se obyčejně klade jako znamenitá protiva všeho rovně střiženého, jednoduchého a průhledného; pro většinu lidí jsou v naprostém rozporu s přírodou nejen například železniční koleje, ale také každá přímka, každá duchová geometrie, každá důsledná idea, každý rovný paprsek ducha. Většina moderní filozofie konstruuje naprostou protivu přírody a intelektu. Nebo zase obecný vkus vytýká modernímu umění, že je geometrické, a tudíž protipřírodní. Tedy příroda je nekonečně individuální, nepravidelná a iracionální; je nejvyšší instancí pro individualizování každého chlupu a pro nevypočítatelnost každého spojení mezi dvěma body. Všechno přímočaré a jednoduché je naprosto umělé, nepřirozené a ohavné. – Kdyby člověk tohoto přírodního vkusu byl postaven před úkol, aby přetvořil svět, představte si, jakou by měl práci. Rozhořčeně by zamítl přímočaré šíření světla a rozhodl by se pro individuální průběh každého paprsku: leť jakkoliv, kázal by mu, jenom ne přímo za nosem; stejně opřel by se kruhovému oběhu planet, rovnoběžníku sil, přímému pádu a nevímčemu ještě; každému pohybu by musel určit nevyzpytatelnou dráhu naprosté individuální rozmanitosti. A teď si myslete, byl-li by takový stvořitel do dneška hotov třeba jen s gravitací! – Pěkně se mluví o nekonečné složitosti přírody; ale pokud příroda pracuje a tvoří, potřebuje jednoduchých, hladkých pravidel; neboť jednoduchost, pravidelnost, přímočarost je zákonem práce. Fyzické zákony, kosmická geometrie jsou jakýsi taylorismus vesmíru; přírodní zákony jsou pracovní ekonomie přírody. Ale jest i morální geometrie. Pravdy jsou jednodušší, přímočařejší a geometričtější než omyly; ctnosti jsou méně složité a geometričtější než hříchy; a dejme tomu bůh sám je přímočařejší než zlý démon. Otázka geometrické jednoduchosti není jen otázka vkusu, nýbrž i morálky.

XXIV

KULTURA

Kultura se obyčejně definuje jako vzdělanost, jako duchovní tvorba, jako říše hodnot nebo tak nějak. Ale v běžném smyslu je kultura něco soustavného a organizovaného na rozdíl ode všeho nahodilého a neorganizovaného. Například nikdo neřekne, že je to kulturní fakt, má-li někdo inspiraci k básničce. Zato však je kulturní fakt, že se v Čechách za rok vytiskne dejme tomu 2 657 publikací nebo o něco víc. Není to kulturní fakt, prohání-li někdo pod hvězdami svou myšlenkovou chiméru, ale je kulturním faktem, že máme tolik a tolik posluchačů filozofie. Sedíš-li na krásné vyhlídce šťasten jako lilie polní, není to kulturní fakt; ale hned se to stane kulturním faktem, činíš-li to jako delegát Společnosti pro Povznesení Znalosti Domoviny. Individuální událost se jaksi vymyká pojmu kultury; je příliš nahodilá, příliš… přírodní. Teprve součet dělá kulturu; ne, teprve průměr dělá kulturu. – Od nějaké doby si vášnivě vážíme své kultury; ale naprosto se neukazuje, že bychom si nějak vášnivěji vážili básniček nebo myšlenek, že bychom se k nim nedočkavěji tlačili a vroucněji se jimi potěšili… A tu mi odpovídá hlas veliký: Jakže! učinili jsme málo pro básničky a myšlenky? Nuže, podáme spěšnou rezoluci: Budiž neprodleně založena 1. vysoká škola pro básničky a myšlenky; 2. ústav pro sbírání a uschovávání básniček a myšlenek; 3. ministerská anketa o básničkách a myšlenkách; 4. – co ještě? – Nic, nic už; dost jsi pracoval, dost jsi se nastaral, ó významný činiteli. Jdi nyní na procházku, mávej rukama, nemysli chvilku na kulturní úkoly; a tu se ti snad přihodí, že cestou uvidíš básničku; myšlenku; květ.

XXV

VŮLE,

jedno z nejdůležitějších slov Moderního kouzelníka čili Malého boska. Vezmi slovo “vůle”, přidruž k němu jiné slovo, zatřepej obojím a pak ukaž: vznikne “Vůle k moci”, “Vůle k vítězství”, “Vůle k dramatu”, “Vůle k víře”, vůle k čemu chceš; v užaslém divákovi tím vyvoláš dojem, že ta moc, to vítězství, to drama, ta víra je už skoro tady, téměř na dosah ruky, že je to vykouzleno mocným zaklínadlem, které jsi pronesl. Toto salónní kouzlo pak sluje Voluntarismus a obestře tě tajemnou mocí; neboť nikdo nepochybuje, že mluvíš-li o Vůli, máš ji sám, a jsi tudíž mužem zázračným. Zázračnost vůle je ta, že nás vítězně přenáší přes citelné nedostatky. Nemáme dramatu, ale máme něco lepšího a hlubšího: Vůli k dramatu. Nejsi vůbec mužem činu, ale máš něco skvělejšího: Vůli k epičnosti. Až nebudeme mít umění, vynajdeme Vůli k umění, jež je filozofičtější než umění samo. V době náhražek je Vůle náhražkou nejdokonalejší. Sám život nahradíme Vůlí k životu, srdce Vůlí k citu, radost Vůlí k radosti, vůli samu Vůlí k chtění, i bude vše více než v pořádku; žádnou vůlí se sice nezrodí ani drama ani moc, ani láska ani hrdinství, ani umění ani život, ale uvažte, oč velkolepěji zní “vůle” než stará záliba! a oč méně zavazuje vůle než “pokus”! a jak sebevědomě se řekne eufemismus “vůle” místo upřímného “non possumus”!

XXVI

PUD

Tohoto slova užívají umělci, když chtějí v sobě označiti a pocítiti jakousi zvláště tajemnou sílu nebo dar. Styděli by se skoro říci, že tohle zkomponovali z důkladného uvážení nebo onohle namalovali podle rozumného plánu. “Tohleto,” řeknou naopak, “ze mne vytrysklo pudově, a tamhleto je také instinktivní projev; umělec vůbec tvoří instinktivně, puzen něčím, co je silnější než on.” Ostatně jsou i takové teorie o umění, jsou i kritikové, kteří neoblomně věří, že umělec tvoří pudem, stejně jako lumek klade pudem vajíčko do hloupé housenky nebo vlaštovka instinktem trefí do Itálie nebo včely z pudu střádají na zimu med. Věřím beze všeho, že lumek, vlaštovka nebo včela dělají pudem všechno, co jim přírodopis nařizuje; ale jakmile by měli tolik lidského rozumu, že by se s námi mohli dorozumět, mluvili by patrně jinak. “My Ichneumonidae,” řekl by asi lumek, “jsme totiž strašně chytrý hmyz; my máme, holenku, takový rozum, že například snášíme svá vajíčka rovnou do housenek.” “A my,” ozvala by se vlaštovka, “máme takový báječný rozhled a důslednost, ano, to je to pravé slovo; když chceme na jih, tak letíme na jih!” “A u nás,” dokončila by včela, “vám platí takový prastarý zákon, že se musí sbírat med; a kdo toho zákona neposlechne, je trubec a blbec, a žádná počestná včela.” – “Ale zvířátka,” namítl by člověk, “vždyť ty všechny kousky děláte ani nevíte proč, z čiročirého pudu…” Tu by se zvířátka urazila a řekla by: “Copak jsme taková hovada? Ty, zrovna ty nevíš, co mluvíš!” – Tato bajka ukazuje, že příroda sama se nechlubí svou metodou, nýbrž svým úspěchem a životní chutí. Obědváte z pudu vyživovacího, nebo proto, že je rozumno se dobře najíst? Oboje je pravdou, ale ještě větší pravda je, že vám to zkrátka chutná. A stejně tak by umělec měl říci: “Tohle jsem udělal, protože jsem i jaksi musel, i rozumně jsem to uvážil; hlavně však se mi to tuze líbilo a doufal jsem v taji srdce, že se to bude líbit také tobě.”

 

Převzato z Karel Čapek on line

Přejít do diskuze k článku