Kritika slov VI

Reklama


XXXIII

ZORNÝ ÚHEL

Zorný úhel je optický vynález podobně jako brejle nebo teleskop, jenomže kouzelnější. Například pod zorným úhlem věčnosti vidíte svět, když se postavíte tak vysoko, abyste se na všechno dívali svrchu; aj, jak je to maličké, aj, jaké hemžení nízko při zemi, jak jsme nade vším a velicí! Anebo pod zorným úhlem dějin uvidíte dnešek, když se postavíte rak obratně, jako by vám jaksi po ničem nic nebylo; ach, vy ostatní, kdybyste jenom věděli, jaká je odtud božská vyhlídka na vaše efemérní činy! Zvláštní rozkošnost zorného úhlu záleží pak v tom, že se pod ním všechno dalece snáze odsuzuje. Pod zorným úhlem lidstva můžete odsoudit nacionalismus; pod zorným úhlem nacionalismu socialismus; pod zorným úhlem socialismu majetek; pod zorným úhlem majetku ideál; pod zorným úhlem ideálu skutečnost a tak dále a zase nazpátek. Stačí vzít vhodný úhel a soud je hotov; vysypete jej ze sama úhlu lehce, vydatně, nesporně; ba, tento úhel je hotový roh moudrosti: přemnoho lidí bere své rozumy vůbec jen z jeho hlubiny. Neboť rozum přemnoha lidí záleží v tom, že posuzují. Avšak je také jiný rozum, jenž neposuzuje, ale dívá se. Sám ten pánbůh, kterým nás strašili v dětství, se jenom dívá a “všechno vidí”, ale posuzování si nechává až na poslední soud. A já věřím, že vidění jest veliká moudrost a že je záslužnější mnohem více vidět než soudit; ba věřím, že čím více kdo vidí, tím méně může soudit a tím méně také touží po tom, aby byl soudcem. Avšak kam běžíš, člověče, se svým zorným úhlem, chceš-li jenom vidět? Zorný úhel není nástroj vidění, nýbrž jen posuzování; otevři dokořán všech tři sta šedesát stupňů duše a slož všechny své úhly; nejsou k ničemu, ale docela k ničemu tam, kde si chceš položit ten nejtěžší a nejvyšší optický úkol: něco vidět.

XXXIV

POUHOST

Tohoto slova užívá se obyčejně v adjektivu “pouhý”, jež znamená v kritické terminologii jakýsi citelný a tajemný nedostatek. Vy například jste “pouhý” intelektualista; nebýti toho, byl byste snad “pouhým” realistou nebo “pouhým” romantikem. V každém případě vám něco schází, patrně vždycky to druhé. Vaše nevíra je “pouhý” materialism, vaše víra “pouhý” dogmatism, a z toho dilematu vás nezachrání ani “pouhá” skepse. Můžete být “pouhým” odborníkem nebo “pouhým” diletantem; co si zvolíte? – Myslete si, že by už Adam v ráji se obrátil nespokojeně k Hospodinu, pravě: “Co jsi to stvořil? Vždyť ve tvém ubohém ráji je kámen pouhým kamenem, tygr pouhým tygrem a lilie polní pouhou lilií polní. A Eva? Pouhá žena. A ty sám? Bůh je pouhý duch.” Tu by se Hospodin zmátl v rozpacích. Teprve po chvilce (po několika tisíciletích) by si vzpomněl, že mohl kverulantovi odpověděti asi toto (bohužel nejlepší odpovědi nám napadají už příliš pozdě): “Adame, Adame! Kámen není pouhý kámen; je to zbraň, mezník, stěna domu, kámen úrazu, budoucí socha – vše, co z něho uděláš. Tygr není pouhý tygr; tygr je mládě, otec, kožišina, lesní bůh nebo dobrodružství v džunglích. Adame, nikde a v ničem nestvořil jsem nějaké pouhosti; všechno je mnohostranné a slibné, plné možnosti a kliček. Adame, vina je ve tvých očích; z mého tygra jsi udělal pouhé zvíře, z mé hmoty pouhý materialism, z mé skutečnosti pouhý realism – ubohý Adame!”

XXXV

PŘEHODNOTITI

Toto slovo znamená nejenom “změniti své hodnocení”, nýbrž také “změniti hodnoty”. Každá hodnota prý závisí na mém soudu; svým souhlasem nebo nesouhlasem, svým zájmem nebo svou lhostejností dávám nebo upírám věcem hodnotu; změnil-li jsem svůj soud o věci, změnil jsem tím hodnotu věci samotné; přehodnotil jsem ji. Můj ty bože, jaká je tohle ošklivá filozofie! Když jsem byl malý kluk, vylezl jsem na každý strom a shledal jsem, že zvláštní hodnota stromů je v tom, že se dá po nich šplhat. Téhle hodnoty dnes už na stromech nenalézám; ale tím přece stromy za mák na hodnotě neztratily, tím ztrácím jenom já; stromy se nezměnily, ale bohužel já jsem se změnil. Tehdy, když jsem se houpal s mrazením rozkoše a hrůzy na nejvyšší větvi (prokrista, kluku, vždyť spadneš!), tehdy jsem si nevážil rozumných lidí; dnes si jich dovedu vážit, získal jsem tím něco (ale ach, není to mrazení rozkoše a hrůzy), změnil jsem se; avšak rozumní lidé se nezměnili a snad už ani nejsou tak úctyhodní jako tehdy, když jsem si jich nevážil. Ve svém životě jsem nic nepřehodnotil, jenom sám jsem se měnil. Hodnota všech věcí nezávisela na tom, jak jsem o nich svrchovaně a svobodně soudil, nýbrž jaký jsem sám byl, jak jsem jich dovedl užívat a co jsem z nich dovedl udělat. Mnoho jsem dovedl, co už nedovedu; utrpěl jsem mnohé ztráty, ale tím utrpěla mnohé ztráty také má tabule hodnot. Mnohému jsem se naučil, čeho jsem dříve nedovedl; rostl-li jsem, rostly také mé hodnoty. A slovo “přehodnotiti” je slovo ošklivé a prázdné. Což jsi něco přehodnotil – pouhým Svobodným Soudem? Buď jsi získal, nebo ztratil, buď jsi zmoudřel, nebo zpitoměl; buď jsi vyrostl, nebo ochabl; ale změnil-lis své hodnoty, něco se s tebou muselo stár. Změna hodnot je tak málo tvým svobodným činem jako první šedivé vlasy, které ti probleskují na skráni. A chceš-li mluviti o přehodnocení, pověz, jak jsi se změnil a co jsi získal.

XXXVI

NEJ…

Jedno z nej…oblíbenějších slov v kritice i životě je superlativ. Napořád můžete číst “největší český básník”, “nejznamenitější dílo naší doby”, “nejlepší humorista” a tak dále, skoro jako v inzerátech “nejlepší lihuprostý nápoj”, “největší závod toho druhu”, “nej…” a ještě “nej…” bez konce. Žijeme ve světě superlativů. Avšak lihuprostý nápoj Alfa nebo Omega může být nejlepší, a přece není dobrý. Největší básník cářství trebizonského nemusí ještě být veliký a největší humorista naší doby nemusí vůbec být dobrý; zkrátka, dobrý je lepší než nejlepší, veliký je větší než největší; a pozitiv je vážnější, absolutnější a závažnější slovo než superlativ. – Chce-li být nějaká žena nejkrásnější ve společnosti, je to ješitná koketa; chce-li být prostě krásná, koná klasické a bohulibé dílo. Chce-li někdo napsat nejlepší český román, dopouští se špinavé konkurence proti nejméně sto padesáti nejlepším českým románům; chce-li však napsati dobrý román, je jeho ctižádost veliká a počestná. Když Leibniz dokazoval, že náš svět je nejlepší ze všech možných, obhájil tím boha velmi pochybně; více by udělal, kdyby provedl (ovšem nemožný) důkaz, že náš svět je dobrý. Nic více než dobrý. Ach, jistě jsme vynalezli superlativy hlavně proto, abychom se kličkou vyhnuli těžkému zkoumání, jsou-li věci dobré, veliké a krásné; mluvíme v superlativech ne proto, že bychom rádi přepínali, nýbrž proto, že nemáme odvahu mluviti v pozitivech.

 

Převzato z Karel Čapek on line

Přejít do diskuze k článku