Ve stejné chvíli, kdy ve Velké Británii a ve Spojených státech přebíral stát pod svůj patronát velkou část tamního bankovního systému, pěly východoevropské politické elity ódy na přednosti anglosaského tržního liberalismu.
Zatímco kapitalistické ekonomiky Západu pod vlivem současné krize opětovně objevují pozitivní stránky státu, ukazují se země východní Evropy jako poslední bašta liberalismu. Rozejít se s jeho ideologií jim podle všeho dělá potíže. Rozhodli se pro něj po roce 1989, když se potřebovali zbavit dědictví bývalého, totalitního režimu. Musíme ovšem rozlišovat mezi stoupenci politického liberalismu (jako např. Václav Havel), pro které liberalismus ztělesňuje v první řadě lidská práva a individuální svobody a jako takový je základem demokracie, a stoupenci ekonomického liberalismu (jako např. Václav Klaus), pro které neviditelná ruka trhu představuje absolutní antitezi vůči plánovanému hospodářství bývalého režimu. Ve snaze omezit svrchovanou moc státu nicméně sledovali společný cíl. Nechápali však, že jinde, jako například ve Francii s její tradicí vášnivého egalitářství, může liberalismus evokovat negativní konotace. Namísto sociálně tržního modelu přijali „šokovou terapii", liberalismus „bez přívlastků". K tomuto rozhodnutí je bezpochyby přiměly předchozí neúspěšné experimenty s třetí cestou a selhání polovičatých pokusů zreformovat socialistický systém: Pražské jaro, maďarské reformy nebo jugoslávský samosprávný socialismus.
V každém případě se až snad na jedinou výjimku Slovinska zemím, které podstoupily rychlé liberální reformy, zdařila transformace lépe než zemím, které se vydaly cestou pozvolných reforem. V posledních deseti letech jejich hospodářství dosahovala dvojnásobných až trojnásobných úrovní růstu, než jaké byly běžné v západní Evropě. Jejich liberalismus tedy nebyl motivován jen ideologicky, ale skrývaly se za ním také pragmatické důvody. Mohli tak lépe využít svých komparativních výhod (nižších mezd a daní, vyšší flexibility atd.). Takzvaná „rovná daň" se stala symbolem liberálních „středoevropských tygrů". Když nemáte kapitál a chcete budovat kapitalismus, jste odkázáni na kapitál, který přijde zvenčí: hospodářství těchto zemí se musí spoléhat na západní investice a na svou integraci do struktur mezinárodního trhu. V situaci krize se nicméně jejich přednosti proměnily ve zranitelnost a slabost.
Liberální model přijaly země střední Evropy a pobaltské státy, nikoliv však země Balkánu nebo bývalé sovětské republiky. Nejradikálněji se s jeho principy ztotožnili Poláci a Češi, kteří vehementně kritizují zásahy státu na zmírnění dopadů krize. Maďarsko, které bylo zpočátku také dosti liberální, v posledních letech poněkud ochablo. To se dá zčásti vysvětlit masivním rozpočtovým deficitem a zbytek má nepochybně na svědomí krize. Zde bychom ale měli rozlišovat o něco jemněji. Vezměme si třeba takové Estonsko a Slovinsko, dvě malé, přibližně srovnatelné země, které slaví ekonomické úspěchy, ačkoliv přijaly zcela rozdílné ekonomické modely. Jsou přibližně stejně velké (1,5 až 2 miliony obyvatel), obě přibližně ve stejném okamžiku opustily bývalé federativní republiky (SSSR a Jugoslávii) a obě jsou ztělesněním úspěšného příběhu ekonomické transformace. Estonsko si zvolilo nejliberálnější model a prezentovalo sebe samo jako evropskou obdobu Hongkongu, jako ideální odbytiště pro investice do nových technologií. Slovinsko zahájilo reformy ještě za bývalého režimu, a nemělo tedy potřebu žádné „šokové terapie". Zvolilo si smíšený model, směsici veřejného sektoru a postupné privatizace provázené pozvolným přísunem zahraničního kapitálu. Přesto se stalo první východoevropskou zemí, která vstoupila do eurozóny, a vykazuje nejvyšší hrubý národní produkt na hlavu mezi novými členskými státy EU.
Existují dva faktory, které vrhají stín na budoucnost liberalismu ve střední Evropě. V pozadí jednoho figurují vnitřní důvody a souvisí se vzestupem populismu: pravicového populismu v Polsku (bratři Kaczynští) a levicového populismu na Slovensku (Fico a jeho koalice s nacionalisty). Jak jedni, tak druzí sázejí na sociální otázky a na nedůvěru vůči elitám, které byly dominantní silou za éry transformace po roce 1989. Druhá výzva přichází zvenčí v podobě krize a opatření na zmírnění jejích dopadů navrhovaných Evropou a Spojenými státy. Východoevropské země zpočátku projevy krize odmítaly vidět, domnívaly se, že se jich nedotkne. Konec konců, když má člověk právě za sebou komunismus, nechce si připustit, že i kapitalismus může mít své neduhy. Tyto země navíc byly krizí zasažené o něco méně, protože nedisponovaly natolik rozvinutým bankovním a finančním systémem, aby se zapletly do obchodů se „substandardními" hypotékami a dalších rafinovaných finančních spekulací.
Stále ještě věří, že adekvátní odpovědí na krizi je držet se dál téhož liberálního receptu. Václav Klaus současnou krizi přirovnal k chřipce, která s lékařskou pomocí trvá týden a bez ní sedm dní… Pokládají snahu státu regulovat trh a záchranná opatření financovaná z veřejných peněz za pouhá protekcionistická alibi. Stěžují si, že po tvrdém socialismu Východu musejí čelit umírněnému socialismu Západu. Ještě nedávno, kdy existovaly dvě Evropy, mohla jejich argumentace někomu znít přijatelně: na jedné straně země staré Evropy upřednostňující spíše sociálně tržní hospodářství a na druhé straně o něco liberálnější země periferie – Velká Británie a východoevropské státy. Krize tento protiklad vymazala a nově definovala. Nejedná se už o konflikt centra a liberální periferie, protože obě země, které sloužily střední Evropě za vzor, Velká Británie a Spojené státy, v současné době masivně intervenují do hospodaření bank, pokud je rovnou nezestátňují. Karty se navzájem promíchaly.
Východoevropští liberálové jsou posledními pravověrnými. Ale ani oni se nedokáží vyhnout krizi a budovat „kapitalismus v jedné zemi", zatímco zbytek světa je jí vydán napospas. Samozřejmě, Česká republika a Slovensko nejsou zatím krizí tak zasažené jako třeba Maďarsko, které se muselo obrátit o pomoc k MMF, nebo Lotyšsko, které momentálně čelí prvnímu velkému protestnímu sociálnímu hnutí ve svých dějinách. Krize ohlašuje konec éry liberalismu, který ve střední Evropě vládl od roku 1989.
Za oběť krize padlo tedy to, co ještě zbývalo z mýtu o liberální střední Evropě. Tváří v tvář krizi se dokonce nabízí otázka, zda něco takového jako střední Evropa ještě vůbec existuje. Setkání zemí Visegrádské skupiny 1. března 2009 potvrdilo, že žádný společný postup neexistuje. Názory se diametrálně rozcházely a každý svým vlastním způsobem vyjadřoval obavu z nové železné opony. Na začátku navrhl maďarský ministerský předseda záchranný plán pro střední Evropu zmítanou krizí ve výši 190 miliard eur. Bez něho bude střední Evropa vystavena riziku politických otřesů a sílících migračních tlaků. „Nemůžeme si dovolit novou železnou oponu," prohlásil Gyurscány. Proti tomuto házení zemí visegrádské čtyřky do jednoho pytle se ihned zvedl protest. Podle slovenského premiéra Fica se snahy pojímat inkriminované země jako jeden celek objevily „poté, co rakouská bankovní sféra začala mít problémy v některých bankách v zemích východní Evropy, a tak vznikl takový dojem, že tu je nějaký zlý Východ a nějaký dobrý Západ". Také Češi odmítli jakékoliv pokusy o regionální přístup ke krizi. „Nechceme žádné nové dělicí čáry," nechal se slyšet premiér Topolánek. Ve jménu snahy odvrátit nové dělení Evropy propukl mezi Čechy a Maďary spor ohledně jednotného postupu středoevropských zemí. „Fakt nejsme Maďaři," oznamoval titulek českého deníku Lidové noviny, zatímco slovenský premiér zabodoval patrně nejpamětihodnějším výrokem na adresu středoevropské solidarity od roku 1989: „Maďaři mají tisíckrát větší problémy než má Slovensko. Dokonce si myslím, že s ohledem na naše členství v eurozóně i Češi a Poláci mají vážnější problémy, než máme my na Slovensku."
[i] Střední Evropa v krizi? Pouhý výmysl západních médií!
Krach liberálního snu o globalizovaném tržním hospodářství, které se obejde bez vládních intervencí, které nebudou sužovat sociální otřesy a které nebude potřebovat žádné regulace, je ve střední Evropě pociťován o to bolestněji, že se jedná o dominantní ideologii posledních dvou desetiletí. Právě zde dělá lidem takové potíže vůbec si přiznat, že také tržní ekonomiku může postihnout krize a že ta mohla mít původ ve Spojených státech, které středoevropským liberálům sloužily za vzor. Tak po „černém pondělí" 15. září 2008 všichni významní ekonomové konstatovali, že se finanční trhy nedokáží regulovat samy. Jednadvacátého srpna minulého roku nesl titulní článek New York Times název „Poslední rozloučení s dogmatem volného trhu". Když si otevřete české noviny z následujícího dne, dočtete se, že premiér Topolánek pronesl plamenný projev, ve kterém Českou republiku označil za šampióna deregulace a v němž prohlásil deregulaci za prioritu českého předsednictví Evropské unie. Ve stejnou chvíli, kdy Robert Reich mluvil o „přeludu deregulace" a kdy dokonce i Alan Greenspan před Kongresem US veřejně připustil, že se mýlil, žádal o odpuštění a dokonce se přimlouval za zestátnění insolventních bank, volal český premiér po „Evropě bez bariér" neboli po odstranění překážek, které stojí v cestě globalizovanému trhu. Ve stejném okamžiku, kdy je svět konfrontován s ekonomickou a finanční krizí, která se nezastaví před žádnými překážkami, volají tedy čeští liberálové po „Evropě bez bariér", po odstranění posledních překážek, které ještě držely na uzdě síly, jež ji rozpoutaly. Poprvé ve svých dějinách čeští liberálové pokulhávají za svým americkým vzorem.
V březnu 2009 maďarský premiér Gyurcsány odstoupil, protože se na zvládnutí hospodářské krize necítil být dostatečně kompetentní. Taková nebývalá přemíra upřímnosti u muže, který v roce 2006 přiznal, že lhal „ráno, v poledne i večer", k ctnostem jeho bývalého českého protějšku Mirka Topolánka rozhodně nepatří, neboť ten ve stejné době přesně věděl, co se má udělat stejně jako čemu bychom se měli vyvarovat. Byl to totiž právě on, kdo 25. března, pouhý den před pádem své vlády, před ohromenými poslanci Evropského parlamentu ve Štrasburku kritizoval politiku prezidenta Obamy, když z titulu své funkce úřadujícího předsedy Evropské unie označil záchranu bank, návrat k protekcionismu a dokonce i masivní vládní pomoc určenou na zotavení hospodářství za „cestu do pekel". Následujícího dne psal deník New York Times: „Předseda Evropské unie charakterizuje americké hospodářské stimuly jako ‚way to hell’". Mluvčí Bílého domu si tento výrok vysvětlil vnitropolitickými problémy, s nimiž se český premiér musel potýkat. To však není celá pravda: v pozadí tohoto výroku figurují ideologické důvody, konkrétně neochvějná víra ve schopnost volného trhu vyřešit všechny problémy, kterou Topolánek stejně jako Klaus odkoukali z americké hospodářské politiky poslední čtvrtiny dvacátého století. Topolánkova prostořekost je proslulá; veřejně například označil návrh evropské ústavy jako „big shit". Skutečnost, že se ale pustil do kritiky amerického prezidenta v předvečer evropské summitu G-20 a Obamovy návštěvy Prahy, bylo přeci jen poněkud překvapivé a šokovalo většinu poslanců Evropského parlamentu, kteří odmítali, že by Topolánek mluvil jménem Evropy. Pátého dubna pak v Praze prezidenta Obamu s manželkou jménem Evropské unie přijal ultraliberální a eurofobní Václav Klaus.
A tak se pádem vlády předčasně ukončené české předsednictví Evropské unie neslo ve znamení směsice ideologické neústupnosti zděděné z komunistické éry a vystřízlivění z představ o Americe. V této souvislosti symbolizuje Obama konec mýtu o Americe coby společnosti a ekonomice bez státu a zároveň zklamání z konce unipolárního světa a politky založené na síle a unilateralismu, ztělesňované předchozí administrativou. Podrážděná reakce českých médií na Obamův pražský projev k otázce nukleárního odzbrojení[ii] přesvědčivě vypovídá o zmatku a zatvrzelosti středoevropských politických elit, posledních sirotků George Bushe a Dicka Chaneyho.
V šedesátých letech běžel v Praze film s názvem „Hudba z Marsu". Dnes, kdy obě tradiční bašty anglosaského liberalismu, USA a Velká Británie, hrají vůdčí roli v procesu zestátňování bank a poskytování hospodářských stimulací cestou masivního čerpání z veřejných prostředků, zní české (a o něco méně pronikavěji i polské) volání po zintenzivnění deregulací a hysterická rétorika o nebezpečí ‚měkkého‘ socialismu přicházejícího ze Západu jako vzdálená ozvěna z konce minulého století, jako hlasy z jiné planety, jako hudba z Marsu.
Autor je politolog. Působí jako ředitel výzkumu na Centre d’Etudes et de Recherches Internationales v Paříži. Článek je převzat z časopisu Transit – Europäische revue.
Převzato z Literárních novin
[i] Hospodářské noviny, 1. 3. 2009.
[ii] Následující citát výstižně ilustruje převládající tón českých médií: „Otázka ovšem je, jestli takoví lidé [jako Obama] nejsou za jistých nepříznivých okolností pro svět nebezpečnější než severokorejský jaderný program." Josef Mlejnek pro ČRo Rádio Česko, 7. 4. 2009.
Pouhý den před pádem své vlády označil český premiér Mirek Topolánek americké hospodářské stimuly jako cestu do pekel.
Zdroj: Czech Free Press!
