Krize funguje?

Bez větší pozornosti prošla minulý týden tato zpráva: „Ministerstvo počítá pro letošní rok s postupným přeléváním úspor ve spotřebu. (…) Lidé tedy budou financovat druhý rok krize z toho, co našetřili dříve, předpokládá stát."   Zní to logicky a snad právě proto ta zpráva nevyvolala větší pozornost, ve skutečnosti má však toto banální sdělení dalekosáhlé následky – neznamená to totiž nic menšího, než že dojde k výraznému oslabení vyjednávací pozice zaměstnanců, kteří budou bez rezerv, které by jim umožnily vytvořit si manévrovací prostor, existenční tísní nuceni přijímat práci za pro ně méně výhodných, či zcela nevýhodných podmínek, zatímco pozice zaměstnavatelů, tedy dnes ve své většině nadnárodního spekulativního kapitálu, bude posílena.

Jak v této situaci bude reagovat stát, od kterého snad někteří očekávají, že zasáhne ve prospěch zaměstnanců a pokusí se posílit jejich vyjednávací pozici, aby zaměstnavatelé nemohli zneužívat jejich tísně? Pro někoho možná překvapivě – podpoří zaměstnavatele. Pokud totiž stát omezí mandatorní výdaje v situaci, kdy zaměstnanci spotřebovávají rezervy, které by jim umožnili být alespoň částečně nezávislí na zaměstnavatelích, akceleruje tím posun nerovnováhy ve vyjednávací pozici ve prospěch zaměstnavatelů.  


Snižování mandatorních výdajů samozřejmě není žádná novinka, je to dlouhodobý a setrvalý cíl, který se ovšem špatně realizuje v dobách konjunktury, kdy se obtížně vysvětluje a špatně se pro něj získává podpora veřejnosti, zatímco v časech krize se jeví jako „rozumné opatření" vyvolané „objektivní nutností" danou „ekonomickou realitou," proti kterému se „nikdo rozumný" nemůže stavět. Krize tak vytváří prostor pro takovou změnu situace, která umožní zajímavé snižování mzdových nákladů, protože dávky sociální podpory zvyšují cenu práce, neboť představují konkurenční nabídku ke mzdě.


Přelévání úspor ve spotřebu má i další, z hlediska velkokapitálu (velkokapitálem rozumím kapitál takové povahy a takového rozsahu, že není příjemcem ceny, ale jejím tvůrcem, není podřízen trhu, ale naopak trh ovládá) zajímavé, efekty.


Předně se do ekonomiky uvolní peníze, které zatím ležely „ladem." Ony samozřejmě tak úplně ladem neležely, byly-li uloženy v bankách či různých fondech, tak s nimi příslušné finanční instituce čile obchodovaly (=spekulovaly), přesto však tyto peníze nebyly jejich a pořád existovala alespoň teoretická povinnost vyplatit je na požádání jejich skutečnému majiteli, což by v situaci, kdy je objem závazků řádově větší, než objem ekonomiky jako celku a o jejich výplatu požádalo více střadatelů („investorů") najednou, představovalo vážné riziko, že banky a investiční společnosti budou muset hrát s otevřenými kartami a přiznat, že nejsou schopny svým závazkům dostát, protože většina jejich aktiv je pouze spekulativních, neboli fiktivních. Krizí a existenčním tlakem vyvolaná nutnost tyto prostředky okamžitě přeměnit ve spotřebu výše zmíněné riziko značně snižuje, protože peníze na jedné straně vyplacené se na straně druhé obratem vrátí ve formě výnosů obchodníků a dalších podnikatelů. Všeobecná praxe úvěrového financování podniků totiž zaručuje, že podniky si nebudou moci takto získané prostředky ponechat, ale budou nuceny je obratem převést zpět to bank.


Další efekt, z pohledu velkokapitálu spíše příjemný vedlejší, než nějak urgentní, spočívá v tom, že přelévání úspor do spotřeby zaručuje, že běžný člověk (zaměstnanec, ale i drobný podnikatel či živnostník) nebude schopen naakumulovat takové množství volného kapitálu, které by mu umožnilo vertikální mobilitu, tedy postup mezi vlastnickou elitu, čili vládnoucí třídu. To by totiž znamenalo, že si více lidí porcuje menšího „medvěda," tedy hodnoty vytvořené těmi, kteří jsou stále nuceni pracovat za mzdu


Nechci zde předkládat nepodložené konspirační teorie o tom, že krize byla vyvolána uměle právě proto, aby mohly být realizovány výše zmiňované efekty (i když jistý podiv nad tím, proč čistě fiktivní ekonomika „globálního finančního kasina" zkolabovala, když nic nebránilo tomu vytvořit další fikce a fikce fikcí a pokračovat vesel dál, močálem černým, kol bílých skal), netvrdím tedy, že zde zmíněné bylo plánováno a krize byla vyvolána cíleně a je někým řízena (i když skutečnost, že ti největší hráči z ní vyšli když ne silnější, tak alespoň neoslabeni, rovněž budí jisté pochybnosti), jsem však toho mínění, že velkokapitál se krizi pokusí v největší možné míře využít ve svůj prospěch.


A bude úspěšný, protože lidé nechtějí vidět, jak vlastnický systém funguje, raději sní svůj „americký sen" a opájejí se iluzí „osobní a ekonomické svobody." Pokud totiž nejsou lidé vykořisťování státem v jeho konkrétních a bezprostředních opatřeních, ale systémem, který je pro ně značně abstraktní a skrytý za mlhou zdánlivé ekonomické a politické plurality, nedokážou správně posoudit ani vlastní roli ve společnosti, natožpak příčiny a důsledky svého postavení. Tato neschopnost, která je v lidech cíleně pěstována, je velmi efektivní ochranou systému a vládnoucí třídy.


Při vhodném uchopení tak krize, která je důkazem chybovosti systému, může posloužit k jeho upevnění.

 

Převzato z blogu Tribun


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku