Pracovala jsem tenkrát, v roce 1993, v redakci deníku Telegraf a připravovala jsem článek pro titulní stranu. Nějak se mi nedařilo. Všechno, co jsem na téma, dohodnuté se šéfredaktorem, napsala, mi připadalo bezútěšně slabé, špatné a nepřesvědčivě formulované. Mělo to být několikáté pokračování série reportáží o podvodech s kalifornskými žížalami na principu letadla. Nakonec jsem se rozhodla, že to risknu a zkusím najít jiné téma. Zalistovala jsem v telefonním seznamu a hledala nějakou, jakoukoli instituci nebo firmu, kde bych se mohla něco zajímavého dozvědět. Zastavila jsem prstem na názvu Oblastní celní úřad, náměstí Svatopluka Čecha. Náhoda? Ale každopádně to byl asi právě tento okamžik, který rozhodl o obsahu mnoha desítek reportáží se společným jmenovatelem. Dovozy nezdaněné nafty, označené jako lehký topný olej.
Vytočila jsem číslo a za necelou hodinu jsem seděla v prostorné kanceláři a pilně zapisovala poznámky o dalších kamionech cigaret, které severomoravští celníci zadrželi a o tom, kolik se dá vydělat na každé krabičce, když není přihlášená k proclení. Nic moc, říkala jsem si v duchu, ale pořád to je lepší než žížaly.
Do kanceláře vstoupil po chvíli další celník. Poznámkový blok si položil na stůl v čele místnosti. Představil se a poslouchal závěr rozhovoru o cigaretách. Když jsme skončili, chtěla jsem se rozloučit a odejít. Muž se ale pohledem domluvil se svým šéfem. Ten se omluvil neodkladným jednáním na jiném pracovišti a odešel. Zároveň s ním odešli dva celníci, kteří mi poskytli informace o zátahu na kamiony s cigaretami. Zůstala jsem v kanceláři s mužem, který tam přišel jako poslední.
„Musím se vám omluvit, že jsem vás zastavil na odchodu. Asi spěcháte zpět do redakce. A vlastně ani nevím, jak mám začít,“ prohlásil.
„Píšete občas dost drsné věci. Máte strach?“
„Strach? Ne, proč a čeho bych se měla bát? Kdybych měla strach, tak ty věci nedělám,“ odpověděla jsem tenkrát s nechápavým úsměvem.
„No, já jsem četl pár vašich věcí a musím říct, že odvahu asi máte.“
„Co na to mám říct?“ běželo mi hlavou.
„Víte, já bych vám chtěl povyprávět něco, co vás asi trochu vyvede z míry. I přes to, co už o různých finančních skandálech víte,“ pokračoval celník, „tohle se asi vymyká všemu, na co jste kdy narazila.“
Uvědomila jsem si v tu chvíli, že ten celník se něčeho bojí, protože mluvil téměř šeptem.
„Víte, tady jde o obchod, při kterém stát přichází o miliardy, možná dokonce o desítky miliard.“
Nevěřila jsem. Dokonce jsem si na chvíli myslela, že se ten muž naproti mně zbláznil.
„A jak k tomu dochází?“ zvolila jsem taktiku zdvořilého a trpělivého posluchače. Bylo ale jasné, že mne okamžitě prokoukl.
Už mne nezdržoval. Vstal a řekl něco jako „No, to je škoda. I vaše, možná. Ale na druhou stranu, třeba vás to rozhodnutí zachrání. Já jsem na vás ale spoléhal. Zdálo se mi, že právě vás to zaujme okamžitě. Jde o dovoz velmi zajímavého zboží. Mají se z něho vybírat daně do státní pokladny, ale nevybírají.“
„No dobře, a státní orgány s tím nic nedělají?“
„Ne. Naopak, všechny instituce, které by to mohly zastavit, to kryjí.“
„Proboha a proč?“
„Protože státní instituce, to je jen pojem, barák, úřad, ale v tom úřadě sedí lidé a ti lidé, aspoň většina z nich, mají rádi peníze, hodně peněz.
„A jaký je princip?“
„Mám to brát tak, že vás to zajímá? Jestli ne, tak to zastavte, protože pak bude pro vás lepší, když budete vědět co nejmíň. To opravdu není žádná pohádka, i když to tak možná bude znít!“
„Tak dobře. O co jde? Kolik mi zabere času zpracování?“
„No o tom bych zatím raději moc nemluvil. Rámcově snad měsíce. Jestli z toho neutečete. A nechci strašit, ale taky jestli ve zdraví přežijete, a jestli přežiju já. Zapálíme si?“
Celník mi nabídl cigaretu. Už ze zvyku jsem sjela pohledem krabičku, jestli je okolkovaná.
„Takže jdete do toho? Objednám kávu, nejspíš pořádný kotel a velký popelník, tohle povídání nebude na půl hodiny.“
Když jsem opouštěla budovu celní správy, byl večer. Šla jsem noční Ostravou jako ve snu. První, co jsem si uvědomila, bylo, že celníkův strach má opodstatnění. Druhý pocit byla nezřízená radost. Jestli se to všechno, co jsem se právě dozvěděla, potvrdí, a této chvíli už jsem nepochybovala, že ano, pak je to případ, který potká jednoho novináře z tisíců a jenom jednou za život.
V duchu jsem třídila myšlenky a přemýšlela, co budu s tím vším dělat. Bylo mi jasné, že především musím ještě teď večer dát na papír přehled toho, co jsem se právě dozvěděla. Popravdě řečeno, nebyla jsem z toho moc moudrá. Celní sazebník a čísla v něm, položky a podpoložky, vysvětlivky a dodatky k vysvětlivkám, to bylo pro mne tenkrát něco jako jazyk obyvatel cizí planety. Přitom to byla alfa a omega všeho, o čem jsme celé ty hodiny mluvili.
Mnohem později mi došlo, co všechno ten muž tenkrát, někdy v polovině roku 1993, riskoval.
Co riskuju já, mi došlo už za pár dnů.
* * *
Mám v hlavě spoustu informací a nevím, co s nimi. Nejlogičtější se mi zdá navštivit policii a zjistit, jestli se dovozy, o kterých se mnou celník hovořil, vyšetřují. A taky někde zjistit, jaké zákony v této oblasti vlastně fungují. Vůbec nic o tom nevím. Trvá to pár hodin než se s policisty domluvím na návštěvě. Nakonec vstupuji do budovy Krajské správy policie v Ostravě. V místnosti přeplněné papíry a nejrůznějším nábytkem na mě čekají tři muži. Schůzka trvá asi čtyři hodiny. Před sebou mám položený magnetofon, který je mi ale úplně k ničemu, protože všechno, co v místnosti zazní, je vysloveno šeptem. Šepot je vůbec nejcharakterističtější projev všech, kteří přišli tenkrát s nezdaněnou motorovou naftou neboli LTO do styku a hovořili se mnou o tom. Vlastně šeptali. Všichni. I policisté. Chvílemi mám pocit, že musím prolomit spikleneckou atmosféru, která v místnosti vládne. Nedaří se mi to. Během rozhovoru, který byl z mého pohledu o ničem, vstupuje do místnosti ředitel KS PČR Jan Varga. Zjišťuje, o co se zajímám a jednoho z policistů odvádí s sebou pryč. Když se policista asi po čtvrthodině vrací, je jasné, že moje návštěva brzy skončí. Ostatním dává najevo, že bychom měli končit.
Opouštím místnost o nic moudřejší než jsem do ní vstoupila. Hledám vysvětlení pro to, proč všichni pořád šeptají. Napadá mě jenom, že se asi taky něčeho bojí. Z útržků zachycených na magnetofon si později ověřuji, že toho ale věděli minimum. Anebo věděli, ale neřekli. Vycházím z budovy krajské správy a chcí namířit ke svému autu, které mám zaparkované na protější straně ulice. Ze zvyku se podívám nejprve doleva, jestli něco nejede. Ve vzdálenosti několika desítek metrů stojí švestkově modrý favorit. Nový lak svítí na dálku. Sedí v něm tři muži. Vstupuji do vozovky bez nejmenšího pocitu ohrožení. Udělám tři, čtyři kroky a když otočím hlavu vlevo, vidím, jak se na mě řítí. První, co mně bleskne hlavou, je pro mne neuvěřitelná rychlost, kterou to auto během několika vteřin vyvinulo. To mě ještě nenapadlo, že skončím pod jeho koly. Vzápětí přichází náraz …
Knihu Krvavé oleje si můžete objednat zde
