Krvavé oleje: Můj přítel vrah

Jsem v kontaktu s policií už pár měsíců. Vím, že se blíží den D, který změní můj život. Úplně od základu a na léta. Budou to léta, která strávím v kriminále. O důvodech, které mne přivedly k rozhodnutí přihlásit se na policii, zatím mluvit nebudu. Kdybych ale tenhle krok neudělal, bylo by ze mne časem chodící monstrum. Nic víc a nic míň.


Do kriminálu půjdou na dlouho a s největší pravděpodobně i ti, kteří se, stejně jako tenkrát já, pasovali do role polobohů. Na rozdíl ode mne o tom, co je čeká, zatím nevědí. Byl jsem, stejně jako stovky dalších, součástí asi nejmonstróznějšího podvodu. Obchodů, které provázely miliardové zisky pro některé a jiné stály život.


Vratislav Kutal a Milan Šišma. Než se objevily vraždy, byli pro mne bohy. Přání jsem jim téměř odečítal z tváří, ještě než je vyslovili. Pro mne byli jako jeden. Nebylo nic, co bych pro ně neudělal. Musel jsem si stát za každým svým slovem.


Vlastně teprve v okamžiku, kdy jsem se dostal do kontaktu s policií, jsem udělal samostatný krok, který mne od závislosti na nich osvobodil. Paradoxně to bylo po několika létech moje první úplně svobodné rozhodnutí. Rozhodnutí, pro které jsem nepotřeboval jejich požehnání. Proč jsem se tak rozhodl? K tomu se ještě dostanu.


Tahle vazba s lidmi kolem olejů bude až do konce života, z toho se nedá utéct. Já jsem spadal pod severomoravskou větev. O existenci ostatních větví jsem samozřejmě věděl a znal jsem taky řadu lidí, kteří v nich existovali. Centrem větve, pro kterou jsem pracoval, byli Vratislav Kutal a Milan Šišma. Když mi nabídli účast na obchodech s LTO, netušil jsem, co mne čeká. Viděl jsem peníze. Stejně jako stovky dalších, kteří s tím obchodem přišli do styku. Ti měli štěstí. Na rozdíl ode mne si je ti nad nimi nevybrali jako prostředníky pro vybírání peněz a později také jako prostředníky pro odstraňování nepohodlných lidí. Ti „nade mnou“ si vybrali mne. A já jsem se nebránil. A někde v sobě jsem musel mít dispozice k tomu, co jsem potom dělal. Nelíbí se mi to, ale někde tam byly.


Nevím, kde se to ve mně vzalo. Mně to připadá jako bych od třiceti let začal žít život někoho jiného. Začal jsem jinak přemýšlet, začal jsem vyznávat jiné hodnoty. To, co bylo dřív, ne že bych úplně zahodil, ale někam jsem to zasunul. Rodinu jsem odsunul, děti jsem odsunul. Přišlo to postupně a bylo to o penězích. O tom, jaký vliv na mne měly. Tak, jak jsem měl víc a víc peněz, byl jsem schopen a ochoten jít do větších a větších ničemností. Prostě až do určitého momentu mně nevadilo, co jsem dělal. Dokázal jsem to dokonale vytěsnit ze svého myšlení. Oddělit od všeho ostatního.


Když dnes o tom přemýšlím, určitě to ovlivnilo vědomí, že jedině olejáři byli ze všech zločineckých skupin v této zemi kasta sama pro sebe. Olejáři byli chráněni zákony. Ty jim umožňovaly, aby z nafty nemuseli odvádět daně jen proto, že jí říkají lehký topný olej. Ničeho se nemuseli bát. Vlaky, auta, autobusy, zemědělská technika, to všechno bude dnes a denně potřebovat pohonné hmoty.


Byl to nejrychlejší a nejbohatší kšeft, který se už nikdy nebude opakovat. Podle mých zkušeností a informací to umožnil stát na určitou dobu, aby „se vydělaly peníze a aby se dostaly jen do některých rukou“. Konec konců právě tenkrát běžely v televizi všechny ty seriály Dynastie, Dallas se stovkami pokračování. Všechny byly o multimilionářích, všechny byly o naftě. A pokud budou natočené, jako že budou, další filmy z prostředí hodně bohatých lidí, určitě z nich hodně velká část bude z prostředí, kde peníze byly získány z nafty.


Kdybych ukázal na lidi, kteří ty obchody s naftou dělali, lidi, kteří dnes chodí v dokonale ušitých oblecích, sněhobílých košilích a ukazují, jak čisté ruce mají, bylo by všem, kteří o topných olejích nic netušili, na zvracení. Chtějí zapomenout na minulost. Už podnikají v jiných sférách a strašně chtějí zapomenout na to, že tyhle prachy byly vydělány také krví, takže ta krev se může kdykoliv objevit znovu. Jednoho dne v tom novém podnikání se jim někdo postaví do cesty, třeba za dalších pět let. A oni se rozhodnou ho odstranit jenom proto, že ten člověk ví, jak přišli k prvním penězům. A v té nové branži, ve které právě podnikají, se budou cítit ohroženi. Můžou se otevřít případy, které spaly třeba deset let. Těch neobjasněných vražd v olejích je ještě hodně. Vražda je nepromlčitelná, jak mi před časem zdůraznil Kutal, když mi vysvětloval, proč se nemůžu vrátit ze zahraničí domů. A zase budou v ohrožení další lidé. Vlastně to může spustit řetězovou reakci. Vím, že to nikdy neskončí. Z olejů se se zdravou kůží vystoupit nedá.


Ti, co jsou teď u moci, se nějak dostali k penězům, a žádný z nich nechce, aby se vědělo jak. Ale navzájem to o sobě většinou vědí. Vědí taky, jak se dostali k penězům ti před nimi. A vědí, že když nepotopí ty, kteří byli před nimi, tak oni jim dají pokoj a klid na to, aby se teďka zase napakovali ti noví. Je to divadlo, je to divadlo pro lidi. Tenkrát se tady objevily miliony přenášené v igelitkách. Nikomu to nevadilo. Naopak. Byl to zvláštní fenomén té doby. Igelitka a v ní třeba deset milionů. Ty miliony v igelitkách se dávaly třeba za to, že někdo přimhouřil oko. Na tom obchodě se ten člověk nemusel přímo podílet, ale stačilo, že věděl. A věděl taky, že když bude tiše, někdo mu přihraje třeba zajímavou privatizaci. Pochybuji o tom, že by některý z nich promluvil. Je to všechno tak provázané, že by se museli utopit navzájem, a to neudělají. Důkazy na to, o čem mluvím, existují, jen by je musel chtít někdo najít.


Já jsem nebyl v té době tak naivní, aby se mi rozklepala kolena, když uvidím manželku některého z ministrů. Viděl jsem, co peníze dokážou udělat i s nimi. Setkával jsem se s nimi a miliony v igelitkách nosily i ony. Pro mne, jestli má manžela ministra, nebylo podstatné. Podstatné bylo, že dokázala prodat zboží a zaplatit za ně. Pan ministr by to určitě dělal sám a rád, ale nemohl, bylo by ho vídět. On tam musel místo sebe někoho nastrčit. Byl by přece blázen, když viděl, že se tenhle obchod odehrává za dveřmi, za které není vidět, a věděl, kolik se tam točí peněz, aby se na tom nepřiživil. Jaký mohl mít zaájem na tom, aby se ty obchody zastavily!? Myslím si, že žádný, spíš naopak. Takže bylo třeba odkládat ve vládě nebo v parlamentu návrhy, kterými by se to mělo zdanit, barvit nebo ošetřit jinak, zkrátka to zastavit. Díky tomu byly ty zákony takové, jaké byly, až do poloviny roku 1996. Už nějakou dobu předtím se hovořilo, že je na čase obchody utlumit. Postupně si olejáři řekli, že jdou od toho pryč, „po nás potopa“, a z těch větví, které byly jako chobotnice roztaženy přes celou republiku, se začali stahovat. Tělem té chobotnice byl Chemapol.


Každá z těch větví byla sama za sebe, ale když bylo potřeba, tak mezi sebou spolupracovaly. Pokud se v jedné větvi nashromáždilo víc nafty, než na kterou byl odbyt, pokud nebyl někdo, kdy by mohl okamžitě zaplatit, tak jiná větev to vzala. Anebo když zboží chybělo, druhá větev dala svoje. Takhle si větve pomáhaly.


Do téhle branže se normální člověk nedostal. To musel mít velmi dobré doporučení nebo hodně velké známosti. V roce 1993, možná 1994 se začalo o olejích psát. A začalo být jasné, že se ten „kšeft století“ chystá ke konci. V obchodech s nezdaněnou naftou nejela jen spousta vysoce postavených lidí, totéž se dá říct i o některých složkách anebo aspoň o lidech, kteří do nich patřili – policie, finanční úřady (například zaměstnanci FÚ pracovali pro olejáře jako účetní), celníci, nádražáci, tehdejší ČSAD …


Když jsem začal tohle dělat v devadesátém druhém roce, nevěděl jsem, jak daleko to půjde, ale tohle se bude se mnou táhnout do té doby, než umřu, jestli to bude sešlostí věkem nebo nějak jinak, to už je jedno. Pořád to bude ve mně. Já jsem udělal to, že jsem vypovídal proti lidem, kteří mi to nikdy nezapomenou. Svým způsobem jsou stejní jako já. Taky bych jim to nikdy neodpustil, být na jejich místě. A v těch lidech to je. Z jakéhokoliv pohledu. Byla by to pěkná knížka, ale tohle je realita, tvrdá realita.


Mám před sebou posledních pár měsíců na svobodě, možná už taky jen týdnů. Kterýkoli z těch dnů, kdy ještě budu venku, budu v obrovském pokušení nechat to všechno za sebou a zmizet někam na druhý konec světa. Já jsem si ale slíbil, že všechno dotáhnu až do konce. A dodržím to.

 

Knihu krvavé oleje si můžete objednat zde

 

Krvavé oleje: Jak to začalo

 

Rozhovor s Janou Lorencovou

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments