Na Mírově…
Ahoj Jani,
posílám Ti zase jedno malé zamyšlení. Třeba se Ti bude líbit. Ptala ses, jestli mě někdy napadlo, že skončím tady na Mírově. Nenapadlo. Stejně jako mě nenapadla spousta jiných věcí.
Ptala ses mě před časem, jak jsem se cítil "po tom". Jani, tohle je věc, na kterou jsem neodpověděl zatím nikomu. Psycholog popsal moji výpověď, že je to prosté shrnutí věcných faktů, a ne citových prožitků. Ale já vím, že jednou Ti na to budu umět odpovědět jinak a taky sám sobě.
Dost často jsi mi psala, abych Ti popisoval vnitřní pocity. Tak to je jedna z věcí, co mi půjde moc špatně. Ale snažit se o to budu.
Kdybych si musel vybrat jiné jméno, asi bych si vybral Martin Zabloudil. Nebo vlastně ne. Ale asi bych si tak nějakou dobu měl říkat. V mém životě bylo hodně lží. Vlastně v posledních létech byl můj život jedna velká lež. Tak co sejde na tom, jestli budu lhát ještě jednou. Taky bych se mohl jmenovat Josef Novák nebo Petr Otřísal. Ale líbí se mi Martin Zabloudil.
Tato lež je nejnevinnější z těch, kterých jsem se dopustil. Navíc má svou logiku. I vrazi mají rodiny, i oni mají své blízké, i oni mívají své partnerky. I oni mají děti. Ti, kteří mě znají, budou stejně vědět, jak se jmenuji ve skutečnosti a moje rodina si stejně ještě jednou prožije martyrium, kterým si prošla za poslední léta už několikrát. Díky mně.
Někdy si prohlížím pozorně svoje ruce. Je to zvláštní, ale právě pohled na ně mne nejčastěji vrací do let, o kterých budu psát. Do let, kdy jsem si je ušpinil. Od olejů, od krve i od peněz.
Zpočátku obchod jako kterýkoli jiný na začátku devadesátých let. Krátce na to první milion, který patřil jen a jen mně. A taky stovky milionů, které mi nepatřily. Ty jsem zinkasoval a předával svým bossům. A potom krev. A znova oleje, peníze a znova krev.
Tolikrát jsem tu věznici vídal zvenčí. Tolikrát jsem kolem ní projížděl. Z okresní silnice z Mohelnice do Šumperka je vidět. Majestátné zdi středověkého hradu mne přitahovaly přímo magicky, jednou jsem málem kvůli tomu pohledu naboural. Zapadalo slunce a obrysy Mírova mne upoutaly natolik, že jsem skončil v oraništi.
Nepídím se po osudech spoluvězňů. Ale stejně si myslím, že bych mezi nimi nenašel ani jediného, který se za zdmi tohoto hradu ocitnul sám, z vlastního rozhodnutí. Po pečlivé přípravě, po pečlivém zvážení všech pro a proti. Ano, byla to moje vlastní volba. Mé rozhodnutí. Léta, která zde strávím, mi vyměřil soud, ale mí vyšetřovatelé, státní zástupci i soudci vědí stejně jako já, že bez toho, že jsem se tak rozhodl já sám, by mne nikdy neodsoudili.
O řadě věcí přemýšlím a vnímám je dnes docela jinak než dřív. Řadu z nich bych neudělal nikdy, jiné bych udělal jinak. Ale možná bych udělal ještě jiné, na které předtím prostě jen nedošlo. Kdo ví. Pořád mám v hlavě daleko víc otázek než odpovědí. Ne některé najdu možná odpověď při psaní těchto řádků.
Knihu Krvavé oleje si můžete objednat zde
Krvavé oleje: Policista Vratislav Kutal
Krvavé oleje: Rozhovor z Mírova
