Krvavé oleje: Rozhovor z Mírova

Reklama


Podívej se. ty se mě třeba ptáš, proč – když vím o těch politicích – přoč po nich nejdu. Proč toho nevyužije Kutal, když má známý? On je používal a využíval, zná je mnohem líp než já. Já jsem ho většinou jen na ty schůzky doprovázel. A taky mně napadlo, že Kutal je možná nepoužil doteď, protože se bojí. Zatím nejmenoval, o koho jde, zatímco já už jsem o ledaskom mluvil.


O celé té kauze, když už tomu říkáš kauza, se dá hovořit z mnoha pohledů. Vozily to sem firmy ze zahraničí, třeba z Rakouska firma AWT Vídeň. Ty daňové systémy jsou nastaveny tak, že je v podstatě vždycky na české straně, nebo ještě líp na straně, na kterou se zboží doveze, jak si to zdaní.


Rakušany nebo Němce ani Maďary nemuselo zajímat, pod jakým označením tu naftu vyvážejí na naše území. Složení odpovídalo jak naftě, tak LTO a bylo na naší straně, jaká daň se na to uvalí, jestli za naftu nebo za olej. A jak říkám, všichni věděli, že snad litr z toho nevyletěl komínem, že to všechno byla nafta, a přesto naše strana svým způsobem vlastně zajistila, že to bude zdaňováno jako LTO.


Kdyby to tak nebylo, tak by si tady mohli čeští olejáři dělat bábovičky z něčeho úplně jinýho.


Dobře, když to ale věděli Rakušané, proč na to českou stranu neupozornili?


Jednou Mladá fronta zveřejnila opis z rakouských novin z devadesátýho čtvrtýho roku. Byl to rozhovor s pracovníkem tehdejší rakouské vlády, kde je položena řečnická otázka, proč si česká strana kupuje naftu a nechává ji deklarovat jako topný olej. Jestli si dobře pamatuju, byla tam odvolávka na německý Ingolstadt.


Muselo to být někdy na začátku roku 1995. Tenkrát jsem ještě převážel Holýmu z Česka do Rakouska a z Rakouska do Česka peníze. Holý měl jako oficiální bydliště Vídeň a já jsem vždycky dostal příkaz stůj v tolik a v tolik u silnice pod cedulí Vídeň. Na výjezdu tam a tam. A tak jsem tam stál. Buďto jsem si přilepil na sebe tašku se šilinkama nebo jsem to schoval někam do auta.


Většinou se to odehrávalo před Vídní. U značek Vídeň. Při prvních dvou jízdách jsem byl zasvěcen do toho, jak se to bude praktikovat dál.


Pořád toho máš v hlavě ještě spoustu, o čem nikdo neví. Dokud to tak bude, pořád bude důvod, aby tě někdo umlčel.


Myslíš? Zatím je kolem mě klid. Nikdo mě nekontaktuje a jak to tak vypadá, spoustu věcí si pro sebe nechává i Kutal. Tam jsou skutečně dvě vysvětlení. Buďto ještě nenastal čas, anebo to druhý, bojí se. A podle mě vyhrává to druhý, že se bojí. Kdo by se za něj teďka postavil? Je odsouzenej za vraždu. Kdo by si pro něho pálil prsty? A myslím si, že má i strach z toho, že by ho taky někdo mohl nechat zabít. Je si toho vědom. Navíc, on toho ví hodně i z jiných sfér, než o kterých mluvíme my dva spolu. Šišma, ten toho moc využít nemůže, on ty lidi zná, ale vždycky jenom seděl a poslouchal.


Úplně popravdě řeknu jednu věc. Směřuješ někam, kde se mně vůbec nelíbí. Jdeš moc vysoko, chceš vědět moc. Chceš vědět tolik, že tě to může stát krk. A ty to pořád podceňuješ. Bereš to pořád jako řeč se mluví, voda teče, ale já ti ručím za to, že se tě někdo bude snažit zastavit. A i když budeme ve formulacích sebeopatrnější, pamatuj si, že nás za to, co v té knížce uvedeme, stejně zažalují. A možná nejenom oni. A možná nejenom zažalují.


"Oni" mě zažalovali už několikrát. Někdy mi jenom vyhrožovali žalobou, třeba když jsem zveřejnila roli paní Blanky Dybové v dceřinné společnosti AWT Vídeň – 1. moravský zemědělský investiční fond a.s. v Brně. Paní Dybová totiž ve firmě AWT Vídeň s další pobočkou v Praze vystupovala jako starší právní poradce a v brněnské pobočce jako statutární orgán. Po paní Blance Dybové se stejné společnosti v květnu 1994 se jako zmocněný zástupce AWT Vídeň – 1. moravský zemědělský investiční fond objevuje Vladimír Uhde. Pokud by byly vyšetřeny mezinárodní souvislosti, například mezi firmou AWT Vídeň a firmou Mineralkontor Zürich, zjistila by se vazba na Maďarsko.


Myslíš si, že ty oleje byly absolutně největší "kšeft", pokud jde o vydělané peníze?


Rum, pakatel. Cigarety? Pakatel. Úplně jednoduše, začala revoluce, začala privatizace a na privatizaci byly třeba prachy. A až se všechno zprivatizovalo a začala velká privatizace, tak se začaly prachy legalizovat přes banky a aby se to všechno zašmírovalo, tak banky začaly krachovat. Cigarety podle mě byly spíš jenom takový odklon, aby se mělo o čem mluvit. Ty největší prachy byly v olejích. To bylo gro a to ostatní byla jenom taková omáčka, aby ti zbohatlíci byli vidět taky z něčeho jiného, třeba z cigaret.


Je to divné. Opravdu to vypadá tak, že ty oleje měly zůstat v klidu a pod pokličkou napořád.


Oleje a olejáři byli po celou dobu v klidu, vlastně jsou až podnes. Nikdy se nepralo do olejů tak silně jak třeba do cigaret nebo jak do rumu, nikdy to nešlo tak daleko, aby se skutečně začalo kolem olejů vyšetřovat…


…Kdy ses dozvěděl, že tě nechají zabít?


To souvisí s tou pauzou. Původně jsem měl být v cizině pár dnů nebo týdnů. Pak to byl rok, dva a já jsem pořád ještě věřil Kutalovi, že zájem policie o mě nepolevil, ale že to je v souvislosti s vraždami. Pokud jde o obchody s LTO, takže bych se mohl kdykoli vrátit, ty že vyšetřovány nejsou. A nebudou. Ale pořád dokola mi říkali, že se vracet nemám, že mám zůstat venku.


To byla ta doba, kdy za mnou přijel Pavel Straka a řekl mi, že mu Kutal se Šišmou nabídli patnáct milionů, když mě zavraždí. To byl jeden z největších šoků v mém životě, najednou se celé moje myšlení začalo ubírat jiným směrem. A pomalu mi začaly docházet i další věci.


Pavel za mnou přijel v době, kdy mě přestali vyplácet. Bral jsem ho jako velmi blízkého člověka. Přijel za mnou do Itálie, aby mi řekl, že mě má zabít. Řekl mi, že důkazem toho, že to udělal, měly být moje hodinky, prsten nebo řetěz. Zkrátka něco z toho, co jsem nosil. Prostě takový věci, který jsem měl jenom já a který bych nikdy nedal dobrovolně z ruky. Třeba osobní věci dělaný na zakázku.


A to pro tebe byl šok? Vždyť jsi dost dobře věděl, jak to chodí?


Jenomže mně tenkrát došlo, co se vlastně stalo, tím, že jsem odjel. Předtím mně to jaksi nedocházelo. Teprve když mi Pavel řekl, na co si ho najali, a že mu dali na ruku dvě stě tisíc zálohu, uvědomil jsem si, jaké nebezpečí pro ně představuje můj návrat. Dokud jsem byl venku, mohli být klidní, ale kdybych se chtěl vrátit s tím vším, co jsem měl v hlavě, znamenal bych pro ně smrtelné nebezpečí. Do té doby mohli říkat: my jsme neutekli, my jsme čistí. My jsme tady byli, ale on utekl, on měl důvod zmizet.


Uvědomil jsem si, že opravdu mají zájem na tom, abych byl ticho už napořád. Bylo to jedno s druhým. Začal jsem si skládat střípky z věcí, kterým jsem předtím nepřikládal váhu. Nebo jsem to nebezpečí snad někde v podvědomí cítil, ale nepřipouštěl jsem si, že by to mohla být pravda. Já jsem jim opravdu byl absolutně oddaný a oni to věděli…


Knihu Krvavé oleje si můžete objednat zde

Rozhovor s Janou Lorencovou

Krvavé oleje: Jak to začalo

Krvavé oleje: Můj přítel vrah


Krvavé oleje: Policista Vratislav Kutal

 


Přejít do diskuze k článku