Jsi naštvaný, jsi frustrovaný, jsi zmatený, připadáš si bezmocný a tak si oholíš hlavu, na prsa si vytetuješ hákenkrojc a najednou je všechno v cajku. Najednou jsi king. Něco znamenáš, někam patříš. Svět dává smysl, znáš příčiny, už víš, že za to můžou negři a židáci a další přistěhovalecká verbež, která na tobě a celé bílé Americe jen parazituje. Máš odpovědi a máš řešení.
Tedy alespoň do doby, než sejmeš dva negry, co ti kradou káru, a skončíš v lochu, kde najednou zjistíš, že jestli jsi venku byl těžkej frajer, vevnitř jsi jen hovno druhé kategorie. A když si pak z tebe banda stejně bílejch a stejně potetovanejch řízků udělá mámu a ruka, která ti pomůže vstát, je černá, začneš se na věci dívat jinak. Vrátíš se a chceš žít jinak, už si nejsi tak jistý, že by nacismus mohl něco vyřešit a chceš přes svýma chybama uchránit svýho mladšího bráchu, který jde v tvých stopách. A když to vypadá, že už konečně pochopil, co mu chceš říct, tak ho na ve škole na hajzlíku rozstřílí na sračky nějaké černé hovado… A tady americký film Kult hákového kříže končí.
Nikdo už se nedozví, jestli se hlavní hrdina (ikonický Edward Norton) vrátí ke své „bílé armádě“ a bratra pomstí, nebo jestli si připustí, že problém může být i jinde, v té krásné bílé Americe s její kulturou zbraní a násilí, kde je ústavou zaručeno právo nosit zbraň, ale už ne právo na zdravotní péči.
Kult hákového kříže je sice patnáct let starý americký film, ale je děsivě nadčasový a nadnárodní, protože nacismus – respektive jeho potřeba (sic!) – je vždy a všude stejný a stejně svůdný. V Americe před patnácti lety jako v Evropě dnes. Argumenty, které hlavní hrdina káže jsou tak povědomé! Stejné jsou k slyšení v českých diskusích, když dojde na Romy nebo muslimy. Stejná nenávist, stejná argumentace, stejná pseudořešení. Síla, jednota, nerovnost, agrese z frustrace – to všechno tu máme i dnes. V Řecku, ve Francii, ve Švédsku, v Německu, v Rusku, v Česku… ne, nacismus ještě zdaleka není minulost, je to živá přítomnost, a jestli nebudou sociální problémy moderních západních společností řešeny, může se snadno stát i budoucností. Kdyby nic jiného, jeho uhrančivá vizuální stránka, Kultem hákového kříže tak dobře podaná, bude vždy atraktivní berličkou identity.
Škoda, že je apel Kultu hákového kříže rozmělněn instantním humanistickým patosem, ve kterém jeho varování nevyznívá tak nekompromisně, jak by bylo třeba, a ve kterém se kvůli jeho polopatičnosti trochu ztrácí základní poselství: nenávist ničí především toho, kdo nenávidí.
Převzato z blogu Tribun
