Září 28, 2010
MOSKVA – Rozhodnutí ruského prezidenta Dmitrije Medveděva sesadit z funkce dlouholetého moskevského starostu Jurije Lužkova je nejráznější krok, jaký prezident během svého funkčního období udělal. Opravdu jde o součást jeho snahy o modernizaci Ruska, anebo spíše o součást rýsující se mocenské hry se skutečným vládcem Moskvy, premiérem Vladimirem Putinem?
Anatolij Čubajs, otec ruské privatizace v 90. letech a současný šéf ruského nanotechnologického konglomerátu RosNano, nedávno připustil, že vyhlídky politické modernizace v Rusku jsou chmurné. „Dnes pro ni neexistuje poptávka,“ uvedl. „Taková poptávka vyžaduje existenci společenské skupiny, která ji bude prosazovat.“ V rozhovoru se zahraničními investory zašel Čubajs ještě dál, když naznačil, že hrozba fašismu v Rusku vzroste do té míry, že „diskuse o Medveděvovi a Putinovi nebo Putinovi a Medveděvovi budou proti tomu nicotné“.
Touto neveselou vyhlídkou by se možná dal vysvětlit Čubajsův zájem, aby Západ přestal zpochybňovat ruské vládce kvůli porušování lidských práv a oklesťování svobody. Chtějí-li se Spojené státy a Evropa vyhnout ještě horší alternativě, měly by podle něj podpořit tandem Putin-Medveděv v naději, že tito dva představitelé zajistí stabilní a bezpečné prostředí pro investice. Někdejší reformátor Čubajs je dnes plně zaangažovaný do politiky režimu. Nicméně říká pravdu.
Hlavní modernizátor Ruska a chráněnec prezidenta Dmitrije Medveděva, Igor Jurgens z Institutu soudobého rozvoje, si do značné míry myslí totéž. Každopádně naznačuje, že Rusové „nejsou občané, nýbrž spíše něco jako kmen“ a že archaický charakter ruské společnosti se do roku 2050 pravděpodobně nezmění.
Ruští politici samozřejmě vždy rádi stanovují konkrétní datum změn: Nikita Chruščov kdysi v památném projevu slíbil, že vybuduje komunismus za 20 let. Důležitý je zde však rozšířený dojem, že Rusové nejsou připraveni převzít zodpovědnost spojenou s občanstvím. Všechna pravidla demokracie západního střihu jsou i tentokrát závislá na vůli nějakého osvíceného a blahosklonného cara.
Tuto roli se dnes snaží plnit Medveděv. Jakmile zavede skutečné modernizační reformy, lidé ho zřejmě budou ochotně následovat, přičemž zapomenou na staletí nevolnictví, diktaturu proletariátu, politický chaos, ekonomický volný pád v 90. letech i na deset let Putinovy řízené demokracie. Ani Chruščovovi, ani Michailu Gorbačovovi a ani Borisi Jelcinovi se však nepodařilo vykořenit zarputilou ruskou kulturu lhostejnosti a podřízenosti, a to právě proto, že trvali na změně shora a jednoduše očekávali, že se ruský lid hromadně podvolí.
Uspěje Medveděv tam, kde všichni ostatní ztroskotali?
Skandál kolem neschopnosti starosty Lužkova při zvládání letní smrtící vlny veder a divoce se šířících požárů je vykreslován jako roztržka mezi „modernizujícím“ Medveděvem a „starogardistou“ Putinem. Kreml nedávno odvysílal na svých televizních kanálech dokumentární pořady, které Lužkova rozcupovaly, a Medveděv naznačil, že je nejvyšší čas, aby starosta odešel.
Putin naopak Lužkova veřejně nekritizoval. Koneckonců právě pod jeho (podivně nezainteresovaným) dohledem proměnil starosta Moskvu v soukromé léno. Při nakládání s městským rozpočtem dosahujícím výše téměř 50 miliard dolarů podněcoval Lužkov architektonický vandalismus, přehlížel obrovské dopravní zácpy a umožnil své manželce stát se díky stavebním projektům v Moskvě nejbohatší ženou v Rusku. Na toto vše Putin nikdy neřekl ani „bú“.
Většina analytiků naznačuje, že tato viditelná neshoda mezi Putinem a Medveděvem v otázce Lužkovova osudu je znamením rýsujícího se souboje o prezidentský úřad v roce 2012. Lužkov koneckonců hlasitě kritizoval Medveděva a současně chválil Putina – údajně ve snaze vrazit mezi oba představitele klín.
Podle tohoto scénáře má tedy odhalení Lužkova coby zkorumpovaného a neschopného politika a jeho využití jako obětního beránka a hlavního viníka systémové neefektivity Ruska posloužit k tomu, aby Medveděv strhl veřejné mínění na svou stranu a vyvolal dojem, že je Putin odtržený od reality. Potíž je však v tom, že Medveděv byl podobně jako Lužkov během katastrofální letní vlny veder téměř neviditelný, zatímco Putin byl všude – dokonce sám létal v hasicích letadlech nad hořícími lesy.
A protože se Putin v otázce Lužkovova osudu oficiálně nepostavil na žádnou stranu, pak v případě, že by Medveděvovo tažení proti dnes již bývalému starostovi Moskvy bylo ztroskotalo, by prezident zůstal v roce 2012 bez zaměstnání. Byl by nucen připojit se k žalostné ruské opozici, která rovněž nese část viny za otrávenou politickou kulturu v zemi. Opozice pod vedením Borise Němcova, někdejšího vůdce dnes již nefunkčního Svazu pravicových sil, bývalého premiéra Michaila Kasjanova, šachového velmistra Garriho Kasparova a spisovatele Edwarda Limonova nemá žádné soudržné sdělení, jímž by si získala podporu nebo nabídla důvěryhodnou alternativu k současnému vedení země. A tak mocenská elita bojuje sama se sebou, protože žádného jiného soupeře nemá.
Když nyní Medveděv ukázal cosi, co vypadá jako páteř, oficiálně tím zahájil prezidentskou předvolební kampaň. Pravdou je, že ruské volby nebudou záviset na tom, komu více nevyhovoval Lužkov. Rusové, kteří jsou nespokojení se systémem, stále mají omezenou volbu: buďto podpoří marginální, slabé a zdiskreditované opoziční kandidáty, anebo se v naději na modernizaci shora postaví právě za ten systém, proti kterému mají výhrady.
Na nedůvěře mas vyjadřované lidmi jako Čubajs nebo Jurgens není nic nového, stejně jako na Medveděvově předpokládané touze zavést modernizaci shora. (Chruščovovo „tání“ a Gorbačovova „přestavba“ probíhaly stejně.) Nové je – přinejmenším v Rusku –, že proti tomuto neúspěšnému paradigmatu vyvstal organizovaný odpor.
Kromě opozice se v posledních několika letech objevil také bezpočet nepolitických veřejných iniciativ, které protestovaly proti konkrétním vládním politikám – což zákonitě vedlo ke střetu s existujícím politickým uspořádáním. Jistě, tyto iniciativy se nestaly významnými a politická opozice se neustále snaží o jejich přisvojení, aby dodala větší důvěryhodnost vlastním cílům. Jsou to však právě tito lidé – motoristé, dobrovolní ekologové a organizátoři dobročinných kampaní –, kdo spíše než ruští politici představuje největší naději země na modernizaci.
Nina Chruščovová, autorka knihy Imagining Nabokov: Russia Between Art and Politics (Jak si představit Nabokova: Rusko mezi uměním a politikou), vyučuje mezinárodní vztahy na New School a působí jako vysoce postavená členka Světového politického institutu v New Yorku.
Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
