LDN a nemocnice: Přestaňme vydírat

Poslední týdny kolem nás víří hrůzy a horory z nemocničního prostředí, svědectví bližních, polemiky o podmínkách k práci. To všechno je zároveň podbarvené glorifikací dobrých, láskyplných pečovatelek. Mluvíme o POVOLÁNÍ, o potřebných vlohách k obětavé práci, plné soucitné laskavosti. Myslím, že už toho bylo dost.

Co to vlastně po ženách v profesi zdravotnického personálu chceme? Plete se nám do představ o nich kdejaký obraz jeptišky nebo bekyně, laické sestry, která ve středověku nebyla v žádném řádu a přesto byla schopna naplnit nějakým smyslem svůj život. Taková Anežka Česká nebo Zdislava, svaté ošetřovatelky a uzdravovatelky, to jsou, panečku, báječné vzory! To uplatnění všech ženských kladů? Nechceme náhodou po každé z těch dnešních dívek a žen, aby plnily svůj odedávný ženský úděl naprosto stejně, bez reptání, spíše přidávaly víc a víc nad rámec povinného a vysilovaly se až za hranici možného?! Vždyť jsou to ženy, matky budoucí nebo jsoucí, od přírody nadané…

Tak na tohle, prosím, hleďte zapomenout. V tomto směru neexistuje nadání, které je předurčeno právě jenom ženám. Není to puzení, kterému musíme dopřát, aby se uplatnilo, protože po tom všechny ženy přirozeně touží. Není od společnosti žádnou laskavostí, že toto ženám dovoluje!

Mám neodbytný pocit, že celá ta desetiletí naprosto neuvěřitelného kupčení s ideály mladistvých studentek (a vůbec veškerých zdravotnických pracovnic) by už měla konečně skončit. Přiznejme si konečně onu společenskou, takřka neuvěřitelnou sprostotu, která celá desetiletí ponechává střední a nižší zdravotnický personál napospas jejich vlastní slušnosti a obětavosti.

Kdo je větším rukojmím této poctivosti nebo zodpovědnosti, pacient nebo sestra? Vhodíme-li mladou ženu do arény, kde musí zápasit se „samozřejmostí“ těžké fyzické práce, bolestí a smutky kolem sebe, s bezvýchodností systému, co nám vyjde?

Pokud má dívka nebo žena jen trochu svědomí, slouží, a kdyby se měla přetrhnout, snaží se zastat co nejvíc. Nejsou zvedáky? Pacienti přece nemůžou zůstat jen tak. Jde a přebaluje, jen to fičí, i kdyby měla osmdesát nebo sto kilo přetáčet sama, když nikdo jiný na směně není. Zvládnete to? Fajn, snížíme základní počty sester na službu. Sestry mají sotva 12 minut na jednoho člověka? No a co? Ona si poradí, svědomí jí nedá. A profesionální čest, tu taky připočtěme!

Stav, kdy u sester dojde k otupění, není v našich podmínkách tak zcela oním slavným „vyhořením“, kdepak. Jen to nazvěme hezky přímo, bez příkras: Náš systém je již dávno lisem a drtičkou osobností i ideálů v přímém přenosu.

Je to jedna z nejtěžších vin současnosti, kterým přihlížíme a jenom tiše doufáme, že kdyby něco, já, ty a on budeme mít štěstí. Donedávna byly zdravotní školy výběrovými, dostávaly se tam žákyně nejlepší z nejlepších, okolím podněcované ve snaze být výjimečnými. Je to těžká, ale krásná práce, pokyvoval kdekdo uznale hlavou. Nepamatujete se snad na to, nikdy jste tu frázi sami nevyslovili? Tak to si většinou lžete do kapsy, vážení.

Co konkrétně po všech těch zdravotnicích chceme? Aby byly vzdělané, půl doktora, aby uměly, věděly a hned konaly, cokoliv se stane. Kdo bydlí poblíž sestřičky, kam se obrátí, když se něco děje? Kdo mu dovede poradit, kdo případně volá pomoc? Uvědomuje si někdo v tu chvíli, nakolik jí přiznává odbornost i mimo její obor? Je jedno, zda pracuje na interně, chirurgii, u dětí. Vy prostě víte, že je (vlastně musí) být ochotná, že pomůže a že se vyzná.

Nyní, kvůli trendům v EU, musí mít ještě vysokou nebo vyšší odbornou školu. Takže po maturitě, po škole, která zatím při srovnání šíře učiva mého a dnešního, je jistě obsáhlá a náročná jako dřív (a jako měly ty sestry, které uznáváte ve svém okolí), jdou děvčata dál. Nebo vykonávají pouze asistentské práce, tedy hlavně ty, které považujeme za nejméně příjemné.

Proč na tu školu šly? Znovu jsme u toho – protože chtěly pomáhat lidem, protože ve čtrnácti a v patnácti nerozuměly falešnému tónu našich frází. Velebíme vzletně zářivou ikonu profese a myslíme na praktičtější záležitosti včetně vlastního vyměšování. Jen jdi, holka, budu tě potřebovat. Lžeme už na začátku a klidně v tom beze studu pokračujeme dál.

Moderně vybavené pracoviště, moderní přístup k pacientovi, pracoviště s dobrou pověstí…Na pokoji mezi postele přitom nedostanete ani plentu, jakou malovali do špitálu už středověcí umělci. Tehdy to byla samozřejmost. Dnes lze sice třeba na strop upevnit kolejničky na kus hadru nebo igelitu, ale jaksi to nikoho nenapadne, nebo prý nejsou peníze. Manipulace s neforemnými stojany je nanic. Potřebuje se přece fik-fik umýt celý čtyř-, šesti- a vícelůžák, ne? Plenta znamená minuty navíc, není čas. Jo, kdyby šlo jedním pohybem zatáhnout jak v amerických filmech… nebo evropských…nebo starých… nebo někde na ÁRu?

Už u prvního výkonu denní směny se děvčata servou s etikou a empatií. Nedostatek prádla, pomocného a nižšího personálu. Kdože to ve vašem špitále nebo LDN omývá stolky, okna, a o víkendech vytírá podlahy? Diplomovaná sestra? Kvalifikovaná ošetřovatelka? Tomu říkám plýtvání a zneužívání!

Zvedání nemocných… Kde se vejde k lůžku zvedák? Na které pokoje lze pohodlně vjet s pojízdným lůžkem a člověka vyvézt alespoň na terasu? Kde jsou moderní postele s kvalitními matracemi, aby se lidé hned neproleželi? V internetové diskuzi se objevila vzpomínka, jak sestřičky nosily vlastní polštáře z domova, aby lidé na nejhůře proleželých matracích mohli vydržet.

Je známo, že ženy nemají vykonávat těžkou fyzickou práci, stanovil se limit patnáct kilogramů. A protože pacient není břemeno, neplatí tento limit pro zdravotnický personál. Předpokládá se totiž, že těžkého pacienta zvednou tři sestry. Učí se ten postup a ubezpečuji vás, že kdyby čtvrtá chtěla pomoci, těžko se vejde. Kdo je těžký pacient? Nad čtyřicet pět kilo by to tedy podle bezpečnostních předpisů měl být každý, což při posouzení reality vyznívá jako vtip. Jenže ty sestry to vzepřou. Hravě, myslíte si při pohledu na sehranou partu a vůbec vám nedojde, že vlastní sestru, matku, dceru, natož milou nebo manželku byste to dělat nenechali. Je totiž samozřejmé, že v „civilu“ každý ženu vláčení takovéhle tíhy ušetří.

No a co noční, když je jedna žena na celé oddělení? Myslíte, že někoho zajímá teorie o zvedání těžkého člověka ve dvou a více? Možná si přivolá druhou odvedle. Tam zůstanou lidé bez pomoci. Aha, ale nějak to zvládnou, že?

Výjimkou nejsou dětská oddělení. Došlo už někomu, že málokteré tříleté dítě má pod patnáct kilo? Kdo by se ale obtěžoval přemýšlením nad zdravím žen, které přeci musejí všechny děti objímat, zvedat a přenášet. Jsou to mámy, současné nebo budoucí, pro ty je to samozřejmé, ba přímo radostné potěšení, že?

Je snad žena v oblečením sesterské uniformy proměněna na supervýkonnou samici, jakmile projde bránou ústavu? Nevšimla jsem si. Ba dokonce jsem si nikdy nevšimla ani toho, že by soucit, něha, starostlivost a péče byly vysloveně předurčeny ženám, kdepak, jde o pouhý zvyk, daný staletími. A dnes také známou větou, že chlap by to za ty peníze nedělal.

Jsme opět na začátku. U naší obecně zažité sprostoty, s níž očekáváme zázraky od lidí, uštvaných systémem. Oni sami proti ní nebojují, oni se snaží přežít, mají svých starostí dost. Černý sesterský humor tvrdil, že přehození nové kyslíkové bomby na stojan je dobrý test na těhotenství: Jak to z tebe vyšploune, byla jsi gravidní.

Přihoďme zničené páteře, migrény, ztracený cit v prstech, vyhřezlé plotýnky, strhané vazy dna pánevního, které se řeší operativně asi tak po dvaceti letech služby, práce v infekčním prostředí a následné nakaženíí celé rodiny.

Navrhuji naprostou profesionalizaci. Ať se tomuto zaměstnání každý věnuje naprosto stejně, jako kterémukoliv jinému. Milé kolegyně, pojďme se vykašlat na ideály a lakování věcí na růžovo. Zanícení samozřejmě nevadí, naopak. Je přece normální dělat svou práci rád a se zápalem. Podle mne je dost podobné, dělá-li někdo s láskou a péčí židli nebo dokáže-li vyslechnout stesky. Obojí je správné, přestaňme už kolem sebe sypat fráze o vyšším poslání!

Odsuňme stranou ta léta citového vydírání a stanovme jasně, že zdravotní sestra s diplomem nebude čistit okna po malování, při půlročním/měsíčním gruntu nebo vynášet mísy. Pokud ano, tedy s vysokým příplatkem k platu a pouze tehdy, když na to přistoupí. Samozřejmě na základě písemné smlouvy. Dodržujme zcela jasně a striktně pracovní náplň sanitářů a ošetřovatelek právě s ohledem na těžkou práci, kterou po nich chceme. A plaťme je tak, jako se v jiných odvětvích těžká fyzická práce platí!

Zároveň od všech vyžadujme profesionální přístup a výkon. U řadových pracovníků stejně, jako u jejich nadřízených. Vždyť i dnešní rozdíly v kvalitě péče můžeme zcela jednoznačně třídit podle starého pořekadla „jaký pán, takový krám“. Při své praxi pod několika vrchními a staničními jako sestra a poté jako pacientka jsem z něj za těch třicet roků nenašla jedinou výjimku.

Možná chci moc. Možná soudím přísněji, než jste zvyklí. Pokud jsem si totiž všimli, je to naše obecné citové vydírání žen ve zdravotnictví tak zažrané pod kůži, že ani feministické organizace se na to nedokázaly podívat, posoudit a žádat nápravu. Nebo se bojí té hromady práce?

Ony by k tomu jistě uměly říci své i organizace mužské. Jak jsem již napsala výše, muži mají stejně dobré předpoklady pro pečovatelství jako ženy. Jsou v tom naprosto rovnocenní a umějí být stejně skvělí.

Odstraňme ve svém vlastním zájmu nepsané otroctví, do jakého se každoročně uvazuje spousta naivních dětí. Jen některé mají to štěstí, že se dostanou tam, kde mohou dělat to, co chtěly. Kde je nezlomí systém, tam je zlomí špatně zavedená praxe a lhostejnost. Udělejme to pro ně – a zcela jistě změníme poměry i pro sebe.

 

Napsáno pro Britské listy, redakčně upraveno

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments