PRINCETON – Červencové zatčení brooklynského podnikatele Levyho-Izhaka Rosenbauma, jenž se podle policie pokusil zprostředkovat dohodu o nákupu ledviny za 160 000 dolarů, se časově shodovalo s přijetím zákona v Singapuru, který podle některých lidí otevře cestu k obchodu s lidskými orgány v této zemi. Loni byl singapurský maloobchodní magnát Tang Wee Sung odsouzen k jednodennímu žaláři za to, že souhlasil s nezákonnou koupí ledviny. Následně obdržel ledvinu z těla popraveného vraha – což bylo sice legální, ale dost možná je to eticky pochybnější než koupě ledviny, protože to vytváří podnět k odsuzování a popravování osob obžalovaných z těžkých zločinů.
Singapur nyní platby dárcům orgánů legalizoval. Oficiálně jsou tyto platby pouhou úhradou nákladů – vyplácení částek představujících „nepatřičnou motivaci“ je i nadále zakázáno. Co lze pokládat za „nepatřičnou motivaci“, však zůstává vágní.
Obě tyto události znovu vyvolávají otázku, zda by prodej orgánů vůbec měl být trestným činem. Pouze ve Spojených státech usiluje o transplantaci orgánů každý rok 100 000 lidí, avšak jen 23 000 jich je úspěšných. Přibližně 6000 lidí ročně zemře dříve, než orgán obdrží.
V New Yorku čekají pacienti na ledvinu v průměru devět let. Současně s tím je mnoho chudých lidí ochotno ledvinu prodat za mnohem nižší částku než 160 000 dolarů. A přestože je nákup a prodej lidských orgánů téměř všude na světě nezákonný, Světová zdravotnická organizace odhaduje, že přibližně 10% všech transplantovaných ledvin bylo zakoupeno na černém trhu.
Nejběžnější námitkou vůči obchodu s orgány je argument, že vykořisťuje chudé. Tomuto názoru poskytla v roce 2002 oporu studie 350 Indů, kteří ilegálně prodali ledvinu. Většina jich autorům studie prozradila, že je k dárcovství motivovala touha splatit dluhy, ale o šest let později byly tři čtvrtiny z nich stále zadlužené a prodeje ledviny litovaly.
Někteří zastánci volného trhu odmítají názor, že vláda by měla rozhodovat za jednotlivce, které části svého těla smějí prodat – například vlasy a v USA i spermie a vajíčka –, a které nikoliv. Když se prodeji částí těla věnovala jedna epizoda dokumentárního seriálu Taboo , ukázala obyvatele slumu v Manile, který prodal ledvinu, aby si mohl koupit motorizovanou tříkolku a živit rodinu jako taxikář. Po operaci ho kamery zachytily, jak jezdí po městě v nablýskaném novém taxíku a září štěstím.
Mělo by se mu bránit, aby toto rozhodnutí učinil? Pořad ukázal také nespokojené prodejce, avšak nespokojené prodejce najdeme například i na trhu nemovitostí.
Lidem, kteří argumentují tím, že legalizací prodeje orgánů by se pomohlo chudým, pádně odpovídá zakladatelka organizace Organ Watch Nancy Scheperová-Hughesová: „Možná bychom měli hledat lepší způsoby, jak pomoci strádajícím, než je demontovat.“ To bychom nepochybně měli, jenže to neděláme: naše pomoc chudým je žalostně nedostatečná a ponechává více než miliardu lidí v extrémní chudobě.
V ideálním světě by žádní strádající lidé neexistovali a altruistických dárců by bylo dost na to, aby nikdo nemohl zemřít během čekání na ledvinu. Zell Kravinsky, Američan, který věnoval ledvinu neznámému člověku, poukazuje na fakt, že darování ledviny může zachránit život, zatímco riziko úmrtí v důsledku daru činí pouhých 1 ku 4000. Nedarovat ledvinu proto podle něj znamená, že si člověk váží vlastního života 4000krát více než života neznámého člověka – tento poměr označuje za „nemravný“. Většina z nás má však stále dvě ledviny a potřeba většího počtu ledvin přetrvává stejně jako chudoba těch, kterým nepomáháme.
Politiku musíme dělat pro reálný svět, nikoliv pro svět ideální. Mohl by být legální trh s ledvinami regulován tak, aby zajistil, že jsou prodávající plně informováni o důsledcích svého počínání včetně zdravotních rizik? Uspokojila by se pak poptávka po ledvinách? Vytvořilo by to přijatelný výsledek pro prodávajícího?
Při hledání odpovědi můžeme upřít pohled na zemi, kterou obvykle nepokládáme za lídra v oblasti tržní deregulace či sociálních experimentů: na Írán. Od roku 1988 funguje v Íránu státem financovaný a regulovaný systém nákupu ledvin. Transakce za stanovenou cenu organizuje jisté charitativní sdružení a nikdo s výjimkou prodávajících z nich nemá zisk.
Podle studie, kterou v roce 2006 publikovali íránští nefrologové, eliminoval tento systém v Íránu pořadníky na ledviny, aniž vyvolal etické problémy. Televizní pořad BBC z roku 2006 zase ukázal, že řada potenciálních dárců je odmítnuta, protože nesplňuje přísná věková kritéria, a u dalších se vyžaduje návštěva psychologa.
Íránský systém je zapotřebí prozkoumat systematičtěji. Do té doby budeme se zájmem sledovat události v Singapuru, stejně jako výsledek obvinění vůči Levymu-Izhakovi Rosenbaumovi.
Peter Singer je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a vyznamenaným profesorem Melbourneské univerzity. Jeho nejnovější kniha nese název The Life You Can Save: Acting Now to End World Poverty (Život, který můžete zachránit: Jak okamžitou akcí skoncovat s chudobou ve světě).
Převzato z Project Syndicate, © 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
Stanův komentář: Profesor bioetiky navrhuje legalizaci prodeje orgánů, prý to pomůže chudým. Nenapíše, že to sníží náklady na nákup orgánů pro bohaté. Nenapíše, že chudí ve většině států (včetně těch, kteří jednu ledvinu prodali) v takovém systému nebudou mít šanci zaplatit si novou ledvinu. Divnej svět…
Foto: zdroj
