Letní slunovrat a den sv. Rufa aneb krvavé slavnosti meče…

Jsou dni, o kterých bychom měli přemýšlet. A to z mnoha důvodů. Tyhle dva dny jsou v české historii tragičtější než kterékoliv jiné. Vypovídají o naší zemi i našich osudech více, než by nám bylo milé.

Začnu prvním – letním slunovratem:

21.6.1621, 21.6.1949, a také 24.6.1942 (protože o událostech tohoto dne prý bylo rozhodnuto o tři dny dříve). To první datum reflektuje popravu stavovských vůdců na Staroměstském náměstí. Datum druhé připomíná popravu generála Heliodora Píky, to třetí pak vypálení Ležáků…

Krvavé slavnosti meče. Jak spolu souvisí a jak souvisejí s námi dnes? To první datum jako by evokovalo věčné rozdělení české společnosti do nesmiřitelných táborů. Nebylo to poprvé, ani naposled. A co je hlavní – tohle účtování zahájilo v podstatě periodické odsuny poražených elit z českého území. Ještě jeden důsledek tahle exekuce měla – odcizení místních elit prostému obyvatelstvu. Kromě Irska a Slovenska není v Evropě země, kde by se šlechta a elita měšťanstva natolik odnárodnila a přijala za svou jinou identitu než právě šlechta původně česká. Symptomatické také je, že výsledné ortely a účty za vzpouru mohly být mnohem menší, kdyby domácí šlechtické rody na straně vítězů, např. tehdejší zemský místodržící Karel Lichtenstein, místo posedlosti po cizím zboží byli nadáni alespoň minimální velkomyslností vítěze.

Datum druhé je v podstatě o tomtéž. O rozdělení země do dvou nesmiřitelných skupin, a o bezuzdné moci a zpupnosti vítěze. O netoleranci a snaze zastrašit. O snaze potvrdit popravou svůj monopol na pravdu. O jediné správné ideologii, která musí být podepřena čímkoliv, třeba i krví… Generál Píka byl jen prvním popraveným v řadě. A rozdíl oproti Staroměstskému náměstí? Inu, když vynecháme barbarské hrátky typu lámání v kole, utínání rukou a vyřezávání jazyka, pak je rozdíl už jen v exemplární oslavě násilí poprav prvních (vystavením useknutých hlav na Mostecké bráně), a pokoutnosti exekuce a snahy o její zamlčení v případě druhém. Civilizační pokrok? Sotva! Jen v druhém případě si ideologie ještě uvědomovala hranice svých možností. V procesu s Miladou Horákovou nebo Slánským už postupovala se stejnou obscéností. Nikoli co do průběhu popravy, ale co do spektakulárnosti procesu a způsobu jeho zveřejnění.

A vraždy v Ležákách, spojené s třetím slunovratem? Hrůza! Ultimátní čin nad životy lidí jen proto, že prostě v té obci bydleli. V drtivé většině. A u menšiny, že se chovali jako řádní občané své země. Pro mne osobně tragedie největší. Protože jen předznamenávala to, co by se stalo, pokud by byla zvítězila tehdy hlásaná ideologie držitele popravčího meče.

Vezmeme si z těchto krvavých letních slunovratů nějaké poučení? Obávám se, že nikoliv. Vajíčkoví demokraté od Anděla jsou přesvědčeni, že mají pravdu stejně tak, jak o tom byli přesvědčeni vítězové od Bílé hory nebo prokurátor Píkova procesu. Naštěstí ještě nedorostli sebevědomí K.H. Franka.  Ale už vědí, že protivníka je třeba ponížit a umlčet! A zřejmě i vyhnat. Viz skandované – vypadni či vypadněte. Zatím jsou to skutečně jen dětské bábovky na písku, ale "děti" mohou vyrůst, a potom to nemusí být jen hra.

A den svatého Rufa? Inu, tenhle světec nám také rozhodně příznivě nakloněn nebyl:
26. srpna 1278, 26.srpna 1346, a já dodávám – 21.srpna 1968. Tady měl meč při svých slavnostech hody! Tisíce mrtvých, potoky krve. Dedikace, zmar a kupodivu, v prvních dvou případech nakonec nebývalý rozkvět. A ve dvou případech ze tří zmařená šance na obrácení světových dějin českým úsilím.

Datum první – Bitva na Moravském poli. Stačilo málo – více méně soudržnost českých pánů se svým králem, a svět nepochybně psal úplně jiné dějiny než po vítězství Rudolfa Habsburského. Může být, že Čechy by byly bývaly získaly statut světové velmoci a Habsburkové by byli zůstali dál jen loupeživými rytíři z rakousko-švýcarského pomezí. Kdyby malost a osobní zájmy nebyly překážely zájmům státním a státnickým…

Datum druhé – Bitva u Kresčaku. Tady je to přesně naopak. Zde měl meč v cizí ruce hody proto, že jsme řešili zájmy výsostně cizí! Spor mezi Angličany a Francouzi. Navíc na straně sice bojovných, ale chaotů. Zatímco první bitva vrhla naši zemi div ne do záhuby, porážka druhá byla katarzí! Princ Václav se i díky ní nakonec stal císařem Karlem. Krále osobně statečného, nicméně jako státníka málo schopného, vystřídal genius, který by byl jinak na svou plnou šanci nejspíš čekal ještě hodně a hodně dlouho! Dvě stejné historické nehody a dva tak rozlišné osudy. Je dobré vědět, že porážka velikosti debaklu nemusí být fatální katastrofou!

Tím se dostáváme k výročí třetímu. Které já opět připisuji sv. Rufovi! Tedy k srpnové invazi. Ta totiž je pro mne spojením toho špatného z obou prohraných bitev. Jakkoliv šlo o akt cizí vůle a krve teklo ve srovnání s oběma předchozími bitvami méně. Stejně jako v případě Moravského pole byla koncem něčeho, co mohlo mít dějinný důsledek. Stejně jako Kresčak byla výsledkem našeho působení v cizích zájmech. Podobně jako po Moravském poli zde řadu let, takříkajíc tráva nerostla. Na rozdíl od Kresčaku se ale z Alexandra stal Gustáv. Který navázal na Karla Lichtensteina. Byl jen zemským správcem. Mohl zmírnit prohru a nezmírnil. Zapřičinil exodus elity. Na rozdíl od doby poběholohorské nepopravoval. A volil přece jenom civilizovanější tresty pro ty,  kteří vítali svého Fridricha Falckého, pardon Sašu z Interhelpa. Městský úředník Jakub Diviš, držící laudatio za zimního krále, už nebyl přibit za jazyk na šibenici, nýbrž za zemského místodržícího Gustáva by nafasoval jen zákaz činnosti či odsun do kotelny.

Letní slunvrat i den sv. Rufa bychom z českého kalendáře měli vypustit. Co říkáte?
 
Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku