Levice, a co teď?
Volby dopadly tak, jak dopadly, a život jde dál. Ovšem pro politické strany představují volby bod, ve kterém musí nastat reflexe. Buď realizace úspěchu, nebo zpytování svědomí po neúspěchu. V Česku i na Slovensku ovšem se ten bod reflexe vyvrbil trochu neobvykle. V obou případech nedostaly vítězné – sociálně-demokratické – strany příležitost se z úspěchu – vítězství ve volbách – radovat.
Na Slovensku i v Česku totiž vítězné strany nemají koaliční potenciál. Na Slovensku se Fico spolehl na dosavadní koaliční partnery (kteří ovšem byli již v minulém volebním období partnery politicky pochybnými), ale voliči je shledali lehkými, takže o jednoho z těchto partnerů Fico přišel úplně a potenciál druhého na parlamentní většinu nestačí. V Česku se vůdci sociálně-demokratické strany spolehli na (asi cinknuté) volební průzkumy, a ani se během volební kampaně o získání koaličního partnera nesnažili. Asi vycházeli z představy, že získají tolik procent, že to bude pro sestavení menšinové vlády stačit (maximálně s připojením lidovců), a že spolu s komunisty budou mít ve sněmovně nadpoloviční většinu (a komunisti je při hlasování o důvěře vládě nepotopí i když sociální demokracie spolupráci s nimi předem odmítne). Ovšem i zde dopadlo všechno jinak.
ČSSD ztratila voliče (po masivní kampani tisku proti Paroubkově bradavici není divu) a lidovci propadli úplně. Ovšem s výsledkem zamávali voliči ještě více – ODS ztratila ještě více voličů. Ti ovšem přešli k nově vzniklé straně přeběhlíků TOP 09, jejichž bývalé prohřešky tisk pominul, takže z nich náhle byla strana, plující do světlých zítřků s fešáckým kapitánem u kormidla.
A ti voliči, kteří nebyli tak vyhraněně pravicoví, ale které odrazovala zmíněná bradavice a vědomí, že jak v ODS, tak v ČSSD mají řízení v rukou korupčníci a velkopodnikatelé v pozadí, dostali marketingově dokonalou nabídku strany, kterou vedl známý televizní tepatel zlořádů. Že tento tepatel předem řekl, že s levicí nikdy, voliči nepovažovali za příliš významné, protože jim šlo hlavně o to – dát oběma velkostranám pohlavek. Nepředpokládali přitom, že se tato zlořády tepající strana tak snadno spojí se dvěma stranami výslovně pravicovými. Leč stalo se, a najednou má tato trojkoalice ve sněmovně téměř ústavní většinu, takže bude moci (a už se na tom pracuje) pootočit v rámci vládního programu kormidlem napravo tak, jak se v minulém období ODS (s rizikovou podporou přeběhlíků) ani nesnilo.
Obě největší strany by tedy ze své ztráty voličů měly udělat závěry. Až překvapivě rychle to udělala ODS, když na svém kongresu totálně obměnila své vedení (upozornění kroužkujících voličů udělalo své). Je to chytrý tah, protože lze očekávat, že nový tvrdý pravicový program voliče ze středních vrstev asi nepotěší, a že v dalších volbách bude možno naznačovat – my, ODS, jsme nemohli jinak, to všechno ten sociálně bezohledný Kalousek – a spoléhat se na návrat pravicové části středních vrstev voličů. Jak moc se ODS aspoň veřejně odstřihne od nálepky Občanská podnikatelská strana, teprve uvidíme. To, že kmotři nejsou ve vedení, nemusí znamenat, že už nemají vliv. A tvrdě pravicový program jim neublíží, jen budou muset korumpovat neviditelněji.
Ale co má dělat ČSSD? Volební kampaň se jí nepovedla, media jsou proti ní, spojence v politickém středu už nemá a spolupráci s komunisty si zakázala předem. A zdá se, že toto všechno bude trvat i do budoucna. ČSSD selhala i v tom, že neřešila problém Zemanovy strany. Měli vědět, že jim Zeman ubere voliče. Ony totiž Zemanovy teze do voleb nebyly vůbec z levicového hlediska špatné. Jen to, že za Zemanem stáli Šloufové, Zbytci a dědci z devadesátých let, asi způsobilo to, že Zeman ve sněmovně není. Nevím jestli by Zemanovi šlo víc o levicový program nebo o pomstu za to, že se nestal presidentem. Ale ČSSD se ani nepokusila spolupráci se Zemanem ověřit. Navíc se zdá, že současné vedení po odchodu Paroubka (na jehož hlavu spolu s nimi padá vina za nepovedenou volební kampaň) je v těžkém útlumu, takže je ani nenapadlo, že podobný zvrat, jako provedla ODS, by jim prospěl také. Ale hlavním problémem k zamyšlení je skutečnost, že ČSSD nemá a nechce mít partnera. A kromě KSČM tu jiný partner není. Ovšem KSČM perspektivu nemá a její vedení ji zřejmě ani mít nechce. Se svými volebními procenty pohodlně přežívají, nic neovlivní a za nic neodpovídají. ČSSD chce přešlapovat i nadále a doufat, že odchod Paroubka jim v podzimních senátních volbách přinese významný zisk. Pokud neudělají jakousi obdobnou reflexi jako ODS, dopadnou stejně špatně. Stačí totiž, aby pravice nasadila do senátních voleb jemně pravicové, ale pro veřejnost populární osobnosti a ČSSD spláče znovu.
Připomeňme si politickou situaci v Německu – sociálněji založená část členstva odešla z SPD a spojila se s demokratickou částí ex-komunistů do nové strany Die Linke. Není toto řešení i pro Česko? Zdá se, že by levici a „obyčejným občanům“ pomohlo, kdyby se ti levicověji smýšlející sociální demokraté rozhoupali, spojili se s demokratičtěji smýšlejícími komunisty (kteří nebazírují na snadno napadnutelném fetiši „komunista“) a vytvořili Demokratickou levicovou stranu. Mělo by být možné, aby taková strana na sebe stáhla jak voliče sociálních demokratů, kterým se neschopnost stávajícího vedení ČSSD zajídá (vždyť je to jen levicová obdoba kmotrovství v ODS), tak příznivce KSČM, kterým jde ne o tradici, ale o levicovou věc. Jen tímto způsobem se dá překonat současná krize ČSSD, odblokovat bohumínské usnesení a jen tímto způsobem se dá využít ztracený volební potenciál stávajících voličů KSČM.
Příteli Foldyno, přemýšlí už někdo nad tímto řešením?
