Levice, pravice, fašouni a my…




 

Označení levice a pravice původně vzniklo ze zasedacího pořádku jednotlivých sněmů Francouzského parlamentu v období Francouzské revoluce. Na levici zasedali stoupenci republiky, na pravici legitimističtí monarchisté, stoupenci restaurace.

Za levici jsou dnes obecně považováni socialisté, sociální demokraté, komunisté, radikálně demokratické strany, anarchisté a zelení (v České republice existuje jistá pravicová anomálie).

Za pravici jsou považováni konzervativci, monarchisté, nacionalisté, fašisté, nacisté, a to včetně neofašistických a neonacistických stran.

Politology bagatelizované rozdělení na levici a pravici se začíná v dnešní době společnosti ekonomické nesouměřitelnosti hroutit a politická levo-pravá polarita se opět stává tématem dne.

***

Jan Hradil charakterizoval příznivce levice a pravice takto:

Levicovost se vyznačuje zkušenostmi podmíněnou skepsí vůči společnosti a její schopnosti fungovat spravedlivě, to znamená solidárně a tolerantně vůči opozičním názorům, a v nastavení, které garantuje rovné šance v závislosti pouze na objektivních pracovních schopnostech, znalostech a úsilí… levicový volič je často individualistický a vůči svému blízkému okolí (to však neplatí nezbytně o jeho vztahu ke společnosti jako celku, viz výše) někdy až sobecký. Přemýšlí nad svým vlastním zabezpečením, aniž by se mohl nebo chtěl spoléhat na své bližní. Na kolektivu či rodině spíše hledá nezávislost. Mnohdy jde o člověka podezřívavého, který se spontánně nenadchne pro iniciativy, které se mu nabízí. Nevěnuje se zpravidla bohulibým sociálním účelům, ale svému rozvoji. Svůj strach o vlastní bezpečí proto nepřekonává příklonem k „partě“, církvi, nebo rodině; rozptýlení těchto obav v současné době hledá u pečovatelského státu, i když se třeba snaží jej pokud možno nevyužívat.

Pravicovost naopak neskepticky věří společnosti a jejím přirozeným regulačním mechanismům, věří a přeje individuální iniciativě, i kdyby nebyla zrovna čestná, často v závislosti na reakci nejbližšího okolí. Přeje si co nejmenší zásahy do vývoje společnosti či trhu, a v těch krajnějších případech je i pro odbourání sociálního státu… V mnohých případech je pravicovým voličem, alespoň v České republice, zpravidla člověk družný nebo sociálně zdatný, ale jinak zpravidla konformní, v některých případech až „stádovitý“ – to však neznamená, že by nebyl originální. Jejich obavy v oblasti uspokojování vlastních životních potřeb se přetvářejí v úsilí na poli společenském, což je přirozeně možné jen v užších sociálních skupinách, společenských vrstvách, subkulturách či „klikách“ … Do tohoto vzorce zapadá i tradiční podpora církvím v pravicové části spektra, které vytvářejí jakousi záchrannou síť společenských vztahů a jsou schopny do jisté míry suplovat stát. Obdobný princip funguje i v případě lidí zastávajících silné rodinné vazby. Silné rodinné, sociální či náboženské vazby totiž vytlačují stát z jeho pečovatelské role.

***

Česká levice a levicově smýšlející občané se dopouštějí jedné zásadní chyby. Příliš diskutují. Do nekonečna diskutují a argumentují o škodlivosti antisociálních opatřeních pravicových vlád, bezzubě poukazují na jejich škodlivost a antisociálnost pro obyčejné lidi. Potud v pořádku. Je to však dialog s hluchým. Zásadní chybou těchto „debat“ je naivita levice, která nechápe, že reformní antisociální opatření vlády nejsou protlačována z nutnosti, neznalosti či omylem, nýbrž ideologicky programově. Reformy jsou čirým výsledkem realizace ideologické pravicové linie. Iniciátoři těchto opatření dobře vědí, co činí, jednají koordinovaně, činí to záměrně a dopředu znají dopady na společnost i cíl, kterého chtějí dosáhnout. Následky pro společnost jsou drtivé již dnes a do budoucna se dají předpokládat dopady ještě tvrdší. O změnu ústavy, privatizaci výkonu státní moci a veřejných solidárních systémů jde především, a tyto změny budou demokratickými prostředky nezvratné.

Bezzásadová levice se naivně domnívá, že diskusí lze dosáhnout změkčení dopadů reforem pro občany, polidštění reforem, nebo alespoň zpomalení privatizace veřejných solidárních systémů. Omyl. Pravicový monolit se dal do pohybu a bude velmi obtížné ho zastavit.

Topolánek naprosto jasně před volbami v roce 2006 vytyčil linii, když řekl: „Pokud budeme lidem před volbami otevřeně říkat, co máme v plánu, nikdy ve volbách nevyhrajeme.“ To platilo před čtyřmi roky. V letošních volbách pravice, zejména TOP09, občanům barvitě popsala, co je čeká, a občané ji kupodivu znovu zvolili. Netřeba si dělat iluze o inteligenci a soudnosti průměrného českého občana poté, co zvolil jako své představitele pravicové neoliberály, své úhlavní nepřátele. Očekávají snad občané, že se nad nimi pravice smiluje, nebo snad, že jejich sociální práva bude hájit – pravice?

Levicovým představitelům byl vytýkán archaický způsob komunikace s občany, zejména ze strany propravicových mediálních odborníků a novinářů. Levice rezignovala na přímou komunikaci s občany. Představitelé levice nepochopili, koho musí oslovovat, a stali se z nich papaláši, dělající zákulisní politiku z tepla svých kanceláří, místo ideologických mítinků na náměstích. Tiskovými prohlášeními a tiskovými konferencemi, které propravicová média již při zveřejnění zesměšňovala, dosáhla levice značné nepopularity. Pokud se pár dnů před volbami odhodlali postavit tváří v tvář občanům, mítinky měly spíš negativní odezvu. Pochopitelně. Občané oprávněně nabyli přesvědčení, že to nejsou ti správní lidé. Levice nedokázala oslovit prvovoliče, mládež a prezentovat ideje, protože prostě žádné nemá. Jedinou ideou levicového politika se stala placená funkce.  

Levice nedokázala vysvětlit a vyargumentovat mladým lidem sled událostí, jak se pravicovou volbou stanou ztracenou generací zaměstnatelnou pouze na mcjob. Nedokázala geekům vysvětlit, proč je techno fuj, proč je kouření trávy zavrženíhodné, a proč za držení marihuany v množství menším než malém musí do kriminálu, stejně jako úchyláci a vrazi.

Převážná většina občanů ČR je levicově uvažujících, ovšem mediálně snadno manipulovatelných. Současná levice však pro ně není sexy pro svoji ideovou impotenci, odtrženost a zbabělost. Levice i tradičně levicové odbory jsou na tom dokonce až tak bídně, že nejsou schopni ani zorganizovat protestní demonstraci proti drakonickým změnám zákoníku práce, a spokojují se jen s mediálně neviditelnými, nemastnými a neslanými prohlášeními. Zatím jediným levicovým politikem, který pochopil vážnost situace, je Vladimír Špidla se svým prohlášením: „Nemůžeme se spokojit jenom s parlamentní prací. To prostě nelze. Nesmíme mít příliš mnoho ostychu před peticemi, podporou demonstrací, popřípadě i organizování takových akcí, když pro to bude důvod.“ Drakonické pravicové reformy však pro něj zatím zřejmě pádným důvodem nejsou.

Pravice již zachází tak daleko, že má v úmyslu si změnou ústavy zajistit nesvrhnutelnost vlády – a levice i občané mlčí. Rozhádaná levice je důsledek komunistické minulosti naší země a je hlavní překážkou sjednocení levicového politického spektra. Nenastala doba překročit temnou minulost komunistů, zbabělost sociálních demokratů, elitářství socialistů, slizkost lidovců, nespolehlivost anarchistů a sešikovat levici pod jedním praporem? Existuje snad jiná demokratická síla, která by byla schopna zabránit nástupu fašismu, než sjednocení levice?

Na předvolební kampaň v posledních volbách do Poslanecké sněmovny parlamentu vynaložila největší levicová politická strana téměř půl miliardy korun. Volební výsledek a počet získaných mandátů částce rozhodně neodpovídá. Z toho je možno usoudit, že levici sice možná nescházely peníze, ale věrohodnost, ideje, program a charismatické vůdčí osobnosti. Levicové lídry nezajímá budoucnost, žijí vyhraňováním se vůči komunistické minulosti a lenivou kolaborací s pravicí prohrávají budoucnost. Bohužel nejen tu svoji, ale i naši…

Levicoví intelektuálové svému jalovému žvanění říkají levicový diskurs, jsou na něj nesmírně pyšní, ale kde je účinná oponentura proti pravicovým think-tankům.  Kde jsou přednášky, semináře, mítinky, vzdělávací a osvětová činnost? Kde je podpora a vzdělávání levicové mládeže, od k levici se hlásících intelektuálů, akademiků a podnikatelů? Kde je levicová obdoba CEVRO , prestižních škol a vzdělávacích institucí? Kam se všichni ti kariérní levičáci poschovávali?

Zatím ještě relativně dobře situovaní levicoví intelektuálové a politici nemají motivaci k jakýmkoliv rebelským, nebo dokonce revolučním myšlenkám, a veškerá diskuse probíhá v akademické rovině, na hony vzdálené zájmům a chápání běžného občana. Lidé jim nerozumí, do značné míry jimi i opovrhují pro jejich neschopnost, lenost, odtrženost a zbabělost, protože kromě prázdného žvanění nenabízejí vůbec nic. Levicoví politici a intelektuálové nerozumí občanům. Znají je jen před volbami, a to ještě jen přes monitory počítačů.

Lidé si zvlášť v těžkých dobách přejí vůdčí typy – energické lídry s jasnou vizí. Pokud jim toto nenabídne levice, pak se rádi a ochotně moci ujmou devianti s fašizoidními spády, jako je třeba Roman Joch.

A pak budeme mít po hehe, a všichni!

Pokud se levice sama neujme svého poslání a umožní vyrabování posledních ještě fungujících sociálních jistot a svobod, není daleko doba, kdy občané budou okolnostmi donuceni napřímit kosy a ve vzteku a zoufalství se v duchu historických tradic pokusit nastalou situaci živelně řešit sami.

Zvlášť zábavná situace potom nastane, pokud se „naše“ vláda rozhodne potlačit revoltu reformami zbídačených občanů nasazením robocopů z URNA  proti jejich vlastním přátelům, tátům a maminkám. Případně tím, že vyšle elitní žoldáckou výsadkářskou rotu z Prostějova, zvyklou hubit Afghánce jako králíky, postřílet pár jejich revoltujících vrstevníků.

Ale to tu už přece jednou všechno bylo…

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments