Demokratická levice, nejen u nás, má před sebou nesnadný úkol: musí odpovědět na otázku, jaké funkce, a v jakém rozsahu, má mít sociální stát v kontextu globální ekonomiky. Otázka sociálního státu je zásadní, protože právě obrana sociálního státu je tím, co stále výrazněji odlišuje demokratickou levici od neoliberální nebo konzervativní pravice.
Koncept sociálního státu, tak jak byl doposud praktikován, vznikl v době vrcholící industriální éry jako odpověď na sociální a ekonomické dislokace i nerovnosti působené trhem. Neprosadil se ovšem v globálním měřítku, nýbrž jen v nejvyspělejších západních, zejména západoevropských demokraciích.
Byl nejen produktem jistého typu vysoce vyspělé demokratické politiky v poměrně malém počtu národních států, ale také ekonomického bohatnutí těchto států, které kromě USA a později východoasijských „tygrů“ neměly skutečnou ekonomickou konkurenci. Sociální stát byl ovšem i odpovědí na politickou nestabilitu a katastrofy z první poloviny 20. století.
Tlak, pod kterým se koncept sociálního státu v poslední době ocitnul, souvisí úzce s procesem globalizace. Neoliberální a konzervativní ideologie, které požadují jeho výraznou redukci nebo dokonce demontáž, vycházejí z předpokladu, že je nutné se co nejpružněji přizpůsobit logice nové globální ekonomiky.
V té lze prý uspět jen za cenu zvýšené flexibility pracovního trhu, privatizace zbývajících veřejných statků a snižování nákladů na sociální stát. To vše je doplňováno jakousi ideovou nadstavbou „postmoderny“ a „post-industrialismu“, jež poukazuje k údajně rostoucímu individualismu, opírajícímu se o komunikační schopnosti, specifické dovednosti a neustále se proměňující osobní status.
Nechce-li demokratická levice, především sociální demokracie, tento ideový souboj prohrát, musí ukázat, co se skutečně změnilo, a jak se této změně přizpůsobit. Musí též definovat, co se ve skutečnosti nezměnilo, jen se tomu dávají nová jména.
Zde je několik tezí do diskuze.
Změnil se především globální kontext. V prostředí globálního trhu, který se oprostil od posledních překážek pádem bipolárního světa, začaly ekonomicky rychle růst země, které byly dříve pro Západ jen zdroji surovin či levné práce. Tyto země mají výraznou kompetitivní výhodu nejenom v podobě extrémně levné pracovní síly, ale i v tom v tom, že v nich vesměs koncept sociálního státu vůbec neexistuje, a to dokonce ani v „komunistické“ Číně.
Zatím nezodpovězené dilema stojí takto: musejí se vyspělé země těmto novým tygrům přizpůsobit v podobě odbourání „drahého“ sociálního státu, anebo si bohatnutí zemí, jako je Indie, Čína, Brazílie nebo Indonésie vynutí po dosažení určité ekonomické úrovně jejich sociální modernizaci, jež povede ke vzniku sociálních států i v těchto společnostech?
Je možné dosti přesvědčivě tvrdit, že ekonomické bohatnutí těchto zemí vyvolá eventuálně nutnost pojistit si politickou stabilitu, opírající se o nové střední třídy, vznikem různých forem sociálního státu. Ten si například po 2. světové válce vytvořilo i zbohatnuvší „nezápadní“ Japonsko.
Západ by tedy neměl zbrkle demontovat instituci, která se v závislosti na dosaženém ekonomickém rozvoji může jevit stejně „universální“ jako demokracie nebo lidská práva. Spíše jde o to, jak sociální stát reformovat tak, aby ho západní země mohly financovat i v novém mezinárodním prostředí, kde jsou jejich bohatství a ekonomický růst relativizovány novými ekonomickými aktéry.
Další podstatnou změnou, jež má přímé dopady na fungování sociálního státu, je vzrůstající tlak globálního kapitálu. Ten je mnohem mocnější než národní kapitál, na němž si západní společnosti vydobyly sociální stát ve 20. století.
Je vysoce pohyblivý, protože není vázán na národní hranice. Tlak na národní státy může ovšem vytvářet nejenom touto pohyblivostí, na níž poněkud toporné národní státy nedokážou vždy včas odpovědět, ale i schopností hledat si rychle a kreativně kompetitivní výhody—například v podobě přesunu do zemí, které nemají pevné regulační rámce nebo vysoké daňové zatížení a sociální odvody.
Je zcela v logice tohoto dravého globálního kapitálu odbourávat i ve vyspělých zemích omezení, která mu stojí v cestě: od údajně nadbytečných regulačních rámců, jež podvazují „neviditelnou ruku trhu“, až po „zbytečně“ vysoké daně nebo údajně rigidní pracovní trh. Jako ideové mluvčí si k tomu vybral zejména neoliberální pravici.
Demokratická levice si naopak musí odpovědět na otázku, které z těchto nároků globálního kapitálu jsou i v tomto měnícím se kontextu do jisté míry oprávněné, a které ústupky by byly, a to i „civilizačně“, krokem zpět.
Vyspělé země, což jsou shodou okolností právě ty, jež většinou mají sociální stát, nejsou jen bezmocnými loutkami v rukou globálního kapitálu. Nejenže většina nadnárodních firem formálně sídlí z dobrých důvodů právě v těchto zemích „vlády zákona“, ale globální kapitalismus bude na tyto země ještě dlouho spoléhat, pokud jde o inovace, vědecké objevy, nejkvalifikovanější manažéry a koneckonců i finanční instituce. To dává západním státům do rukou silné zbraně, pokud jde o možnost přivést globální kapitál pod politickou kontrolu.
Demokratická levice má velkou šanci převzít právě zde iniciativu. Zatímco je zcela přirozené, že v ideové rovině budou některé její odnože formulovat alternativy ke kapitalismu jako takovému (a budou v rámci kritiky sociálního státu „zleva“ dokonce tvrdit, že i on jen vyztužuje kapitalistické panství), jejím praktickým úkolem současnosti je reformovat „reálný kapitalismus“, působící stále více v globálním měřítku, v „kapitalismus s lidskou tváří“.
Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu.
Demokratická levice musí též najít nový jazyk ve vztahu k těm, které tradiční sociální stát doposud chránil. Střední třídy, aniž by si to zatím dostatečně uvědomovaly, se totiž ocitají pod rostoucí hrozbou „proletarizace“, pokud bude sociální stát výrazně oslaben. K nim přibývají velmi rychle „noví proletáři“ z rostoucího sektoru služeb—lidé pracující v turistickém ruchu, obchodních řetězcích, restauracích, zdravotnictví, servisních službách, nebo třeba i na nižších úrovních finančního sektoru.
Pravice byla schopna vnutit společnosti diskurs, v němž jsou zaměstnanci v těchto oblastech „postindustriální ekonomiky“ portrétováni jako „majitelé vlastních osudů“, kteří se kreativně přizpůsobují novým podmínkám, a i proto přijímají práci na zkrácené úvazky nebo dobu určitou. Ve skutečnosti jsou to ve vzrůstající míře jen noví proletáři–pěšáci v šachové hře globálního kapitálu, které lze snadno obětovat, včetně jejich lidské důstojnosti, pokud národní státy nebo nadnárodní evropský projekt neurčí pro tuto hru pevnější pravidla a nevystaví jí účinnou hráz.
Sociální stát je součástí této hráze. Národní státy nebo integrovaná Evropa mohou samozřejmě zvyšovat flexibilitu pracovního trhu a mohou zavádět různé reformy, aby vytvořily příznivé podmínky pro příchod či udržení globálního kapitálu. Nemohou se ale vzdát záchytné sociální sítě. Ba naopak, potřeba této sítě roste s tím, jak roste sociální a ekonomická zranitelnost lidí pracujících v prostředí globalizované ekonomiky.
Levice též musí najít způsob, jak veřejnosti vysvětlit, že požadavky pravice, reprezentující kapitál, na různé formy privatizace penzijních systémů nebo zdravotnictví, nemusí být vždy jen údajně flexibilními řešeními, jimiž stát v podobě „outsourcingu“ některých svých aktivit na soukromý kapitál údajně vyhovuje požadavkům modernity. Jsou to velmi často také způsoby, jimiž se soukromý kapitál chce dostat k „měkkým penězům“, tedy k desítkám miliard z kapes daňových poplatníků, které musí občané odvést do pojišťovacích systémů tak jako tak.
V neposlední řadě si demokratická levice musí odpovědět na zcela zásadní otázku, jak se postavit k turbulencím působeným v globálním měřítku nadnárodními finančními institucemi. Její odpověď byla zatím poměrně automatizovaná: i neodpovědné finanční instituce je třeba zachraňovat s pomocí peněz daňových poplatníků, neboť by jinak mohl padnout celý globální systém. Zároveň se státními injekcemi do ekonomiky prý oživuje poptávka, jež znovu spustí ekonomický růst. Ten pak zaplatí dnešní dluhy.
Ve skutečnosti jsou jen pár let poté, co takto kolektivně „zachraňovaly“ mocné finanční instituce, západní státy vystaveny ze strany soukromého sektoru vyrůstajícímu tlaku, aby v podobě větší regulace nestály v cestě „neviditelné ruce trhu“ a aby se úsporami, především na sociálním státu, zbavily svého zadlužení, jakkoliv může být do určité míry právě i důsledkem sanování nezodpovědného soukromého sektoru. Jinak prý hrozí státní bankroty.
Zásadní otázkou pro levici v tomto kontextu je, zda by měla na tuto logiku, diktovanou globálním kapitálem, přistupovat, a nezaujmout odvážnější a kreativnější postoj.
Napsáno pro Deník referendum, 20.7.2010
Převzato z blogu autora na Aktuálně
Foto: zdroj
