Malá zpráva o velkých problémech ÚSTR ČR

        V posledních 7 letech se informace týkající se zřízení a činností ÚSTR objevovaly v médiích často, dokonce příliš často. Bylo jich v souhrnu o hodně více, než se dalo čekat s ohledem na výkony této organizace. Pozoruhodné je, že čím méně je tento ústav „pracovitý“, tím více se diskutuje o tom, co se v něm dělá a co by měl v budoucnu všechno dělat. Jeho medializace je nadměrná i vzhledem k faktu, že zájem médií o výsledky bádání kolem nedávné minulosti získané z jiných zdrojů jinak není nijak vysoký. Zdá se, jako by v tom ani nebyla logika. Respektive pokud je, tak je to jiná logika, která nesouvisí pravděpodobně s tím, co o ÚSTR už víme a co od takové instituce očekáváme . Otázkou je tedy JAKÁ je to logika!?

Skrytá agenda ÚSTR

Podle všeho bychom neměli brát žádný zřetel na slova jeho stávající ředitelky, že nejvyšší prioritou ústavu je bádání o událostech a vůbec dění v letech 1938 – 1989. To je totiž v naprostém rozporu s produkcí tohoto pracoviště. Hledat v té změti, kterou předvádí jako své výstupy, něco v podobě analýzy významných událostí či procesů, které jeho pracovníci zkoumají, je evidentní nesmysl. Pokud nad něčím bádají, pak tak činí jen v nanejvýše omezeném rozsahu a na perifériích dané problematiky, především popisným způsobem. Řeklo by se jakoby na vedlejší úvazek. Anebo jako „dodělávku“ z minula, z bývalého pracoviště. Lze to dokumentovat např. na knize „Štěpán Plaček“, vydané v ÚSTR v roce 2010 bývalým náměstkem, později ředitelem odboru zkoumání totalitních režimů (jak zní honosně název tohoto skromného pracoviště) Janem Kalousem. Pamatuji se ještě na rozhovor z roku 2004 v tehdejším ÚDV ZK, když jsem s ním o této knize hovořil. Tedy více než 3 roky předtím, než na ÚSTR nastoupil, a 6 let předtím, než tuto – podle mého názoru poměrně slabou – knihu vydal . Zdaleka to není ojedinělý případ. Významná část z několika desítek monografií vydaných v ÚSTR sdílí podobnou historii. Excelentní monografii mezi nimi nenajdete. ÚSTR nelze – aspoň podle jeho reálných výkonů – akceptovat jako normální, slušně fungující badatelský ústav. Ani podle jiných výkonů v této oblasti jej nelze příznivě hodnotit, i když monografie nejsou jediným výstupem z jeho činnosti. Zrovna tak však není respektovaným poradenským, pedagogickým centrem, i když i v této sféře je činný, ovšem zase jen okrajově.

Klíč k odpovědi na otázku týkající se důvodů zvýšeného zájmu médií i odborné veřejnosti o to, co je a co není ÚSTR, je tedy nejspíše v něčem jiném. Takový klíč je zašifrován v neveřejných záměrech souvisejících se zřizováním tohoto ústavu před těmi více než 6 lety. Pokud o tom ale nebudou ochotni mluvit hlavní zasvěcenci jako tehdejší premiér Topolánek či jeho pověřenec Žáček, či jeho pobočník Patrik Benda, můžeme o tom zde jen spekulovat. Z archiválií týkajících se ústavu ani z dostupných dokumentů se to pravděpodobně nedovíme. Jedna z možných hypotéz na toto téma je spojena s přístupem vládnoucích struktur k řešení problémů kolem řízení tehdejší společnosti. Konkrétně s neutěšeným stavem v řízení státu, zvláště ve sféře tajných služeb. O tom si lze leccos podnětného přečíst i v nedávno vyšlé publikaci Jiřího Růžka V labyrintu tajných služeb, zachycující některé s tím spojené procesy zhruba do roku 2003.

Nejspíše – pokud si chceme zachovat optimismus – si mocenská elita tehdy začala uvědomovat své selhávání. Neschopnost zamezit rychle narůstající korupční procesy patřila k těm méně významným procesům (v řadě případů byly akcelerovány i jinými, dokonce vnějšími faktory!). Uvnitř české společnosti se však tehdy, byť postupně a pozvolna začaly formovat zcela nové, na státu nezávislé struktury moci související s objevením se a vzestupem nově se tvořících oligarchických struktur. Bylo už jen otázkou času, kdy představitelé těchto kruhů začnou aspirovat na převzetí řízení státu do svých rukou (což nakonec demonstrovali lidé jako Bárta a později i Babiš). Elitě nebylo jasné, jak se tomu bránit. Řadě lidí, kteří měli možnost nahlédnout do toho, co skrývají zachovalé archiválie po bývalých bezpečnostních složkách (ABS) ale došlo, že právě zde – tedy v té, do jisté doby zavrhované a opomíjené struktuře StB – se uchovaly informace, jejichž následný rozbor a využití by umožnil vytvoření zcela nového a funkčního know how pro řízení společnosti, která se dvacet let po rozpadu minulého režimu stávala čím dále více neřiditelná.

Jistou analogii k tomu lze najít v nedávné minulosti i v takových společnostech, jako je americká. Po válce, kterou vyhrála díky spojenectví s jedním z nejhorších tyranských režimů moderní doby, tedy se stalinským SSSR, významná část tehdejší mocenské elity jevila – pod vlivem prosovětské domácí agentury – ochotu pokračovat ve spolupráci s tímto státem. V té době protisovětsky, tedy realisticky zaměřená část americké administrativy pochopila jako svoji jedinou šanci v boji proti prosovětským strukturám ve vlastních řadách uzavřít spojenectví s těmi složkami a osobami poraženého Německa, které byly v době války orientovány na střet se SSSR. Konkrétně např. s bývalým šéfem gestapa Heinrichem Müllerem, který přežil v ústraní ve Švýcarsku. On a další vytvořili pro USA strategii známou mj. jako mccarthismus, s jejíž pomocí se tato země dostala ze sovětského vlivu, byť za to mj. zaplatila ztrátou jaderného monopolu, vyčerpávající válkou v Koreji a jinými problémy.

Zdá se, že někdy v polovině minulé dekády i některým osobám v tehdejší domácí mocenské elitě došlo, že v převzetí někdejšího estébáckého know how je šance najít způsob, jak problémy zvládnout. Třeba v podobě technologií, které umožňovaly někdejší státostraně zde vládnout a jejich prostřednictvím pak kontrolovat snahy obtížně řiditelných kryptostruktur moci. Ty totiž již dosáhly svých majetkových cílů, a potřebovaly se legitimizovat jako tzv. prodemokratické struktury, tedy strany, hnutí apod. . Jejich  cílem bylo (a je) převzít legitimně moc. Umění jak vládnout společnosti erodované v 90. letech nejen morálně (masové rozkrádání), ale i jinak (viz neblahé působení různých jakoby disidentských subjektů a na ně přilepených meritokracií a dynastií) v celé jeho složitosti a rozmanitosti, bylo po listopadu 1989 v úpadku. Nové elity to nezvládaly. Tato sebereflexe vedla k poznání, že nejsnazší bude využít zapomenuté, ale již osvědčené postupy vládnutí vyvinuté uvnitř StB v podobě hybridních (tedy polodemokratických, polototalitních) technologií řízení státu. K něčemu takovému totiž směřovala československá StB v tzv. perestrojkovém období. Jejich prosazení do řízení posttotalitního státu mohlo zajistit v ČR klid a pořádek, smíření se s novým kastovním rozdělením společnosti na bohaté a chudé, s kontrolou nad médii (resp. svobodou slova), eliminaci extrémistických hnutí atd. Společnost – jak již dříve bylo ověřeno – lze uřídit prostřednictvím kompromateriálů (vůči vlivným, bohatým, kteří by chtěli také vládnout) či organizované struktuře agentů infiltrující celou společnost atd. Tedy tím, čemu dnes říkáme obyčejný kapitalismus, vyspělé západní demokracie apod.

Problém byl ale v tom, že po roce 1989 došlo k rozpuštění StB, k devastaci jejich struktur (zčásti to provedli sami estébáci zničením části svých archivů a hlavně orientací na soukromé aktivity v případě těch příslušníků, kteří získali zkušenosti v PZO apod.). Také rozdělení státu a jiné chaotizující procesy přispěly spolu s masivním přechodem estébáckých kádrů do podnikatelské sféry (kde se zařadili mezi ty nejúspěšnější) k destrukci toho, co předtím umožňovalo státostraně zde fakticky nerušeně a dlouho vládnout až do fáze, kdy se tzv. přežila a ztratila podporu v Kremlu. Ideálem nového polistopadového režimu nebylo ovšem obnovení bolševického systému jako celku s jeho ekonomickou strnulostí a neschopností, ale získání jakési nové podoby vedoucí úlohy ve společnosti bez těchto starých atributů. Tedy i bez staré StB, ale s její modernizovanou, prodemokratickou podobou.

Zřízením ÚSTR vypadajícím (alespoň podle názvu) jako vcelku normální badatelsko-archivnický subjekt vycházející vstříc potřebám společnosti ohledně poznání své vlastní minulosti, se mělo nejspíše vzniklé nedopatření v podobě rozpuštění a zatracení StB (s výjimkou několika správ či oddělení) napravit. Fakt, že delší dobu zůstali či zůstávají někdejší kádroví pracovníci této organizace ve službě i v nových poměrech, na tom nic neměnil. Jsou to jednotlivci či menší skupiny, nikoliv vojensky organizovaná velká struktura. Jedním z klíčových úkolů, o kterých se nicméně ve vztahu k ÚSTR na veřejnosti na počátku nemluvilo, bylo digitalizování zachovalých složek za účelem jejich vytěžení i příp. využitelných pro rekonstrukci těch zničených (jejichž značná část možná přetrvává v ruských archivech).

Málo lidí dnes víc, že tato poměrně nákladná ( a na celé dekády rozpočítaná) činnost, je zcela originální, domácí vynález. V bývalé NDR ani jinde u postsovětských satelitů, k něčemu takovému předtím nepřistoupili. Snahou bylo a je nejspíše obnovit aspoň jistou část sítí, které někdejší StB využívala ke kontrole společnosti. Bláboly o tom, že digitalizace svazků StB má snad vést k zlepšení porozumění tomu, jak se zde s pomocí StB vládlo, jsou určeny jen pro ty, kteří nejsou schopni o dosahu těchto věcí přemýšlet. Nejspíše šlo o jeden z hlavních cílových výstupů původní podoby ÚSTR. Určitě tím nebyly a nejsou ony monografie, z nichž tak snad jen 4-5 splňuje určité minimum pro jejich využití při studiu nedávné minulosti. A to ještě s výhradami týkajícími se kvality textů. Už vůbec však není osazenstvo ÚSTR schopno – a ani ochotno -připravit syntetické materiály. Jejich implantace do poznání společnosti o tom, co zde bylo, by totiž byla v rozporu se skutečnými cíli, pro které byl ÚSTR zřízen.

Čím se ÚSTR zcela jistě zabývat nebude

Houda píše ve svém článku („Vraťme se na zem: jak se v ÚSTR „dělalo do vědy““ z 2.5. 2013 pro Českou pozici) v této souvislosti o monografiích typu Klement Gottwald, život a dílo, příp. Normalizace v letech 1969-1989. Žádoucí by byly však nejdříve připravené analýzy týkající se totalitarismu v Čechách, na nichž by bylo možné založit takové syntetizující práce. Včetně analýz významných normalizátorů (např. Husák, Lenárt a další). Při své práci na profilu V. Bilaka, který vyšla jako součást jeho knihy „Až po mé smrti“ editované před měsícem v nakladatelství BVD jsem si uvědomil, že podobné, analyticky pojaté studie neexistují ani u nás, ani na Slovensku. Není se co divit.

Kromě zmíněné „nežádoucnosti“ taková „produkce“ vyžaduje interdisciplinární přístup. To se nejen na ÚSTR, ale ani v ÚSD AV či na katedrách vysokých škol, kde se tu a tam vyučuje soudobým dějinám ve výběrových seminářích apod., nepěstuje. Je to mj. důsledek jednorozměrného myšlení špatně připravovaných studentů historie na studium soudobých dějin, přešaltovaných ze svých původních specializací (třeba byzantologie) na zcela odlišné období. Většinou jim na katedrách historie na jejich alma mater nikdy nikdo soudobou historii nepřednášel, tedy je ani z toho nezkoušel (až na výjimky, o nichž nemá ale smysl se zde zmiňovat). Samozřejmě: interdisciplinarita a její zvládnutí je problém, který lze sice řešit, ale musí se to umět. V případě ÚSTR by to předpokládalo schopnost ze všeho nejdříve vychovat k takové práci celé skupiny lidí jako týmů schopných a ochotných na této bázi kooperovat. Ale kým proboha? Lidé, kteří tam nyní jsou (ale i ti, kteří tam ještě nedávno byli) se tohle sami od sebe nikdy nenaučí. A ti, co jim dosud šéfovali,  jakbysmet. Navíc tito náčelníci sledovali většinou dosud zcela jiné cíle. ÚSTR měl prostě na šéfy smůlu, jež však byla – abych tak řekl – předem naprogramována do jeho konceptu. Tento koncept (je základem zákona o ÚSTR) měl totiž jiné priority než jen ty, o nichž je výše řeč.

ÚSTR ČR by se čistě teoreticky měl stát oním mýtickým bojovým polem, na kterém se mají svést šarvátky a jiné střety o to, jak to vlastně bylo s nedávnou českou minulostí. Poznání této minulosti je ale v mnoha ohledech vnímáno těmi, kteří zde vládnou, jako něco pro ně velmi nebezpečného. To, o co se vlastně bojuje, však není jen dědictví po StB. Nejde ani o demytologizování nedávné české historie, ale o analýzu zdejších reálií, včetně toho, co nazýváme disentem. Proto se také ani jeden z projektů ÚSTR nezabývá politickým disentem a disidenty (VONS apod. je obtížné k tomuto fenoménu řadit), ačkoliv právě tato oblast představuje v soudobých dějinách pole neorané. A vysoce výbušné! Něco takové by však pro pracoviště jako ÚSTR infiltrované už od začátku řadou osob, které měly či mají k někdejšímu disentu blízko, představovalo něco podobného, jako sedět u stolu a brousit si přitom svůj jídelní nůž o vlastní zuby.

Zcela nedotčená zůstala ve výzkumné oblasti také témata spjatá s angažmá zahraničních struktur ve změnách v r. 1989. Nejen ohledně sovětské agenturní sítě, ale i těch západních a prozápadních „faktorů“. Za těchto okolností je logické, že již byly (aniž tu tušíme) nasazeny do boje i takové zbraně jako je špionáž. Kromě tradiční rusko-sovětské rozvědky je zde vhodné kolbiště pro americkou, samozřejmě německou a rakouskou, ale také izraelskou či vatikánskou agenturu. Ti všichni svojí minulostí jsou totiž nějak do nedávné historie české společnosti zaháčkováni. Někteří dokonce hodně. Nemluvě o podobných aktivitách dalších našich sousedů. V neposlední řadě je třeba zmínit i domácí tajné služby, které častěji než státní zájmy reprezentují zájmy určitých politických stran a jiných subjektů. Pozoruhodné je i to, v jakém časoprostoru tento skrytý konflikt probíhá. Jeden by si myslel, že hlavně ve sféře bádání. Kdo zde smí pracovat, kdo bude koho a čím úkolovat, co se smí a nesmí zkoumat atd. Válčí se však i o to, kdo bude delegován do Rady pro ÚSTR, do různých komisí expertů a také do významných funkcí v ÚSTR. Hlavně však do funkce ředitele. Ten, kdo se na takový post příště přihlásí, má zaručenu publicitu. Přesto – jak ukazují události v posledním půlroce – jaksi chybí zájem. Pět přihlášených účastníků v posledním konkursu se zdá být pozoruhodně málo.

***

Až někam sem sahal závěr komentáře, který jsem psal v předvečer volby nového ředitele. Přiznám se čtenářům, že jsme předpokládal, že ani ve 3. kole nedojde k této volbě. Stalo se, a následující úvaha se proto týká především dvou otázek:

  1. Jaké bude mít tento zdlouhavý, nákladný a poměrně nekvalifikovaný způsob volby ředitele dopady na Radu ÚSTR i USTR samotný?

  2. Jakým bude Mgr. Zdeněk Hazdra ředitelem?

            

           Odpověď na první otázku

              Patový výsledek druhého kola volby nového ředitele asi nikoho, kdo tento proces sleduje, nepřekvapil (ani mne, viz můj komentář z března 2014 k volbě ředitele). Trochu ale překvapil výsledek 3. kola ve středu 16. 4. večer, kdy byl novým ředitelem zvolen Zdeněk Hazdra, čerstvý olomoucký PhD. Bylo by zajímavé dozvědět se něco o průběhu vyjednávání mezi členy rady o to, kdo z těch tří , kteří se rozhodli nevolit stávajícího prvního náměstka Hazdru, teprve třicetiletého (v podstatě tzv. postdoka) odborně i jinak ještě ne zcela vyzrálého jedince (jehož hlavním plusem ve volbě nakonec byla jeho česká provenience) na tuto funkci, změnil své stanovisko. Z toho mála, co proniklo do veřejnosti o hektičnosti průběhu druhého kola, ani z materiálu „Koncepce rozvoje ÚSTR“, který v rámci výběrového řízení Z. Hazdra předložil k posouzení, se nedá nic moc dedukovat. Jako vždycky se asi až s jistým odstupem dozvíme, kdo byl tím jazýčkem na vahách a také proč.

              Osobně bych vsadil na to, že ten z členů Rady, který se při zakulisním jednání minulý týden „přiklonil“ k Hazdrovi, prošustroval svoji důvěryhodnost. Jinak řečeno: nechal se „přesvědčit“, aniž by kromě češství uchazeče měl pro své „přiklonění“ nějaké solidní argumenty. Je jedno, zda ti, kteří s ní/m manipulovali proti němu něco použili z jeho minulosti či současnosti, či zda šli na to jiným způsobem. Je-li pravdivá informace, že jednání (samozřejmě údajně neveřejné) ve 2. kole bylo „hektické“, tak změna stanoviska vypadá více než podezřele. Zvláště je-li pravda, že 3. kolo bylo velmi krátké. Hned se hlasovalo, a hned byl vyhlášen vítěz, přičemž jeden z dřívějších  podpůrců doktorky M. Blaive ji svůj hlas ponechal a 6. člen(ka) Rady zůstal/a neutrální. Mluvilo se také o tom , že se intenzivně hledaly také “ šmouhy“. Podle výsledku 3. kola nejspíše hlavně jak na Hazdrově protikandidátce, tak na členech Rady, kteří proti nynějšímu řediteli hlasovali. To jsou ale možná pomluvy vycházející z úvah o tradičních aktivitách místních odborových hnutí, kterých je povícero v instituci obnášející kromě archivu něco málo přes stovku zaměstnanců vlastního „ústavu“, včetně několika dost ujetých aktivistů, kteří jsou touto strategií proslulí již z doby ředitelování Jiřího Pernese. Očekával jsem, že na nějaké uplácení již zde ale nezbyl prostor. Ten, kdo by se nechal zkorumpovat (nejde vždy jen o peníze) a volil by v 3. kole jiného uchazeče, by se až příliš zviditelnil. Kdo by chtěl, resp. kdo chce, aby si na něj ukazovala veřejnost prstem jako na korupčníka?

                Šlo nejspíše o nějakou formu ultimáta ze shora, kterou Rada ÚSTR dostala, v němž současný ředitel ani Rada vůbec nemusela mít prsty. S největší pravděpodobností by – v případě, že by musel být vyhlášen nový konkurs – nezvolení ředitele fakticky diskvalifikovalo Radu. Upozornilo by ovšem i na neschopnost zákonodárných sborů vybrat a zvolit sedmého člena Rady. Ten by sice mohl sehrát roli jazýčku na vahách, ale lze pochybovat o tom, jakou roli. ÚSTR byl sice schválen zákonem z roku2007 mj. i jako badatelské pracoviště, ale zákonodárci to s touto orientací nejspíše nemysleli vážně. Pochybuji, že by byl za dalšího člena Rady zvolen někdo, kdo má zkušenosti s badatelskou prací. Formálně disponuje vědeckou hodností a tedy alespoň formální kvalifikací k rozhodování v této oblasti jediný člen Rady, navíc v tak měkkém oboru, jako je politologie. Ani v minulosti lidé s touto kvalifikací nebyli do Rady voleni (až na jednoho). Rada bez lidí s vědeckým zaměřením se ovšem stane hlavním bitevním polem pro schvalování inovované strategie ÚSTR. Je tzv. „nabílední“, že s vědeckou orientací se příliš nepočítá. S největší pravděpodobností to bude člověk se zkušeností z tajných služeb, a nejspíše se zásluhami z disentu. Co na tom, že už je čtvrtstoletí po Listopadu, a že o předlistopadovém politickém disentu toho víme tak málo i díky nečinnosti ÚSTR v této oblasti?

             Tím vším se nejspíše potvrdí, že v případě Rady jde spíše o politický (rozuměj dohlížecí) než o správní orgán, což Rada potvrdila i tím, že své kompetence k výběru správného uchazeče přenechávala při současné volbě ředitele jiným, kupodivu však rovněž ne nestranným jedincům. Bylo by asi zábavné zjistit, kdyby se ani ve 3. kole volby ředitele nedohodli, jakou strategii by příště zvolili. Lze očekávat, že vzhledem ke své takto otevřeně deklarované nezpůsobilosti vybírat ředitele (zkušenost z roku 2010 byla asi poučná), že by si na to někoho ( komisi či co) znovu najali. Otázkou je, za co jsou pak vlastně členové Rady (a více než dobře!) placeni? Za normálních okolností by tento orgán měl Senát tuto zjevně neschopnou Radu jako celek odvolat. Volbou ředitele v posledním možném kole za okolností, o nichž si můžeme jen nechat zdát, se sice zmenšila šance, že bude podobným způsobem zvažována i existence ÚSTR (organizace bez ředitele by si o to přímo řekla!), ale Senát by neměl nechat bez povšimnutí, jak tato volba probíhala, kolik to stálo peněz i to, jaký to přineslo výsledek.


Odpověď na druhou otázku

Mgr. Hazdra, PhD. se svým zájmem hlavně především o potomky šlechty, kterým věnoval jak svoji diplomovou, tak disertační práci (podle M. Fendrycha – viz jeho článek „ÚSTR. Levicoví břídilové“ z ledna t.r. na blogu Aktuálně .cz jde dokonce o autoplagiát Hazdrovy diplomky, jejíž polovina textu zde byla použita bez příslušného odkazu – osobně v tom nevidím takový problém jako p. Fendrych, který žádnou vysokou školu snad neabsolvoval a má jisté komplexy). Taková orientace ve výzkumu totalitarismu zdaleka nepředstavuje ani náznakem klíčové téma. Vypovídá ovšem o jeho odborné kvalifikaci ke studiu totality své, stejně jako převažující popisný charakter jeho disertace zabývající se příběhy potomků 4 známých rodů české šlechty, z nich většina svým původem patří k tzv. rekatolizační, zčásti i vetřelecké šlechtě. Ve své koncepci předložené Radě při konkursu, se navíc projevil jako stoupenec kontinuity. V podobě toho, co tato kontinuita ale představuje (viz vývoje ÚSTR v letech 2008-14), bych se ale něčeho takového na místě zřizovatele obával. Kontinuita zde rozhodně není na místě. Emilie Benešová, předsedkyně Rady ÚSTR, Hazdru charakterizovala takto: „Pan Hazdra je nejmladší, ale má (rozumí se ze všech uchazečů) nejvíce manažerských zkušeností“. Tím mu moc nepomohla, protože tyto zkušenosti jsou fakticky náhodné a zanedbatelné. Nepomáhá mu ani přechozí angažmá v TOP 09. Osobně si myslím, že lidé tohoto typu by měli šanci, kdyby zůstali v akademické sféře, na to aby vyzráli postupně ve schopné badatele, budou-li mít ovšem kvalifikované vedení. Má však smůlu. Je nasměrován na to, aby se stal snadno manipulovatelným nezralým manažerem, hříčkou v rukou jiných.

      Co od ÚSTR lze očekávat a co nás nemine

      Nejspíše dojde k urychlenému odloučení archivu (ABS) ze struktur ÚSTR, např. do Národního archivu. Nejspíše i s problematickým (i pro ABS) digitalizačním pracovištěm. Pro ÚSTR bude muset zřizovatel (Senát ČR) jasně deklarovat skutečné cíle zřízení tohoto pracoviště s přesnými, třebas ultimativními nároky ohledně kritérií výkonnosti (aby v případě, že nebudou funkční, nebyl problém jej jako zbytečný zrušit). Pokud by se takto prosadila třeba badatelská orientace, pak zbývá snad jen vyházet dosavadní členy Rady ÚSTR z jejich teplých a dobře placených míst jako nekompetentní a tím celý ústav osvobodit od politruků. Očekávat lze také to, že ÚSTR nebude manažersky zvládnut. Ideální by bylo, kdyby nový ředitel mohl být úkolován tak, aby v co nejkratší době (2-4 roky) připravil podmínky pro nové vedení. On sám při své odborné i manažerské nezralosti může být považován jen za prozatímního. Pokud by to byl schopen zvládnout, pak by ÚSTR mohl mít naději. Kvalifikovaného odborníka schopného takový ústav řídit už teď, a být autoritou i navenek, totiž Senát nesežene. Takoví lidé zde nejsou. Pokud by z ÚSTR v souladu s původním utajeným zaměřením měl však být jen výzkumný ústav pro studium StB, tak by mě zajímalo vysvětlení, proč a kvůli čemu se na to mají vynakládat tak velké prostředky. Od Senátu bych pak očekával jmenování komise, která by vyšetřila, jak se něco takového mohlo stát a proč to tolik stálo. Ať za to jeho původní zřizovatelé nesou odpovědnost. Alternativním řešením pro budoucnost by však bylo přeřadit ÚSTR pod BIS či jinou tajnou službu. Ovšem nějakou lepší, než jsou ty stávající.

 

Foto: Petr Ďoubalík, www.douba.cz

Přejít do diskuze k článku