Máte padáka!

Duben 17, 2009


Přátelé,

 

nic takového se dosud ještě nikdy nestalo. Prezident Spojených států, zvolený zástupce lidu, právě oznámil generálnímu řediteli General Motors neboli nejvyššímu představiteli společnosti, která strávila na vrcholu seznamu pěti set nejbohatších amerických firem podle časopisu Fortune delší čas než jakákoliv jiná, že má padáka.

 

Skoro tomu nemůžu uvěřit. Tento bezpříkladný krok mě během posledních dvou dnů připravil o dech. Neustále jsem si pro sebe opakoval: „Doopravdy Obama propustil prezidenta General Motors? Prezidenta nejbohatší a nejmocnější korporace 20. století? Má na to vůbec právo? A co dalšího může ještě udělat?

 

Tento odvážný krok na představitele amerických korporací zapůsobil jako studená sprcha. Obama jim totiž de facto řekl: „Tím, kdo má poslední slovo, je vláda ustanovená z vůle lidu a v zájmu lidu, a nikoliv velké korporace.“ John McCain to pochopil. Na schodech Senátu si položil otázku: „Jaký signál vyšle tento krok managementům ostatních korporací a finančních institucí? Že jim dá federální vláda také vyhazov?“ Senátor Bob Corker se nechal slyšet, že „by z toho všem Američanům, kteří věří ve svobodné podnikání, měl běhat mráz po zádech“. A burza se propadala, jak vládcové vesmíru v duchu přemítali, zdali náhodou nejsou na řadě, a jak si mezi sebou začali šeptat, co si s tím Obamou počnou.

 

Nedělejte si iluze, vážení! Mnoho s ním nesvedete. Má totiž za sebou drtivou podporu amerického lidu – a dostal od nás svolení, aby udělal, co uzná za vhodné. Jestli vám tedy prezidentův bravurní kousek z minulého týdne vyrazil dech, mějte se na pozoru.

 

Píšu tento dopis jménem stovek tisíc dělníků, které během posledního více než čtvrtstoletí koncern General Motors vyrazil na dlažbu. Životy mnohých z nich skončily v troskách. Propadli alkoholismu nebo drogám, jejich manželství se rozpadla, někteří si dokonce vzali život. Většina se už nikdy neusadila. Skončili tím, že chodili do dvou zaměstnání a vydělávali polovic toho, co jim platili v GM. A proklínali General Motors a jejího prezidenta za to, že jim zničili život.

 

Nikoho z nich ani ve snu nenapadlo, že se dožijí toho, že totéž potká i prezidenta GM. Předseda správní rady Wagoner si určitě nebude nucen podat žádost o potravinové lístky, nedostane výpověď z bytu a nebude muset svým dětem vysvětlovat, že namísto univerzity budou chodit jen na vyšší střední školu. Místo toho dostane třiadvacetimi­lionový zlatý padák. Ale v ruce bude svírat stejnou výpověď, kterou předtím dostaly stovky tisíc jiných – jen s tím rozdílem, že tuhle jsme mu dali my, prostřednictvím jednoho z Obamových lidí. Litujem, kámo. Máš padáka. Pakuj se!

 

Dnešní den jsem strávil ve Washingtonu. Ráno jsem se zastavil v Senátu a navštívil jsem slyšení senátní komise o záchranném plánu pro Wall Street. Senátoři se zajímali, jak banky s těmi všemi penězi naložily. A řada z nich jim to neřekla. Shrábly biliony a nikdo neví, co s nimi udělaly. Určitě nebyly použity na tvorbu nových pracovních míst, na pomoc hypotečním dlužníkům ani k uvolnění zmrazených úvěrů, které lidé potřebují. Byl jsem tím, co jsem viděl, tak šokován, že jsem se musel zvednout a odejít ještě před koncem slyšení. Ale poskytlo mi to inspiraci k filmu, který právě točím.

 

Později jsem ze zastavil v Národním archívu, abych se postavil do fronty těch, kteří si chtějí na vlastní oči prohlédnout originál naší ústavy. Myslel jsem na to, že přesně před dvaceti lety jsem právě v této ulici dotáčel svůj první film Roger a já, osobní apel, jímž jsem se národ pokoušel varovat před GM a jejich destruktivními praktikami. Toho březnového dne roku 1989 jsem byl úplně na mizině. V kapse jsem měl pár posledních dolarů z mé poslední podpory v nezaměstnanosti a byl jsem závislý na pomoci svých přátel (Bob a Siri mne brávali na večeři a vždycky za mne zaplatili útratu, jeden známý zaměstnanec kina mne vždycky propašoval do sálu bez placení, abych tu a tam mohl shlédnout nějaký ten film, Laurie a Jack mi z druhé ruky koupili střihačský stůl značky Steenback, John Richard mi do kapsy strčil nepoužitou letenku, abych se mohl na vánoční svátky podívat domů, a Rod se mi snažil pomáhat, kde mohl, a ochotně se autem vydal do Flintu, kdykoliv jsem tam kvůli natáčení něco potřeboval). Moje nebohá matka (kdyby byla ještě mezi námi, slavila by nyní osmdesáté osmé narozeniny) a můj otec, který léta pracoval u GM na lince, mi v kuchyni řekli, že mi všichni chtějí pomoct a předali mi šek na nepředstavitelných tisíc dolarů. Nechápal jsem, kde mohli vzít tolik peněz. Odmítl jsem to, ale oni trvali na tom, abych si to vzal. A pak mi otec starostlivým hlasem řekl, abych si ten šek nechal proplatit a dokončil ten film. Poslechl jsem ho.

 

A pak si vzpomínám, jak jsem se jednoho březnového dne roku 1989 ubíral po Pennsylvania Avenue a můj devět let starý automobil mi vypověděl službu. Zajel jsem k obrubníku, položil jsem hlavu na volant a dal jsem se do breku. Neměl jsem peníze, abych ho dal do servisu, a už vůbec jsem neměl na to, abych ho nechal odtáhnout. A tak jsem vystoupil, odšrouboval jsem poznávací značky, abych nedostal pokutu, udělal jsem čelem vzad a nechal ho tam jen tak stát. Můj pohled sklouzl k přilehlé budově. Stálo na ní Národní archív. Komu jinému jsem mohl věnovat své nepojízdné auto, říkal jsem si, jak jsem se pěšky ubíral k domovu.

 

Ačkoliv jsem to neměl snadné, zdaleka jsem si nemusel projít tím, čím si kvůli General Motors a ekonomickému systému pracujícímu proti nim, muselo projít tolik mých přátel a sousedů. Říkám si, co se jim asi muselo táhnout hlavou, když se v pondělí ráno probudili a přečetli si v Detroit News nebo v Detroit Free Press palcové titulky oznamující, že Obama dal padáka generálnímu řediteli General Motors. Ačkoliv, když nad tím teď přemýšlím, napadá mě, že si to možná ani nepřečetli. V pondělí totiž oba tyto tituly přestala pošta distribuovat. Roznáška byla zrušena, protože detroitské deníky jsou stejně jako General Motors a stejně jako celý Detroit na mizině.

 

Nedočkavě čekám na další prezidentův superhrdinský kousek!

 

Váš
Michael Moore

 

P.S. Vězte, že nám, obyvatelům a rodákům z „průmyslového pásu“, neuniklo, jaké zacházení se dostalo hlavounům našich korporací (nezapomínejme, že automobilky žádaly o půjčku, a nikoliv o milodar) ve srovnání s magnáty z Wall Streetu, jimž se dostalo bilionů vládní pomoci, pozvání na večeři do Bílého domu a příležitosti defilovat před médii. Vemte jed na to, že nám to neuniklo. A jestli existuje nějaká spravedlnost, tak lupiče z Wall Streetu za jejich zločiny co nevidět stihne spravedlivá odplata. A sledovat našeho prezidenta, jak se dušuje, že na veškeré vozy koncernu GM poskytne vláda záruku a že spotřebitelé obdrží vládní bonus, když vymění svůj starý koráb silnic za hybridní automobil, bylo zároveň smutné, komické i bizarní. To jsme to dopracovali: vrchní velitel svobodného světa jako imaginární ředitel sítě autosalónů a značkových autoservisů GM!

 

Překlad: Tereza Spencerová

 

Převzato z czechfp.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments