Jiné jméno Matyáše Hunyadiho – Korvín, mi nějak nejde přes pysky, a tak navrhuji jej trochu upravit. Alespoň pak bude vyjadřovat, čím ve skutečnosti byl – naprostou loutkou, na rozdíl od pravého Hurvínka, v rukou Říma.
Jak víme, Matyáš se prohlašoval za českého krále, a tak můžeme občas slyšet, že u nás v té době byli králové dva. Ve skutečnosti Matyáš nikdy českým králem nebyl, a na rozdíl od Heydricha si nikdy ani nenasadil na hlavu českou korunu.
Dokonce i uherským králem se stal jen díky Jiřímu z Poděbrad. Matyáš byl předtím zajat a vězněn králem Ladislavem Pohrobkem. Preventivně. Poté, co Matyášův bratr zavraždil Ladislavova poručníka Oldřicha Celjského, synovce královny Barbory, který jej i po smrti jeho otce, Jana Hunyadiho, chtěl přijmout za syna, nevěřil ani Matyášovi. V Praze ve vězení, kam byl přiveden v okovech, se Matyáš prý i naučil česky. Po smrti krále Ladislava Jiří Matyáše z vězení propustil a prosadil jeho volbu uherským králem patrně z ryze osobního důvodu. Matyáš byl, podobně jako Jiří, také „pouhým“ šlechticem, nebyl z žádného panovnického rodu – a tak Jiří pravděpodobně chtěl, aby tu existoval takovýto precedens před jeho vlastní volbou českým králem. Nemůžeme říci, že by na tom byl Matyáš škodný. Nicméně, vytáhnout „pubescentního delikventa“ z kriminálu a dosadit jej na trůn, se neukázalo jako nejlepší Jiřího nápad.
A Jiří udělal ještě další chybu, a dal mu za ženu svou dceru Kateřinu. Smrt Kateřiny, zrovna v době, kdy šlo o česko-uherské spojenectví, je velice podezřelá. Kateřina zemřela při porodu a bylo jí teprve čtrnáct let. Přivádět třináctileté dívky do jiného stavu nebylo zvykem ani u značně barbarských Přemyslovců. Když Václav II. přijal roku 1300 spolu s rukou čtrnáctileté Rejčky polské království, Rejčka bydlila ještě tři roky u své tety. Buď tedy Matyáš, jako „správný katolík“, přivedl Kateřinu do jiného stavu a trval na tom, aby plod donosila, což ve svém věku nepřežila, nebo je také možné, že byla Kateřina natolik silná, že porod přežila, byla zavražděna, a její smrt pak byla, vzhledem k jejímu nízkému věku, snadno vydávána za „přirozenou“.
Po její smrti se také Matyáš okamžitě obrátil proti Jiřímu a stal se nástrojem Říma. Nešlo jen o Jiřího – v protičeské křižácké válce pokračoval i po Jiřího smrti a v nepřátelství proti „kacířským“ Čechům až do svého vlastního konce.
V těžké situaci, za válek s Matyášem Hunyadim, uzavřel Jiří z Poděbrad smlouvu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. Po smrti Jiřího byl proto českým králem zvolen Kazimírův patnáctiletý syn Vladislav Jagellonský (* 1456), který převzal zemi i s tímto válečným břemenem. Pro Vladislavovu přijatelnost na mezinárodním poli hrála i skutečnost, že byl vnukem v Čechách nikdy neuznaného Albrechta Habsburského.
Vladislav převzal zemi za situace, kdy byla značná část českých území okupována Matyášem, který v protičeské křižácké válce nadále pokračoval. Válka tedy trvala, a až teprve v letech 1478-1479 se Vladislav s Matyášem dohodli na tom, že přestanou válčit, Matyáš vyklidí okupované části Čech, ale bude nadále okupovat Moravu, Horní a Dolní Lužici a Slezsko. Zároveň se dohodli na vzájemném nástupnictví. Dohoda však byla pro Vladislava extrémně – a zjevně nevýhodná, neboť i v případě svého nástupnictví měl zaplatit uherské šlechtě výpalné ve výši 400 000 uherských zlatých. Matyášovo nástupnictví proti tomu mělo být bezplatné. Můžeme tedy říci, že podle obvyklých právních zvyklostí byla neplatná i tato smlouva. Papež Sixtus IV., po kterém se jmenuje Sixtova kaple (nesprávně nazývána Sixtinská), byl ve válečném stavu s Čechami i po uzavření této dohody. Vatikánem byl Vladislav uznán až roku 1487.
V jedné věci se však Matyáš zřejmě přepočítal, a tak nenastupoval on po Vladislavovi, ale naopak. Když jej roku 1490 zastihla smrt, byl Matyáš bez mužských potomků a Vladislav se ujal vlády na celém území Koruny české a navíc získal i uherský trůn. Matyáš sice chtěl ještě před svou smrtí znovu na Čechy zaútočit, ale již to nestihl.
Aby podpořil své postavení v Uhrách, Vladislav, třebaže byl formálně ženatý, uzavřel tajný sňatek s Beatricí Aragonskou, vdovou po Matyáši Hunyadim, dcerou neapolského krále. Vzhledem k tomu, že mu půjčila 200 000 uherských zlatých na válku proti Maxmiliánovi Habsburskému (budoucímu říšskému králi), který měl o uherskou korunu také zájem, a zřekla se pohledávky 300 000 zlatých, které jí dlužil Matyáš, se k ní Vladislav moc dobře nezachoval.
Beatrice měla poněkud jiný osud než královna-vdova Barbora. Vladislav, jako „katolík“, měl také jiný přístup k ženám než Jiří z Poděbrad. Roku 1500 se nechal s oběma ženami papežem rozvést a papež Beatrici naúčtoval soudní „výlohy“ ve výši 25 000 zlatých. Od Vladislava dostal papež úplatek 30 000 zlatých, vysoké úplatky dostali i další preláti. Jednalo se o papeže Alexandra VI., známého Rodriga de Borgiu, který krátce předtím vyslal do Českých zemí jako teroristu inkvizitora Jindřicha Institorise, autora známého „Kladiva na čarodějnice“, papeže, který opět v Praze vyhlásil odpustkovou privatizaci, a který mimo jiné roku 1498 upálil italského kazatele a reformátora Savonarolu.
Byla to právě uměnímilovná Beatrice, kdo přinesl z Itálie do Uher renesanční stavitelství, které se pak odtamtud šířilo k nám. Zemřela v (asi relativní) bídě na ostrůvku Ischia, roku 1508. Ale to už zacházíme od tématu husitství příliš daleko.
Foto: zdroj
