Jako správný křesťan jsem oslavil narození Páně důsledně dle popisu v evangeliích Nového zákonu. Oslava narození Krista se konala ve stáji, kde byla ta správná atmosféra, tedy zápach (smrad či libá vůně?) kobylinců a kozích bobků. Sedl jsem si na otýpku slámy a okusoval už tvrdý okoralý chleba a představoval jsem si onu realitu narození Páně. Není na tom vůbec nic divného, vždyť Kristus se narodil ve chlévě podobném naší stáji, žádný stromeček tam neměl, ani stůl plný různých pochutin, byla tam akorát nějaká sláma a trochu sena (hrst toho sena máme uchovanou v chrámu svatého Víta jako svatou relikvii). Marie porodila na slámě, nikoliv na nějakém přepychovém loži. Sláma, seno, zvířata, zápach výkalů, ale teploučko, takže vánoce bychom měli slavit ve stáji a ne v obýváku! Kdo tak činí? Snad akorát tak bezdomovci a já.
Ve chlévě jsem sedíc na slámě rozjímal o smyslu a významu narození Páně. Chtěl jsem se vcítit do situace a stavu Panny Marie, ale to jsem jaksi nedokázal, nějak mi to vůbec nešlo, holt já ty ženské zkušenosti s těhotenstvím a porodem nemám.
Tak jsem si představoval v duchu, jak se asi cítil Josef, o čem přemýšlel a k jakým závěrům asi mohl tak přijít. Určitě dumal nad tím, proč vůbec z Nazaretu do Betléma šli. Vždyť žádné sčítání lidu se nekonalo. A skutečně podle historických záznamů se v té době žádný cenzus nekonal, v historických pramenech o tom není nikde ani zmínčička. Co si o tom mohl asi myslet? „Někdo se ze mne udělal srandu a já tomu uvěřil, bylo mi stejně podivné, že jdeme akorát my, žádné proudy lidí na sčítání neproudily, taky mne to mohlo napadnout, no naletěl jsem. A proč jsem manželku tahal takový kus z Nazareta až do Betlému ve vysokém stupni těhotenství? Měl jsem ji nechat doma, stejně s ní nespávám a neobcuju, jak mi nakázal archanděl Gabriel. Teď se zase budeme vracet do Nazaretu, jsme přitom úplně bez peněz, máme hlad, ani suchou kůrku nemáme, jak to vůbec zvládneme?“ Tak přízemně uvažoval Josef, manžel Panny Marie. Otázkou k přemýšlení nám zůstává, proč mu anděl Gabriel nesdělil, že zanedlouho přijdou Tři Králové a přinesou královské dary, takže finanční nouzí už trpět nebudou. Asi mu to Otec Nebeský zakázal. No a přišlo mi na mysl, že asi taky musel přemýšlet o otcovství čerstvě narozeného dítěte. Ale o tom je dostatek zpráv v Apokryfních evangeliích.
Nadále jsem v tom teploučku a smrádečku docela nehybně seděl (jako nějaký jogín), hleděl upřeně na protější zeď a telepaticky jsem rozmlouval se zvířaty, zajisté nikoliv slovy, nýbrž spirituálně mysticky. Vzájemně jsme si rozuměli úplně ve všem, chápali jsme oboustranně tu sounáležitost člověka, zvířat a přírody. Vnímali jsme to jako jedno, spíše Jedno. Vesmír, příroda, zvířata, lidé – vše splývalo v nerozlišitelnou Jednotu.
Fakt jsem nebyl opilý ani pod narkotiky, ale pomalu jsem se dostával do jakéhosi vytržení ba až transu. V tom mystickém vytržení jsem náhle chápal, že Panna porodila a zůstala i po porodu pannou, že Tři jsou Jeden a Jeden je Tři – vše bylo pochopitelné, srozumitelné, jasné…, neboť celé veškerenstvo mně splývalo v jedno veliké NIC, které ovšem bylo zároveň Vším. Kdo osobně neprožil toto sjednocení, nemůže pochopit. Je totiž naprosto nutné otevřít po vzoru mystiků srdce, což jsem učinil, mozek v tomto případě nehraje žádnou roli, ten je potřeba úplně vypnout. Vypnutý mozek je totiž nutností a předpokladem pro vnímání metafyzické a transcendentní nadreality.
Potom už samozřejmě nejsou nižádné problémy s porodem Syna Božího pannou, ani s tím, že po narození se Bůh, aniž by pozbyl svého božství, stal člověkem. Sice jsem ještě chviličku zameditoval nad tím, jak to s Ním bylo v útrobách matky, a kladl si otázku, zda byl bohem a zároveň i člověkem už od okamžiku splynutí vajíčka a spermie? Lidské vajíčko a božská spermie. Nebo až od třetího měsíce jak tvrdí svatý Tomáš? Nebo až od pátého? Nevíme, poznání zde je možné pouze metafyzicky transcendentně.
Tak jsem dlouho na otýpce slámy seděl, do blba hleděl, tedy meditoval, kolem mne proudilo, vlnilo se a vzdouvalo nesmírné moře Lásky a Milosti Boží, ale mého těla se ani v nejmenším nedotklo.
Ale právě v okamžiku, když jsem byl v tomto nadsmyslném a nadtělesném mystickém vytržení, ve vrcholné fázi meditace, vešel do stáje můj mladej (syn), že jde pokrmit a ať nepřekážím a vypadnu.
Byv takhle brutálně přerušen právě v okamžiku mystického zření podstat takovou primitivní záležitostí, jakou je krmení, jsem se odebral do svého kutlochu. Okoralý tvrdý chleba jsem hodil zvířatům, stejně nemám zuby na rozkousání.
Po této superintenzivní meditaci jsem se vrátil do svého pokojíčku a začal oslavovat pohanský Svátek Slunovratu (neb jsem přece pohan!), to jest, otevřel jsem si láhev vína Veltlínské zelené, nakrájel si maďarskou klobásu a připíjel na zdraví Slunečnímu kotouči, no a o půlnoci jsem zalehl a spal jak dudek až do devíti hodin, kdy mi sluníčko začalo svítit do pokoje – asi jako poděkování za ty přípitky.
Na fakt, že Slunce je životadárné, přišli racionálním pozorováním astronomové snad úplně všech civilizací světa – od Číny, Indie, Persie, Egypta, ale i v Evropě slavili slunovrat jak Keltové, tak Germáni a Slované. Samozřejmě velkolepé slavnosti slunovratu pořádali i Aztékové a Inkové na protějším kontinentě. Všechny tyhle civilizace uctívaly Slunce jako božstvo. S tím naprosto souhlasím.
Až teprve začátkem našeho letopočtu si pár vypočítavých fanatiků tento svátek svátků uzurpovalo pro své hmotné přízemní zájmy. Vymysleli proto nejdříve šíleně absurdní povídačku o prvotním dědičném hříchu, kterým je postiženo už každé čerstvě narozené jednodenní děťátko, a vůbec nevadí, že je to třeba malinký Číňánek, Ind, Eskymák, Afričan či Indián! A co se tím hříchem vůbec myslí? No ta skutečnost, že Adam s Evou sexovali. To je ten strašný, obludný, hrozný, děsivý a nejohavnější čin, jehož se dopustili zakladatelé lidstva a který po nich my všichni dědíme. Dle mne naprosto obludný je právě ten výmysl, který mohl vykonstruovat jedině velice velmi úchylný nenormální člověk. A další úchyláci vymysleli křest, kde se vodou smyje onen hřích. Ale copak jsme tím hříchem někdy trpěli? Fakt? Za to, že Adam s Evou sexovali, my trpíme? Já teda nikoliv, já to dokonce Adamovi a Evě přeju, ale že bych tím trpěl? Tož to tedy ne! Tohoto dědičného hříchu nás přišel zbavit právě Kristus, ale o takové zbavení přece nikdo nestojí. Děkujeme za nabídku, ale vůbec nechceme být zbaveni potěšení ze sexu. Přitom homosexualita křtem smyta asi není, že? Gayové přece nejsou postiženi dědičným hříchem, mluví se vždy pouze o Adamovi a Evě, nikoliv o dvou Adamech či o dvou Evách.
Co má dále za úkol Spasitel a Vykupitel? Z čeho nás má vykoupit a spasit? Vykoupit nás z otroctví a nevolnictví? To by mohl, ale nikdy to neudělal!
Prý nás má spasit před plameny pekelnými. Ale to taky nikdy neudělal! Copak spasil děti, ženy a starce v Hirošimě před plameny pekelnými? Vykašlal se ně! Spasil obyvatele Vietnamu před práškováním napalmem? To přece byly plameny pekelné par excellence. A nezamezil tomu práškování! Řečnění o spasení před plameny pekelnými je až přespříliš přiblblé.
Tihle náboženští fanatici (mnohem horší než tálibánci!) vymýšleli absurdní nesmyslné protirozumové bajky, kterými krmili nevzdělané obyvatelstvo. To se jim to potom vládlo, co? Zblbovali lidi, aby nepoužívali rozum – vždyť rozum je od ďábla – a to po celá dvě tisíciletí! Musíme přiznat, že se jim to dařilo! „Rozum je kurva ďáblova“, tvrdil Martin Luther, a kolega Hoff dodává: „Neřek bych, nedá každému!“
