Ústavní soud předběžně vyhověl stížnosti poslance Melčáka, že byl zkrácen na svých ústavních právech, zejména na právu být volen, když parlament většinou v obou komorách přijal zákon o předčasném zkrácení funkčního období dolní sněmovny. Souhlasím s tím, že každý má právo na to, co je dáno literou zákona, a že nemají být krácena jeho práva.
Nicméně – pojďme se podívat v reálu, jak tenhle spor vypadá. Začněme tím, o co byl zkrácen poslanec Melčák. Toto krácení představuje řádově 10 měsíčních platů a náhrad pana poslance. Dále deset měsíců imunity pana poslance. Toť vše. Nic jiného tento podivuhodný poslanec od svého zanikajícího mandátu čekat nemohl. Protože se dostatečně „proslavil“ svým přestupem od strany, za kterou byl zvolen, ke straně, proti jejímuž programu byl zvolen. Jeho politická budoucnost byla jasně a zřetelně ohraničena funkčním obdobím odstupující sněmovny.
A teď se podívejme na jádro sporu, které je definováno takto: Parlament většinou v obou komorách přijal zákon, kterým se rozpouští dolní sněmovna a VŠEM poslancům zaniká jejich mandát! Všem. Bez výjimky. A tedy i Melčákovi. Ovšem ten se cítí poškozen. V čem, to jsem popsal výše. Takže spor, který bude řešit Ústavní soud, má tuto podobu: Má parlament právo přijmout zákon, kterým omezí nějaké právo svého člena? Nic jiného nestojí před senátem ÚS. Osobně nechápu, s čím mají ústavní soudci problém. Nejsem právník. Nicméně vyjdu z Ústavy. Ta říká, že zdrojem vší moci je lid. Ten moc vykonává nepřímo, tedy prostřednictvím volených zástupců. Ti stát obdařují tvorbou zákonů, které přijímají buď většinou prostou, či většinou kvalifikovanou. A jsou v tomto suverénní. A jediné, oč Melčák opírá svou supliku, je fakt, že jeho právo je odvozeno z Ústavy, a nikoliv ze zákona přijatého prostou většinou.
Pochopil bych ještě tento spor, kdyby šlo o první řešení této situace v dějinách naší republiky. Jenže přesně stejná situace už tady byla. Před volbami v roce 1998. A byla vyřešena jednorázovým zákonem, přijatým prostou většinou. Nikdo nic nenamítal, volby proběhly a ustavila se Zemanova vláda. Letmým pohledem na web Poslanecké sněmovny zjistíme, že členem parlamentu, který tento zákon odhlasoval, byl i poslanec Miloš Melčák. A byl i členem parlamentu nově vzniklé poslanecké sněmovny pro volební období 1998-2002. A nejspíš, nechce se mi hledat v análech, bychom jeho jméno našli také mezi těmi, kteří tenkrát zkrácení funkčního období odhlasovali.
Minimálně už pouze z tohoto titulu mi uniká, proč ÚS poslanci Melčákovi prostě jeho stížnost nevrátil! Pokud někdo jednou hlasuje pro něco, následně užívá bez stížnosti mandátu, vzešlého z tohoto hlasování, soudím, že uznává tento způsob za platný de facto i de jure. Rozdíl dnes ohledně stěžovatele je pouze v tom, že tehdy měl jisté volitelné místo na kandidátce v nových volbách, zatímco nyní bude, po zásluze, vymeten na politické hnojiště, kam ostatně patří už nejméně 2,5 roku.
I kdyby ovšem poslanec Melčák sloužil první volební období, řeší podle mne ÚS jasný spor. Totiž zda je nadřazeno ústavní právo parlamentu přijímat zákony, nebo zda je nadřazeno právo jednotlivce nebýt omezen zákonem. Opět, pro mne jasná volba. Jestliže má parlament právo omezit naprosto základní práva každého člověka – například na svobodu pohybu a pobytu, svobodu vyjadřování nebo právo vlastnit majetek například trestním zákoníkem nebo zákonem o vyvlastnění – tedy omezuje práva zaručená ústavou – za určitých podmínek, a to nemluvím například o vyhlášení vyjímečného stavu (a zákon i Ústava na to pamatuje), pak zcela nepochybně mají zákonodárci právo většinově přijmout zákon, který rozpouští poslaneckou sněmovu a omezuje poslance! Ať se to menšině líbí nebo nikoliv.
Protože žijeme v parlamentní demokracii, kde prostě platí rozhodnutí většiny, je-li dosaženo v souladu s Ústavou a zákony. Čili pro mne se skutečně celá komedie redukuje na fakt, jestli je parlament zákonodárnou mocí, či nikoliv. A toto může, podle mne, ÚS rozhodnout neprodleně. Protože právo parlamentu přijmout zákon, je dle mé logiky, nadřazeno všemu ostatnímu. Dokonce i Ústavě, protože parlament má právo tuto měnit. Ústavní většinou. V obou komorách.
Melčák přišel tuto zemi už hodně draho. Proč má stát ještě daleko více? Vina za Melčáka padá na ty, kteří jej takzvaně „motivovali“ k přestupu na druhou stranu. Zřejmě se mu tato motivace zalíbila natolik, že chce svých třicet stříbrných stůj co stůj! A proto hodil do procesu přípravy voleb příslovečné vidle. Co na tom, že čelíme nejhlubší krizi? Co na tom, že země bude bojovat s gigantickým deficitem? Co na tom, že Melčák už ani svým „namotivovaným“ hlasem není schopen přispět k nějaké nové vládní většině, pokud by se ukázalo, na základě jeho ústavní stížnosti, že Poslanecká sněmovna není rozpuštěna? Nic z toho Melčákovi nevadí. On chce prostě za každou cenu svých třicet stříbrných. A proto hodil své vidle. Ať to stojí, co to stojí! Tím zcela jasně dokázal, co jej přimělo k tomu, aby se stal zběhem.
Díky, pane Melčáku. Díky, pane Dalíku.
