Měli jsme KSČ zakázat?

Červen 27, 2009

V posledních letech bývá znovu a znovu opakováno: to tenkrát se stala chyba, tehdy měli komunisty zakázat, ale když se to neudělalo tenkrát, dnes už je na to pozdě…

Kdo měl komunisty zakázat? Neexistující tehdy Nejvyšší správní soud? Neexistující Ústavní soud? Tedy nějaký „ne-soud“? Který? Parlament, ve kterém měli do voleb v červnu 1990 komunisté většinu? Jak se to tedy tenkrát mělo “udělat?“ Neměli být připuštěni k volbám? Kým?

Všechny tyto stereotypní výtky vycházejí z toho, že nebylo využito „revoluční“ situace. Ale taková situace v doslovném smyslu tu nebyla. Nebyl tu tudíž ani žádný „direktoriát“, a nikdo po něm ani netoužil.

Neřeknu, že je to alibismus ve smyslu „pozdě bycha honiti“. Pro mne žádné „pozdě“ a „včas“ neexistovalo a neexistuje. Nikdy jsem totiž nebyl pro zákaz komunistické strany, a to nejen proto, že víceméně dobrovolně odevzdala moc. Nejen proto, že není úplně snadné s někým vyjednávat ústup, rezignaci, a druhý den ráno ho zakázat nebo snad zatknout. Nebyl jsem pro ani proti, protože se o tom nikdy na úrovni KC OF a prvních sněmů nemluvilo. Není pravda, že „představitelé OF se neodvážili vznést požadavek na rozpuštění KSČ, což by byl krok spojený s řadou komplikací a vyhrocením situace“, jak jsem četl v publikaci Klausova a Machova CEPu v roce 2005. Je pravda, že to nikoho ve vedení OF ani nenapadlo (jistě, lidé z CEPu tam nebyli). Já alespoň o tom nevím, ale o moji paměť nejde. Tenkrát to totiž nepřipadalo v úvahu především proto, že by to byl stěží pochopitelný projev slabosti, něco jako zbytečná, teatrální křeč. Řeknu, co nebylo vysloveno, ale viselo ve vzduchu: shodili bychom se tím!

Kritické hlasy dnes tvrdí, že o zákazu KSČ odmítalo uvažovat vedení OF, nikoli však intelektuálové a politici „z nižších pater“. To je stěží možné vyloučit, ale tím spíše by bylo třeba to dokázat. Celkové opravdu platí, že místní Občanská fóra byla skoro po celou dobu radikálnější než pražské Koordinační centrum OF. Po nějaké době taková být musela, protože OF jako horizontální hnutí vskutku nemělo demokratickou strukturu a tudíž všechno, co dělalo či nedělalo, mohlo být zpochybňováno ze zásadních důvodů, totiž proto, že se neohlíží při svém rozhodování na hlasy „zezdola“.

Nejpatrnější to bylo v Brně, kde se situace vyhrotila v notorickém pozičním „boji“ Cibulky proti Šabatovi. Brno bylo jakýsi vývařiskem polistopadových sporů a napětí: odtud se ohlašovalo, co přijde zítra jako spor, konflikt do Prahy. Cibulkovi stoupenci byli pro zákaz KSČ jako pro tu nejmírnější sankci. Protikomunistické hlasy pak sílily ještě před volbami, ale nikdy nepřevládly.

Takže kritici postoje OF ke KSČ na jedné straně postrádají více revolučního radikalismu, revoluční nesmiřitelnosti, na druhé straně vytýkají revoluční koncentraci moci v KC OF.

Pokud jsem byl u toho (a jistěže jsem úplně u všeho nebyl), úplně první explicitní otázku, zda zamýšlíme zakázat KSČ, nahlas vyslovil – příznačně – cizinec, britský konzervativní filosof a publicista Roger Scruton, a to 6. ledna 1990 při besedě tehdy již prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty v Moravském národním divadle. Havel a několik lidí z pražského a brněnského OF sedělo na pódiu a Rogerův hlas se během diskuse ozval odněkud z výšin třetí galerie. Neviděl jsem ho, ale poznal okamžitě podle jeho ráčkování, ačkoli jsem se s ním nemohl setkat několik let – Československo měl od jisté doby, po mnoha návštěvách, také u nás doma, zakázané. Mezitím já překládal jeho knihy o konzervativním názoru na svět, na politiku (Slovník politického myšlení, Smysl konservatismu). Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a řekl: to bude nejspíše asi otázka pro tebe, Petře, že… Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat, by bylo porážet je ve svobodných volbách… Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu. Nikdo neprojevil nesouhlas a nikdo se k této otázce už nevrátil. Moje odpověď a souhlas studentů byly podle mého názoru vyjádřením všeobecného nerevolučního rozpoložení, i když pojmu „sametová revoluce“ jsme tehdy měli všichni plná ústa. Adjektivum „sametová“ (slovensky „zamätová“ či „něžná“) je ostatně ve spojení s „revolucí“ protimluv.

Vybavil jsem si tuto svou spontánní reakci na situaci, která měla několik stovek, možná přes tisíc svědků, a to těch nejradikálnějších, kteří „revoluci“ spustili, po letech, když zesílily hlasy, že jsme propásli příležitost, že teď už je bohužel pozdě, že se „to“ mělo udělat hned na začátku, že je to vina Havlova a že Pithart pak svým projevem o „trávě, kterou slyší růst“, všecko zarazil.

Možná, že jsem tehdy skutečně něco přinejmenším přibrzdil. Hlásím se k tomu a udělal bych to znovu. Vždycky jsem byl a budu proti jakékoli podobě kolektivní viny. Ať již sudetských Němců nebo komunistů. (…)

Opravdové problémy začaly podle mého názoru až později. Později bylo totiž třeba počínat si tak, aby lidé pokud možno neměli důvody komunisty volit (korupce, tunelování a obecně vzato beztrestnost těch, kteří se neoprávněně obohatili, zločinnost…).

V době, o které zatím píši, seděli však ještě komunističtí poslanci ve federálním parlamentu a v národních radách a měli většinu hlasů. To byl jediný problém, který jsme s nimi měli, protože bylo třeba občas někoho zvolit, třeba zrovna Dubčeka jako předsedu FS a Havla jako prezidenta. A také odhlasovat nějaké zákony nebo zrušit jiné. Při volbě Dubčeka a Havla byli však už velmi povolní. Zařídil to Čalfa a navíc zapůsobily vyhlídky na odvolávání poslanců vlastními politickými stranami.

Skutečnými respektovanými partnery (ale jen jako jednotlivci!) na druhé straně, tedy protivníky, byli, jak už řečeno, zprvu Adamec a pak Čalfa. Adamec dostal na pár dní ještě znovu KSČ, resp. jejich poslanecký klub, do středu pozornosti, když se pokusil navrhnout a prosadit přímou volbu (referendum, říkalo se tenkrát) prezidenta. Tím měl být on, anebo v nejhorším někdo z Obrody, třeba Císař. Když byl tento pokus společnou silou OF a (hlavně) Čalfy odvrácen, zmizela KSČ nadlouho ze scény.

Znovu tedy: měla být zakázána? Odmyslím teď, že to tenkrát požadoval jen málokdo. Vždyť s lidmi z KSČ jsme začali jednat, jejich poslanci si odhlasovali, že již nejsou vedoucí silou, byli jednou ze stran, se kterými jsme jednali u kulatých stolů, zvolili nakonec, koho jsme potřebovali, odhlasovali, co bylo potřeba. Jediným vážnějším pokusem vzepřít se byla ona zmíněná několikadenní kampaň v médiích za referendum, a tedy za zvolení Adamce prezidentem. Ještě v lednu 1990 se však někteří komunističtí poslanci vyslovují proti kooptacím: že pro to nebudou hlasovat. Nakonec většinou hlasovali. To všechno jsme jim dílem my, dílem Čalfa a rozhodujícím dílem lidé na ulicích rozmluvili, že to tedy ne. To bylo všechno o jejich ústupovém boji, který se podobal spíše bezpodmínečné kapitulaci.

Jistě, technicky je proveditelné s někým něco vyjednávat a vyjednat a pak ho zatknout či zrušit, zakázat. Možné to je, ale zpravidla se to nedělá. Když už jsme neměli na to, abychom je svrhli sami v době, kdy ještě moc nejen nominální skutečně měli a chtěli ji mít, když se stalo, že to vzdali jako skoro poslední (s výjimkou vyšinutého tyrana Ceauseska) ve střední a východní Evropě, a my jsme s nimi museli vyjednávat, nehodilo se pak ukazovat ramena. Viděl bych to totiž opačně: jako nevěrohodný projev slabosti, jako poněkud patetický kýč.

Ostatně jak měla být KSČ zakázána? Už jsme si řekli, že instituce k tomu neexistovaly. Mělo je tedy zakázat direktorium, které by se přes noc svolalo. Zákonem, jak jinak. Kdo by ten zákon schválil? Kdo by do toho direktoria koho nominoval? Takže nejspíše by se muselo ustavit samo. Já bych do něj nechtěl, doufám alespoň. A kdybych chtěl, přišel bych na místo srazu určitě pozdě. A kdo by mu dal moc? Kdo by jej pak rozpustil? Bez těchto a dalších otázek a jasných odpovědí na ně ať kritici naší údajné přílišné benevolence mlčí.

Nebo měla být KSČ rozpuštěna (zakázána) hned po volbách v červnu 1990, v nichž na celé čáře zvítězilo OF? Tehdy by to šlo, měli jsme v zákonodárných sborech jasnou většinu. Ano, někteří lidé na sněmech OF tehdy nesouhlasili s tím, že si Havel (se souhlasem KC OF a VPN) znovu vybral Mariána Čalfu za premiéra. Ale to nebylo totéž jako zakázat KSČM.

Nestal se zákaz KSČ tak žhavým tématem až v posledních letech proto, že po vítězných volbách v roce 1990 si jen málokdo dokázal představit, že by se komunisté mohli dostat k tolika hlasům, kolik jich mají dnes? Komu patří dnešní výčitky za to, že „se“ to tehdy neudělalo a dnes to kvůli „těm, kteří to tehdy neudělali“, už bohužel nejde? Slyším za tím nejen alibismus, ale především nechuť přiznat, že dnešní síla komunistů není prodloužením síly, kterou měli kdysi, že je především důsledkem našich polistopadových chyb, opomenutí, našich selhání. A také radikálních reakcí na průvodní jevy globalizace, které však často nevoní ani většinové společnosti. Dnešní protikomunističtí radikálové jsou začasté až příliš přitahováni médii. Antikomunismus je tak snadný! A mediálně vděčný. Některé z nich je truchlivé pozorovat: jinou náplň pro svou politiku nemají. Pozdě! Pozdě nejen v tom smyslu, že každý měl přece možnost ukázat své postoje již před listopadem 89, ale hlavně v tom smyslu, že přinejmenším každý politik mohl a může působit proti všeobecné ztrátě důvěry v právo a spravedlnost, zejména pokud jde o to, jak právo a spravedlnost platí i pro ně, pro politiky. A tato ztráta důvěry dnes stojí za hlasy pro komunisty, především tato.

Ať každý odpovědný politik či vysoký úředník zpytuje svědomí, zda se o to, že ty hlasy získali a dodnes je mají, sám nepřičinil. Nikoli v listopadu a v prosinci 1989, ne po volbách v červnu 1990. Myslím zejména tehdy, když ekonomové „prchali“ před právníky (rychlé nabývané bohatství prchalo před právem, před spravedlností) a nejeden politik je při tom povzbuzoval. Já také zpytuji své svědomí a dělám to mimo jiné i tímto vzpomínáním.

Z knihy Petra Pitharta Devětaosmdesátý, která vychází v nakladatelství Academia. Kniha je druhým svazkem Pithartových sebraných spisů. Autor v ní vysvětluje cíle sametové revoluce roku 1989, jako byla otevřená společnost, pluralistické poměry, svobodná soutěž politických stran a další důležitá témata.

Publikováno v Literárních novinách

 

Převzato z Czech Free Press

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments