Mně ten druh hospicu, pane Kalousku, lhostejný nebude

Je až neuvěřitelné, jak všechno, co tento politik prohlásí – i způsob, jakým to prohlašuje – mi leze krkem. Tím, jak je to propanské a proti lidem chudým a obyčejným, jak je to protiprvorepublikánské, protimasarykovské, protihusitské a až bobligovsky prokatolické, jak to zavání zlým a znásilněným ovzduším Druhé republiky a místy dokonce i protektorátu, jak je to sebestředné, zamilované do sebe sama, do modulace vlastního hlasu i do výrazu vlastní tváře ve chvílích, kdy ten hlas zní (jak je lze pozorovat přeuspokojenými pohledy do přistaveného televizního monitoru), jak je to přesvědčeno o vlastní pravdě a ještě víc o tom, že tahle pravda, protože je to pravda jeho čili pravda ryzí, by se měla stát poprávu též pravdou naší – pročež bychom ji tedy měli všichni také přijímat i sdílet.
 
Například – jak se před časem při obraně církevních restitucí vyjádřil na obrazovce ČT – že nám všem prý bude, až přijde čas, zcela určitě a naprosto nepochybně jedno, v kterém hospicu budeme trávit své poslední dny, zda ve státním-republikovém, či v církevním. Možná vám, pane Kalousku, to jedno opravdu bude, i když si myslím, že ten církevní by vám byl přece jen bližší. Ale jak jste, prokristapána, přišel na to, že to bude jedno také nám ostatním? Není právě tohle krystalickým příkladem oné vaši pravdy, kterou šmahem přidělujete nám všem, aniž by se vás růžkem dotkla pochybnost, je-li též pravdou naší?
 
Sdělím vám odpověď svou, o níž si myslím, že není zdaleka jen mojí. I když se vám to bude zdát neuvěřitelné, bude mi jednou – a to zřejmě následkem rodinné i masarykovské školní výchovy – lépe v hospicu státním-republikovém, a to i při vědomí toho, že sestra, která mě bude ošetřovat, bude při té péči myslet třeba též na své odpolední rande. Protože ať už bude ta moje bída poslední jakkoli těžká, budu snad ještě stále schopen upřednostňovat to, co je v životě člověka lidské a přirozené. A snad se mi i podaří, abych to své nebral za to jediné možné a vhodné – pro všechny.