Jedním z prvních významnějších politiků, který reagoval na konflikt v Gruzii, byl polský prezident Lech Kaczyński. Krátce po vstupu ruských ozbrojených sil do Osetie v pátek kolem poledne vydal ostré prohlášení v tom smyslu, že je nepřípustné jakékoliv vměšování se do vnitřních záležitostí Gruzie.
Polský premiér byl ve svém prvním komentáři výrazně opatrnější. Obecně žádal o umírněnost a vyzval všechny strany sporu, aby se zdržely jakýchkoliv radikálnějších kroků. Později se přidalo ještě polské ministerstvo zahraničí, které sice podobně jako Lech Kaczyński považovalo za nepřípustné narušování suverenity Gruzie, ale jeho apel na zastavení bojů byl určen oběma stranám.
V sobotu, po společném setkání prezidenta s premiérem, Donald Tusk navrhl, aby EU pomohla při řešení konfliktu a vypadalo to, že Polsko bude vystupovat v záležitosti Osetie jednohlasně. Bohužel se odpoledne mateřská strana Kacyńského PiS jednostranně a velmi výrazně postavila za Gruzii. To pravděpodobně přispělo k další radikalizaci a jednostranně laděným výrokům polského prezidenta.Ještě ten samý večer se stal spoluautorem deklarace prezidentů Litvy, Lotyšska, Estonska a Polska, která ignorovala složitost celého konfliktu a znovu jednoznačně podpořila Gruzii a odsoudila Rusko. Autoři deklarace ale paradoxně příznali, že vše nebude tak jednoduché a ruská vojenská akce není stoprocentně bezdůvodná, když požádali o vyslání nových mírových sil do regionu.
Polská vláda si v té chvíli asi uvědomila, že s neřízeným torpédem jménem Lech Kaczyński už moc nenadělá, a od té doby nejpravděpodobněji všechny vládní iniciativy probíhaly nezávisle nebo jen s minimální konzultací. Vše vyvrcholilo v úterý, kdy se prezident Polska rozhodl jet do Tbilisi spolu s kolegy z Pobaltí a Ukrajiny. Vláda si postavila hlavu a poslala s ním ministra zahraničí Sikorského. Jeho úkol byl podle šéfa premiérovy kanceláře jasný – hlídat, aby znovu nedošlo k příliš ostrým výrokům a tím ohrožení mírového plánu, který navrhl Nicolas Sarkozy a Rusko ho přijalo. Cílem oficiální polské zahraniční politiky, za kterou je nejvíce zodpovědná vláda a její ministr zahraničí, není totiž další rozdmýchávání konfliktu, ale hledání co nejrychlejší cesty k ukončení krveprolití.
Marná snaha, mávání šavličkou se kačeřímu Napoleonovi tak zalíbilo, že na demonstraci v Tbilisi začal vykřikovat, jak jsou zde všichni regionální politici s ním, aby se zapojili do boje. Došlo k dalším ostrým útokům na Rusko a samozřejmě k pochvalám slaboučké a nevinné Gruzie. Po Kaczyńského návratu premiér i ministr zahraničí (ale i jiní politici a novináři) už nevydrželi a vystoupení prezidenta mírně, ale naprosto jasně kritizovali.
Mezinárodní hodnocení této výpravy také bylo spíše skeptické. Jak napsal Frankfurter Allgemeine Zeitung , Kaczyński se příliš neobtěžoval koordinovat svoji iniciativu se Sarkozym, který dosáhl v Moskvě skutečných výsledků ve vyjednávání a celá výprava polského prezidenta byla nepříliš prospěšnou ukázkou jednostrannosti. Ten si z toho ale nic nedělal. Nejdříve obvinil ze zbabělosti pilota, který odmítl z důvodu bezpečnosti přistát v Gruzii a odvezl prezidenty do Arménie (navíc celá cesta byla bláznivou kovbojkou malého megalomana, neboť tolik hlav státu by nikdy nemělo létat v jednom letadle a zvláště blízko území zmítaného válečným konfliktem), pak se velmi divil, že někdo mohl pochopit jeho slova jako výzvu ke konfliktu mezi Polskem a Ruskem, a nakonec začal prohlašovat, že doufá, že se ministr Sikorski konečně něco naučil ohledně zahraniční politiky.
Přitom Lech Kaczyński je člověkem, který obecně nemá rád cizinu a na zahraničních cestách se pravidelně dopouští diplomatických chyb. Poučovaný Radoslaw Sikorski má na rozdíl od polského prezidentra reálné zkušenosti se zahraniční politikou a v ruské problematice také není nějakým nováčkem. V osmdesátých letech pracoval jako britský novinář v Afghánistánu (občas se objevují i nepotvrzené dohady, že nejenom jako novinář) a v politice pracoval dříve jako ministr obrany a náměstek ministra zahraničí.
Umírněnost polské vlády je částečně i vysvětlena včerejším podpisem smlouvy o umístění antiraket v Polsku. Polákům se podařilo i přes původní nesouhlas americké strany vyjednat i získání baterie protiraketové obrany Patriot, se kterou bude na polském území umístěna další americká jednotka o síle 110 mužů, společnou radu zabývající se riziky pro obě země a politickou deklarací o bezpečnostních zárukách pro Polsko. A Kaczyński? Ten pochválil samozřejmě sebe a svého bratra, že on toto již prý chtěl dávno a vláda konečně pochopila moudrost dvojčat. Jako by si najednou nepamatoval, že tlačil na podpis i za mnohem nevýhodnějších podmínek.
